Bubenice Veronika Mrázová (dříve Lukešová) toho má za sebou přes nevysoký věk docela dost. Hraní všech stylů od klasiky po metal, cestování po Evropě a doprovázení muzikantů takových jmen. jako je Ian Gillan, Michael Kiske nebo Alice Cooper. V současné době se k tomu všemu stará o malé dítě, a je tedy téměř zázrak, že si dokázala udělat čas na rozhovor.
Pocházíš z Třince, kde jsi také začala chodit na hodiny klavíru. Jak proběhl přechod na bicí?
Hudba je u nás rodinná tradice. Babička učila v hudebce a vedla k hudbě i mámu, která si pak na poslední chvíli rozmyslela konzervatoř a šla radši na gympl. Já jsem odjakživa zároveň ráda sportovala a klavír byl pro mě trochu povinnost, všechny ty etudy a klasická hudba. Byla jsem na to moc živá, i když moje učitelka byla skvělá. A zároveň pak veřejné přehrávky, šatičky, hrobové ticho a nervozita, člověk pak touží po spontaneitě a rock ‘n’ rollu! A pak jednou přišel ředitel s tím, že chce založit dívčí kapelu, ale absolutně neví, kdo by tam měl hrát na bicí. V té době byly holky bubenice ještě o dost vzácnější než teď. No a já jsem byla ve všem tak napružená, že jsme se s učitelkou dohodli, že do toho půjdu. V tu chvíli pro mě bylo velmi motivujícíí, že jsem hned začala hrát v kapele. Najednou spousta legrace, koncerty... Bylo skvělé, že jsem na to nemusela čekat léta, ale začala jsem hrát s kapelou hned. A zanedlouho, v patnácti letech, jsem se najednou ocitla před rozhodnutím, zda jít na konzervatoř. A až kolem těch patnácti jsem to začala brát opravdu vážně, se vším cvičením techniky, koordinace, etud a tak dále. Zpětně lituju, že jsem se tomu klavíru nevěnovala víc, ono by nakonec na tu improvizaci a moderní věci došlo, ale já jsem se prostě nedala. Mrzí mě to i proto, že z toho člověk může hodně čerpat i jako bubeník, ať už pro pochopení skladeb, které hraje, anebo když má sám ambice komponovat. Nakonec jsem se ke klavíru vrátila a přibrala ještě kytaru, protože jinak se bubeník, který chce něco tvořit, ocitá v tvůrčí pasti: „Tak jo, jdeme skládat - bum, čva, bum bum čva...“, to ale není písnička.
Na konzervatoř jsi chodila v Ostravě a absolutorium jsi dokončila na Konzervatoři Jaroslava Ježka Praze, je to tak?
V Ostravě to byla klasická konzervatoř, tedy do velké míry orientovaná na melodické nástroje a na hru v orchestru. A já jsem pořád tíhla spíše k soupravě, rockovému hraní a improvizaci a energii s tím spojené. I když teď jsem zpětně vděčná i za to klasické vzdělání, které se mi velmi hodilo. A klasickou hudbu mám velmi ráda, asi víc než v době, kdy jsem ji studovala. Zároveň si myslím, že je v Čechách jediné místo, kde to nějak významněji hudebně žije a přirozeně kvasí, a to je Praha, takže jsem přirozeně směřovala tam. K tomu se váže jedna vtipná historka. Můj první plán byl jít na HAMU. Tam to funguje tak, že si z řad vyučujících najdete svého konzultanta, který vám radí a pomáhá připravit se na přijímací řízení. A já jsem se dostala k jistému profesorovi, jehož druhá otázka, hned po otázce odkud jsem, byla, zda hraju jazz. V tu chvíli jsem se trochu zalekla, protože i přes to, že jsem samozřejmě měla nějaké základy, tak tohle znělo výhružně. On mě vlastně od toho studia postupně odradil, přesněji řečeno přesměroval mě na Konzervatoř Jaroslava Ježka, která je přeci jen praktičtější a více stylově otevřená. Nicméně ten stejný profesor učí i na „Ježkárně“, kam se mi nakonec podařilo dostat, a ironií osudu jsem dostala na hlavní obor právě jeho. Paradoxně to bylo ale asi to nejlepší, co se mohlo stát. On velmi rychle pochopil, že mám vlastní představu, vlastní cestu a velkou motivaci touto cestou jít, a rozhodl se mi ji neblokovat. Zadával mi nějakou základní práci, která byla pro ten obor potřeba, nicméně nechával toho mnoho na mém uvážení a velmi rychle se mezi námi vyvinul přátelský vztah založený na respektu z obou stran. Dokonce se mu pak velmi líbil můj absolventský koncert, což byl asi nejtvrdší absolvenťák v historii Ježkárny; bylo to v Kainu na Žižkově a hráli jsme věci od Lamb of God a podobě. Takže nakonec možná škoda, že jsem k němu hned nešla na tu HAMU. Každopádně to bylo ale velmi poučné v tom, že jsme oba dokázali velmi rychle odhodit své prvotní předsudky vůči druhému, které nebyly malé, a najít způsob společné existence vyhovující oběma stranám.
A pak jsi měla najednou dostudováno. Co teď?
Ona to není zas taková změna. Není to jako s normální prací, do které člověk najednou začne chodit na osm hodin denně. Tu muzikantskou kariéru a kontakty s ní spojené jsem vytvářela paralelně se školou celou dobu, takže tam pak bylo jen o trochu víc času, ale nijak významně. Vytváření kontaktů a sítě podobně smýšlejících a motivovaných lidí dokonce považuju za jeden z hlavních přínosů školy vůbec, to jde naopak po škole už trochu hůř. A zároveň už během školy bylo potřeba si vydělat na jídlo a na nájem, takže tam nějaká potřeba brát „kšefty“ za peníze byla celou dobu. Často to byly právě ty orchestrální věci, filmová hudba i živé koncerty. A já už jsem i během školy odjížděla třeba i na dva měsíce na turné po Německu nebo po Francii. Ke konci školy jsem se pak začala víc zajímat o různé technické záležitosti spojené s tou profesionálnější produkcí, tedy jak naprogramovat click track, jak zapojit a spouštět backing track, jak pracovat se samply, zajímalo mne propojení počítače a elektroniky s akustickou soupravou a tak dále. Já mám všeobecně trochu odpor ke kabelům a technice, ale rozumět tomu je důležité - ne vždycky má člověk takovou péči techniků a zvukařů, jakou by si přál. A začala jsem se i víc zajímat o nahrávání a produkci vlastních skladeb a videí. Protože první pokusy o vlastní nahrávání jsou obvykle dost tristní a člověk marně přemýšlí, jak by svůj part zahrál líp, jak má hrát tak, aby to znělo jako ty „velké“ produkce, které zná z YouTube. A pak postupně zjišťuje, že to není jen hraním samotným, ale způsobem náběru, prostorem, mikrofony, a hlavně pak postprodukcí, využitím efektů a procesorů, mixem a mnohými dalšími věcmi. Takže pokud chce člověk uspět v době, kdy se toho hodně odehrává na internetu, je dobré ovládnout i tyhle studiové schopnosti. Nehledě pak na marketing, propagaci, vytváření nějaké svojí značky, to je zase další a obrovské téma. A vůbec nějaký koncept - proč to člověk dělá, jak by to mělo vyznít, na koho cílí. A zároveň se v tom všem zase úplně neztratit a pořád dělat umění, pořád dávat něco ze sebe. Aby se z toho nestala jen práce a řemeslo, aby to člověk neměl nastavené tak, že musí. V tom se mnoho lidí ztratí, obětují ten zápal a tu čistotu ve prospěch nějaké vykalkulované působivosti, a to pak nemůže mít žádoucí efekt ani navenek, ani pro ně samotné.
Ocitla ses už na pódiu ve společnosti takových jmen jako je Alice Cooper, Ian Gillan (Deep Purple) nebo Michael Kiske (Helloween). Jak se to stalo?
To je dlouhá historie, která vznikla už na ostravské konzervatoři, když mě můj profesor doporučil do Bohemian Symphony Orchestra Prague, který byl součástí projektu Rock Meets Classic (RMC). To je symfonický orchestr zkombinovaný s rockovou kapelou, který angažuje zpěváky z velkých kapel a objíždí Evropu s velkou show kombinující vážnou a rockovou hudbu. První roky jsem tam hrála na perkuse, což mě bavilo samo o sobě, ale hlavní důvod byl samozřejmě v tom, že hraju na soupravu a můžu tam potkat někoho, kdo si mě všimne a bude se mnou chtít spolupracovat. A to se po pár letech skutečně stalo. Michael Kiske, Mat Sinner a Magnus Karlsson založili společný projekt se zpěvačkou Amandou Sommerville a původně zamýšlený bubeník jim vypadl. A protože jsem se s Matem a Amandou znala z RMC, tak pozvali mě. Jedná se pouze o studiové album a videoklipy, kapela nevystupuje živě, ale i tak to pro mě bylo zásadní setkání se světem té opravdu profesionální muziky. A zanedlouho potom se střídal bubeník i v RMC, protože ten současný nemohl celé turné odjet. A i díky tomu, že už jsem byla „prověřená“ bubnováním s Kiskem, se mi podařilo na tu pozici dostat a odehrát celé turné na vysněném místě bubeníka na klasickou rockovou soupravu. To byl opravdu zážitek na celý život, a i když mám teď pauzu kvůli dítěti, tak si říkám, že i kdyby to mělo tímhle skončit, tak to stálo za to.
Když jsme narazili na tvoji roli matky, musím se zeptat obecněji. Jaké to je být ženou v oboru, kde je pořád ještě podstatná převaha mužů? Je to výhoda, nebo nevýhoda? Otevírá to v tom mužském světě dveře, nebo spíš zavírá?
Je to výhoda i nevýhoda. Nevýhoda je v tom, že jako žena mám přeci jen o trochu slabší fyzičku a musím o to víc trénovat. Vždycky jsem tíhla k velmi energickému hraní, což k tomu rocku a metalu patří, ale naštěstí i ke sportu, takže to pro mě nebyl zas takový problém. Ale například koncerty s RMC trvaly i tři hodiny a na to je opravdu potřeba mít natrénováno, a nestačí jen cvičit na bicí, ale i sportovat. Moje vrcholné období byly asi dva roky, kdy jsem jediný den nevynechala workout, i když jsme přijeli ve tři v noci do hotelu. A musím říct, že jsem se pak cítila skvěle a všechny problémy s rukama, které jsem dříve řešila docela intenzivně i s fyzioterapeuty, úplně zmizely. Ohledně přijetí v té mužské komunitě nebyl nikdy problém. Byla jsem odmalička zvyklá se kamarádit s klukama, hrála jsem fotbal a hodně sportovala, takže pro mě ten klučičí kolektiv byl vlastně přirozený. A když k tomu přistupuješ se sebedůvěrou a neřešíš, že bys mezi ně neměla zapadnout, tak to každý podvědomě pozná a většinou ty potenciální bariéry padnou dřív, než by měly šanci se projevit. Ale občas se samozřejmě setkávám i s předsudky toho typu, že prostě holka bude vždycky hrát hůř než kluk. Což je zase dvousečné v tom, že na jednu stranu je člověk braný jako trochu méněcenný, ale na stranu druhou jsou na něj aplikována jiná, méně přísná měřítka, a dokáže zaujmout i s tím, s čím by kluk zcela zapadl mezi průměr. To hodnocení výkonu je prostě trochu posunuté. V mém případě ale většinou ty předsudky rychle padaly ve chvíli, kdy jsem dala první ránu do bubnu. Vzhledem k tomu, že jsem vždycky byla orientovaná spíš na živé hraní než na studio a řešila hodně ten živý zvuk, tak i moje rána je vcelku nekompromisní. Jak v hudbě, tak ve sportu jsem vždycky chtěla být stejně dobrá jako kluci a hudba je oproti sportu pořád ještě mnohem otevřenější, v hudbě to jde. A samozřejmě cokoliv člověka odlišuje a činí zapamatovatelným, je výhoda, a být holka je ve světě bicích pořád ještě velká odlišnost. Co je rozhodně v jistém smyslu pro ženu překážka, je dítě. Právě proto, že na vysoké úrovni už musíte hraní podřídit všechno, nejen cvičit a jezdit na koncerty, ale také sportovat a vzdělávat se. Což je s dítětem v podstatě neslučitelné. Já jsem si proto dala na čas úplnou pauzu, protože si myslím, že nemá smysl se snažit o dvě věci najednou a ani jednu nedělat pořádně. Nechci tu laťku snižovat, takže radši počkám, až bude zase možnost věnovat se hraní naplno.
Vraťme se na závěr zpět k hraní samotnému. Co při koncertování prožíváš? Jaký stav mysli je pro tebe ten správný, žádoucí?
Když hraju, tak jsem v transu. Proto mám strašně ráda živé hraní. Spadnu v tu chvíli do takové vlny, kdy jsem zcela propojená s hudbou, a naprosto si to užívám a prožívám. Občas jsem si pak při nějaké zpětné analýze říkala, že jsem při koncertování až moc mimo a že bych potřebovala použít alespoň dvacet až třicet procent logiky, abych se vyvarovala některých chyb. Že kdybych ubrala desetinu emocí, tak by mi to mohlo dost přidat na přesnosti, feelu. Ale je to prostě pro mě takhle přirozené; jakmile začnu hrát, tak se dostanu do transu a hraju a hraju. Líbí se mi ta živočišnost, to napojení na hudbu, snažím se předat ty emoce a tu radost, kterou opravdu cítím a sdílím. I když s tím, jak jsem starší, tak se do toho snažím dát i nějaký nadhled a moudrost.
