Mr. Sheelenec

Jakub Tureček, 22. 8. 2002

"Já jsem Billy. Kdykoli mě někdo osloví pane Sheehane, hledám v okolí svého otce." Těmito slovy se uvedla baskytarová legenda, když jsme si podávali ruce v kavárně v hale pražského Hiltonu. Bylo to jen pár hodin před tím, než Billy v Rock Café rozbalil svůj basový workshop, na němž ho hypnotizovalo víc než sto párů lačných očí, včetně těch mých.

Všechny ty oči měly tehdy dost práce. Především se musely snažit hlídat tempo Billyho rukou a potvrzovat mozku, že to, co uši slyší, je skutečně pravda. Jeho workshop se totiž skládá jen ze zběsilé improvizace (jen Billy, basa a aparát, žádný doprovod, žádný metronom), kterou občas přeruší krátkým vyprávěním svých letitých zkušeností nasbíraných na více než čtyřech tisícovkách koncertů, a prostorem, jenž věnuje zvídavým dotazům basistů. "Jsem tu, abych se pokusil pomoci. Mladým muzikantům nebo vlastně muzikantům v jakémkoli věku, aby se zlepšovali, a možná poradit, jakým způsobem si zajistit úspěch." Podle Billyho je tím receptem schopnost vycházet s lidmi, dělat dobré promo kapele a tvrdá práce zejména na sobě. Pak už je třeba jen notná dávka štěstí. Talent není překážkou, ale ani nutnou podmínkou. "Sám jsem si o sobě nikdy nemyslel, že bych měl nějaký zvláštní talent, všeho jsem dosáhl hlavně tvrdou prací a pílí."

Podívejme se tedy, o čem Billy mluví.

William Roland Sheehan

"V době, kdy jsem vyrůstal, byla u nás v Buffalu na každý blok alespoň jedna kapela. A když jsem pak viděl Beatles v obležení fandů, řekl jsem si: 'to musím mít taky'. Za rohem od nás bydlel můj kámoš Joe, basák. Měl nejlepší fáro, nejlepší účes a nejhezčí holky, což jsem připisoval jeho base. Navíc basáci měli vždycky největší aparát a byli tak nějak nejvíc vidět. To hrálo hlavní roli v mém rozhodování.

Teprve později, když už jsem hrál v kapele, mě opravdu začala zajímat muzika a začal jsem si vychytávat basové linky."

Za nějaký čas se projevil ten nedostatek talentu, o kterém Billy mluvil. "Byl jsem proti Joeovi malý kluk. Ale byl to v té době můj velký vzor, tak jsem neustále škemral, aby se přišel podívat na můj koncert. Když se to konečně povedlo, byl jsem z toho dost smutný. Joe totiž odešel v půlce. Pak jsem ho tři dny neviděl. Ve chvíli, kdy se objevil, mi řekl, že po tom, co mě viděl, už nikdy nechce na basu ani sáhnout."

Prosadit se v takovém množství kapel se zdá být naprosto nemožné. Billy prošel několika formacemi, aby v sedmdesátých letech založil kapelu Talas. Králové metalového Buffala se ale nikdy opravdového průlomu v širším měřítku nedočkali. A tak ve chvíli, kdy David Lee Roth opustil Van Halen, Billy neváhal ani vteřinu a svým odchodem k Davidovi prakticky podepsal Talasu ortel. "Byl to splněný sen, když jsem Van Halen viděl poprvé, zůstal jsem stát jako opařený. Tak strašně moc jsem si přál být v té kapele. A když mi pak zavolal Dave, cítil jsem se ohromně."

Obohacená navíc o Steva Vaie vydala kapela dvě výborné desky, ale záhy se kvůli vnitřním neshodám (zjevně nejspíš Davida se Stevem) rozpadla. "Pořád si se Stevem velice dobře rozumíme," říkal Billy, když se ohlížel do minulosti, "ještě teď spolu docela často hrajeme a pravděpodobně budu dělat i na jeho nové desce, ale i s Davem jsme stále velice dobří přátelé. No, víte, kdysi to býval můj hrdina. Ale to je to, o čem jsem mluvil na začátku. Můžete dát dohromady nejšpičkovější muzikanty na světě s nejlepší technikou, a když si nebudou rozumět po lidské stránce, tak tu kapelu pohromadě nic neudrží."

To byl asi případ Billyho dalšího projektu. Mnoho z nás, a zejména nás mladších, má totiž Billyho spjatého s kapelou Mr. Big. Tahle kapela mě nikdy ani v nejmenším neoslovila. Billyho basové linky jsou sice ukázkou dokonalé preciznosti a hráčské nápaditosti a kytarista Paul Gilbert je údajně nejrychlejším hráčem světa, ale dohromady se mi to všechno slévá v takový parfémovaný rock, zastydlý v (těch příšerných) osmdesátých letech. Ale i když jsem tu kapelu neměl rád, musel jsem si chtíc nechtíc vážit Billyho jako skvělého hudebníka a basového čaroděje. Za vidění rozhodně stojí záznam z jednoho koncertu, kde s Paulem hrají jednu skladbu vrtačkami, na kterých měli přilepená trsátka. Když se Gilbertovi do vrtačky zachytily vlasy, musel Billy zaplnit dvacetiminutové okno, než se vlasy vymotaly (chraň vás ruka páně vzít nůžky!), svým sólem. Po pár letech společného hraní a sedmi albech vzala ale i tahle skupina za své.

V době, kdy Mr. Big ještě mlel z posledního, dal Billy dohromady velice smělé čistě instrumentální trio Niacin. V roce 1996 vydali svou první desku. V kapele se sešli opravdu unikátní hudebníci. Vedle Billyho obsadil klasické nestárnoucí Hammond B-3 John Novello a motorem se stal za bicími Dennis Chambers, kterého jste mohli vidět na pražském vystoupení Mika Sterna. "Denis je pro mě ohromná inspirace. Je to nejlepší muzikant, kterého znám. Možná byste se divili, ale je to zároveň velice dobrý baskytarista."

Billy mi v zákulisí Rock Café dal CD Time Crunch, to poslední, co zatím s Niacinem natočili. Dá se poslouchat hodiny a hodiny dokola, ale přesto se vám bude těžko popisovat jeho styl. "Já tomu říkám 'bluesion'," napovídal mi Billy, když jsme se o Niacinu bavili. Tenhle název v sobě má kombinovat slova blues a fusion. Ale je tam ještě spousta jazzu a dalších vlivů. A všechno zahrané v extrémní rychlosti. Když si poslechnete některé pasáže, může vám i Sepultura připadat rozvleklá. Dennisovi totiž v hlavě snad tiká několik desítek hodinových strojů, Billyzase, když se rozjedou ruce, je k nezastavení. Když se pak zaposloucháte do výletů hammondek Johna Novella, máte chuť jít se podívat na obal od čaje, který pijete (jestli v jeho složení nejsou nějaké látky, o nichž jste předtím nevěděli). Pro laika vcelku těžko stravitelná muzika. "Byli byste možná překvapeni," kontroval Billy na tuhle moji větu, "jaké publikum na Niacin chodí. Někdy jsou to lidé, kteří nejsou vůbec muzikální nebo nevědí o muzice vůbec nic. V Japonsku na nás byly šestnáctileté holky, které normálně poslouchají pop-music, a nakonec si kupovaly naše nahrávky."

Vloni Billy také dodělal své první sólové album, na kterém si nahrál prakticky všechno, včetně kytary a zpěvu. Přestože basa je a zůstane jeho hlavním nástrojem, při skládání používá většinou na kytaru. Compression nahrával ve svém domácím studiu ("to je vývěva na peníze, pořád je do toho sypu, asi byste tam našli to samé, co v běžných komerčních studiích..."). Skladby, které jsem z něj měl možnost slyšet, působí velice příjemným, uvolněným dojmem. Díky použití barytonové kytary má osobitou razanci a tvrdost. Billy tento nástroj (laděný přesně mezi kytaru a basu) údajně používá, protože má níž položený hlas.

... a jeho nástroje a technika

V Rock Café Billyho krátce uvedli a on si rovnou sedl na barovou stoličku před svůj aparát a vší silou se pustil do hraní. "Trsátka jsou tak na házení fanouškům," tvrdí. Když jsem se díval zblízka (a tím myslím tak zblízka, že jsem skoro překážel), zjistil jsem, že by mu bylo jedině na obtíž. Rychlost prstové technice dodává zejména tím, že na jeho pravé ruce nezahálí ani jeden z prstů. (Pomáhá prý také, podle jeho slov, když neustále pod prsty něco máte - třeba snímač). Pravou rukou také velice často tapuje. Někdy pro efekt, ale velmi často si tímhle způsobem rozšiřuje rozsah akordu, který může zahrát v jedné poloze levé ruky.

I pohyby levačky se vcelku vymykají tomu, co basáci běžně hrají. Dost často se totiž obě jeho tapující ruce nad hmatníkem setkají a nezřídka i překříží. (Jestliže jste v Rock Cafe byli a nevěřili, že tohle vidíte, tak vězte, že to byla pravda.) Billy také hrozně rád tahá struny. Přesně k tomu má uzpůsoben hmatník v různých částech krku své Yamahy Attitude II, což je jeho aktuální používaný model. Najdete na něm velmi hluboké žlábky, které slouží k tomu, aby se struna ve vyšších polohách, kde jsou pražce blízko u sebe, nedotýkala dřeva. Tak si to Billy udělal sám na svém předchozím Fenderu, který se už ale díky častému ohýbání krku rozpadl. Yamaha to prý vydrží. U mechaniky éčka má Billy tremolo, kterým strunu podladí o tón. "Víš, ani nepotřebuju pětistrunnou basu, stačí mi podladit na déčko a háčko z ní dostanu, když pořádně ohnu krk. Já totiž nemám rád pětky, protože jsem pak zmatený a neorientuji se, v jakém jsem ladění. (No docela bych chtěl Billyho vidět v rozpacích :)) Když potřebuji spodní polohy na delší dobu, mám dvoukrkou Attitude, na které mám jeden krk naladěný BEAD."

Billy Sheehan není podle svých slov žádný sběratel kytar. Je sympatické, že jich má jen tolik, kolik skutečně užije (což je asi čtyřicet.)

Co se týče aparátu, je věrný SVT sériím od Ampegu s bednou 8 x 10" (pro malé sály). Dokonce se podílel na vývoji jejich předzesilovače. Kromě kompresoru a ekvalizéru nepoužívá žádné efekty. Jeho zvuk je hodně středový a konkrétní. Velmi nízké frekvence má na nule a přibližně od 400 Hz postupně všechna pásma přidává. "Mám rád, když je zvuku dobře rozumět. Když slyšíte přesně každou notu, kterou zahraju. Nejhorší je přijít na koncert, dívat se na basistu, jak mu ruce lítají po celém krku. Vy se jen koukáte a říkáte si: 'no to je nářez, škoda jen, že nic neslyším'."

Budoucnost

Billy Sheehan rozhodně nehodlá skončit u jednoho sólového alba a ani šňůra úspěšných desek Niacinu není určitě u konce. Do budoucna se chce věnovat i dalším žánrům. V poslední době ho třeba úplně pohltilo flamenco. Můžeme tedy čekat, že se v brzké době z jeho strany vyrojí záplava zajímavé muziky. Na to, abychom ho zase mohli živě vidět, si ale budeme asi muset nějakou dobu počkat. "V tuhle chvíli mám našlapaný program až do října. Ale někdy potom bych rád přijel do Evropy a do Čech i s Niacinem. Jsem přesvědčen, že by se tu našlo publikum, které by si nás rádo poslechlo."

A tak nezbývá než jen doufat, že mu to vyjde.

Diskografie

Talas

Talas 1979

Sink Your Teeth into That 1983

High Speed On Ice 1985

Billy Sheehan - Talas Years 1989

If We Only Knew Then... 1998

Live In Buffalo 1998

Doin' It Right (EP) 1998

Compression 2001

David Lee Roth