"Já si na jedné straně hlídám svou svobodu v tom slova smyslu, že si velmi dobře rozmyslím, s kým půjdu hrát živě. Můj profesní život se ale skládá hlavně z nahrávání pro jiné lidi. Přiznám se, že jsem rád za každé nahrávání, za lépe zaplacené jsem samozřejmě radši, ale z hudebního hlediska jsem rád za všechno. Je totiž závislé pouze a jedině na mně, co si z toho po hudební stránce odnesu a jaký bude můj přístup. Každé nahrávání mi něco dává a je to něco, co doma nevymyslím, pokud tedy právě doma nenahrávám," míní Peter Binder, jeden z neoslovovanějších současných studiových kytaristů a zároveň svébytný hudebník, interpret a producent. Muzikant, který se stejně lehce a samozřejmě pohybuje ve vodách jazzu, blues, popu a rocku jako třeba v křehké poetice písní v duu s písničkářkou Pavlou Milcovou.
Od Dunaje oklikou k Vltavě
"Můj názor na talent je asi takový, že devadesát procent lidí na světě má zhruba stejné vlohy dělat hudbu. Pět procent je úplně hluchých a pět procent geniálních. A mezi těmi devadesáti procenty jsou lidi, z nichž se stanou světoznámí hudebníci, výborní hudebníci, neznámí výborní hudebníci... prostě, šance je víceméně stejná, podstatné je pro hudbu se rozhodnout, dělat ji a mít ji rád. Hovořit o nějakém talentu a přikládat mu význam má smysl snad u těch pěti procent géniů, jako byl dejme tomu Mozart, jinak záleží na každém, jak se rozhodne. Není důležité řešit, zda nějaké vlohy zdědil," konstatuje Peter Binder a dodává: "U nás v rodině se tu a tam někdo hudbou zabýval, ale žádného Oistracha jsme tam neměli."
Peter Binder je rodák ze slovenské metropole a právě vstřícná poloha Bratislavy k signálům rakouského televizního a rozhlasového vysílání pomáhala v dětství utvářet jeho hudební vkus. Ve vídeňské televizi sledoval americké muzikály 40. a 50. let, ve vysílání rádia Östereich 3 poslouchal hudbu všeho druhu. "Tak jsem se vlastně dostal i jazzu. Miloval jsem popmusic sedmdesátých let jako Queen, Nazareth a další a měl jsem oblíbenou relaci, kde se vždycky od deseti večer hrály tyhle písničky na přání. Protože jsem nikdy nechtěl propást začátek, býval jsem už půl hodinu před tím nastartovaný v posteli u zapnutého rádia. Jako na potvoru v té době vždycky běžela jazzová relace. Já jazz nesnášel jako něco absurdního a nepochopitelného. Ale čím častěji jsem ho slýchal, tím víc mě začal zajímat. Říkal jsem si: ,Sakra, ono je to takové šílené, vůbec tomu nerozumím, ale cítím z toho obrovskou upřímnost a sílu, i když to není prvoplánově hezké.'"
Jako muzikant se ovšem Peter Binder dostal k jazzu přece jenom o něco později. První krůčky vedly přes hodiny kytary na LŠU a poté v deváté třídě k rozhodnutí přihlásit se na konzervatoř.
"Po pravdě řečeno, když jsem se rozhodoval, co budu dělat, nejradši bych nedělal nic, ale kytara mě prudila asi tak nejméně, takže jsem se rozhodl pro konzervatoř."
Ta ovšem neznamenala cestu k dráze klasického koncertního umělce. Peter Binder vnímal spoustu dalších vlivů a jeho hudební záběr se stále rozšiřoval. "V patnácti jsem se seznámil s cikánskými (dnes by se řeklo rómskými) hudebníky, kteří byli úplně hotoví do funky. Občas jsme si zahráli a začali spolu chodit v Bratislavě na funkové diskotéky poslouchat muziku. Krom toho jsem obdivoval Mariána Vargu pro jeho svébytnost a krásu hudby. V dalším ročníku někdo přinesl desky s Alem di Meola, Janem Hammerem a dalšími fusionovými věcmi, samozřejmě jsem poslouchal i rockovou hudbu jako ELP, Deep Purple nebo Led Zeppelin, což byla taková miliarda vlivů dobré hudby, že jsem na dráhu koncertního umělce neměl ani pomyšlení."
Paradoxně pozitivní přínos pro budoucnost Petera Bindera měla vojenská služba. Odbýval si jí v pražském AUSu, kde se seznámil s tehdy začínajícími jazzmany Zdeňkem Zdeňkem a Františkem Kopem a na příští spolupráci bylo zaděláno. Mezi tím si ale Peter Binder odskočil ještě zpátky do Bratislavy a nejen tam: "Hrál jsem všude možně, v barech, v hospodě, na středním Slovensku, na švýcarských diskotékách... Tam jsem si chtěl původně jenom vydělat na kytaru a zesilovač, pak se mi příjmy zalíbily, zůstal jsem trochu déle, ale v roce 1987 jsem si řekl: ,Je čas s tím skončit, nebo to budeš dělat nadosmrti.' Zavolal jsem Zdeňkovi Zdeňkovi, odstěhoval se do Prahy a začal s ním a s Františkem Kopem hrát v jazzové kapele Naima."
O Tarzanovi Pepé, Apollu 14,
Senegal nevyjímaje
Nejen v souvislosti s formací Naima začal Peter Binder rychle získávat vysoké renomé jako jazzový kytarista na československé (potažmo české) hudební scéně. Záhy je rozšířil jako sugestivní bluesman v řadách společného bluesbandu s Ondřejem Konrádem, ale i stále častější spoluprací s nejrůznějšími interprety a tělesy nejrůznějších stylů a žánrů. Od počátku devadesátých let se Peter Binder stal také stále vyhledávanějším studiovým kytaristou a seznam alb, na nichž dodnes hostoval, by byl bezmála nekonečný. Ke způsobu své pohostinské studiové práce dodává: "Naučil jsem se jednu věc. Když mi někdo zavolá a domluvíme se, že pro něj budu natáčet, potom mu musím snést modré z nebe. Když už řeknu ano, a on si to navíc platí, musím mu vyhovět tak, abych se nejen já, ale především on cítil dobře. Ono je to tak, že já se stejně budu cítit dobře, jenom když se budou cítit dobře ti, kdo si mě zavolali. Prakticky řečeno, když má někdo obavy a řekne, pojďme všechno probrat předem před nahráváním, velmi rád to s ním proberu před nahráváním. Pak jsou lidi, co naopak chtějí, abych přišel a nahrál to, co mě napadlo v prvním momentu. A pak jsou ti, pro které jsem nahrával už několikrát a kteří vědí, že můžu přijít, aniž by mi něco dopředu dávali. Vyhovují mi všechny způsoby a rád vyjdu vstříc každému tak, jak si to představuje."
Faktem ovšem zůstává, že Peter Binder není jen hojně oslovovaným hráčem ve studiích, ale stále častěji se objevuje i v roli producenta. "Producentem se moc necítím. Po pravdě řečeno, připadá mi, že u nás je tohle povolání hodně na začátku. Dost se o něj zajímám právě kvůli deskám, které dělám s Pavlou Milcovou a které jsou pro mne po takzvané producentské stránce dost náročné, ale taky moc zajímavé. Myslím si, že dobrý producent by měl být v ideálním případě dobrý zvukař, dobrý aranžér, měl by umět hrát na nějaký nástroj. Může se ocitnout v situaci, kdy z fleku musí napsat smyčcový kvartet, smíchat desku nebo nahrát kytarové party. Tak by to mělo být a takové typy mám rád. Ale u mě je to opravdu zatím spíš nadšení, protože je to něco, s čím začínám."
Právě původně zamýšlená producentská spolupráce svedla v polovině devadesátých let Petra Bindera dohromady s originální písničkářkou Pavlou Milcovou. Spolupráce původně produkční postupně přerostla v úzké sepětí tvůrčí. Jejich společné album Pavla Milcová a Tarzan Pepé (1998) bylo vysoce ceněno hudební kritikou, co je ale podstatnější: přineslo kolekci invenčních osobitých a hravých písniček nepostrádajících stejně tak něžnost jako vtip, humor a nadsázku. Dalším společným počinem Petera Bindera a Pavly Milcové je pak album Apollo 14 z léta loňského roku. V těchto dnech se stále jasněji rýsují kontury nových písniček následující společné desky, která by možná mohla být dokončena ještě letos. Vedle komponování, nahrávání a koncertování s Pavlou Milcovou a vedle studiového hostování se ovšem Peter Binder věnuje i dalším hudebním projektům, mnohdy docela z jiného soudku. Na podzim loňského roku odcestoval společně s Václavem Veselým a rakouským saxofonistou Sigim Finkelem do Senegalu, aby s dvěma tamními hudebníky - Laminem Koyate (kora, zpěv) a Wallym Touré (djembe) vytvořil originální příležitostnou multikulturní formaci Tangana Yoff.
"Byla to nejzajímavější a pro mě osobně nejpřínosnější cesta, jakou jsem kdy podnikl," přiznává Peter Binder. "Člověk zjistí a uvědomí si spoustu věcí. Pochopí, že život je úplně jiné zvíře, než se nám jeví tady. Ale na spoustu zajímavých věcí narazí i v muzice. Třeba v tom, jak se v Africe, na rozdíl od nás, hudba pouze nekonzumuje. U nás prostě člověk přijde na koncert, sedne si do publika a řekne si - tak jsem zvědavý, co se bude dít. Tohle si Afričan nikdy neřekne. Přijde na koncert a povídá si - dobře, teď udělám všechno proto, aby tenhle koncert dobře dopadl, abychom si všichni udělali hezký večer. Jeden ze způsobů třeba je, že vyběhne na jeviště a tančí. Tančí neuvěřitelným způsobem, ale ne proto, aby se předváděl ale aby podpořil kapelu, - já vám udělám dobrou náladu, abyste to ještě víc vyzdvihli, abychom odlétli všichni třeba na Mars." Kapelu Tangana Yoff koncertně představil Peter Binder i u nás, krom toho existuje jeho tříhodinová studiová nahrávka s oběma senegalskými hudebníky, jejíž případné vydání je prozatím ve hvězdách nebo na zmíněném Marsu. Každopádně na dosah jsou další zajímavé projekty, do nichž se Peter Binder v současnosti pustil. Je to jednak chystaná spolupráce s Karlem Plíhalem, jednak zahájená spolupráce s někdejším frontmanem Vltavy Robertem Nebřenským, která by měla mít rovněž studiovou i živou podobu. S Ester Kočičkovou pak Peter Binder připravuje album jazzových standardů a s Pavlou Milcovou klip a nové CD. Sečteno a podtrženo, není v podstatě nic divného na tom, když přiznává: "... vlastně musím říct, že mám tolik práce, že ani nechci mít na nic jiného čas. Mě to baví."
Nástroje:
2x Stratocaster - Gibson Les Paul - Gibson akustický - 2x Yamaha - 2x lampové aparáty - Fender Super Reverb, Ampeg - a pár krabiček
Kytarista Peter Binder se narodil 8. 7. 1960 v Bratislavě. Po absolvování konzervatoře a angažmá v nejrůznějších kapelách zakotvil v Praze. Prošel jazzovou Naimou, Konrád, Binder Blues Bandem, působí v duu s písničkářkou Pavlou Milcovou. Je jedním z nejvyhledávanějších současných studiových kytaristů, milovníkem černé kávy a kreslených vtipů.
