Kytarista, skladatel, zpěvák, člen legendárního Vitacitu, sólový umělec a hlavně producent a majitel nahrávacího studia Hacienda, kde v dnešní době tráví většinu svého času. Miloš Dodo Doležal právě dokončil pokračování projektu Zemětřesení z roku 1993.
Album Zemětřesení 2 tvoří především zbylé, nevydané skladby, které Jiří Schelinger složil a které na prvním albu nebyly zpracovány. Takže Miloše Dodo Doležala v nejbližší době uvidíme opět na koncertních podiích s kapelou Zemětřesení 2, kde s ním hraje jeho syn Miloš Doležal ml., Štěpán Smetáček a Mladen Djelmo.
Jak ses dostal k rock ‘n’rollu a co byla první tvoje stěžejní deska?
K rock ‘n ’rollu jsem se dostal zhruba ve věku dvou let, od kdy mám první vzpomínky na náš kotoučový magnetofon Tesla B-42, na němž z pásku běžel skoro denně Elvis Presley. Moje mamka ho miluje dodnes. Zrovna nedávno jsem jí koupil další CD a poslouchá ho pořád. Tehdy jsme od tety z New Yorku dostali desku Golden Albums. Byl jsem vedle z toho zvuku kytar. Kotoučový magnetofon B-42 byl o mnoho let později mým prvním zesilovačem pro elektrickou kytaru Jolana Iris.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
To už si nepamatuji, ale asi to byl nějaký singl v Supraphonu nebo Schelinger v Prioru. Pak asi album polské kapely TSA. Později jsem začal navštěvovat burzy desek, a to už byli Iron Maiden, Judas Priest, Van Halen, Accept.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Ze začátku to ani nebyly vzory, ale skladby. Mnoho songů jsme mezi sebou šířili, aniž bychom věděli, co je to za kapely. Až o mnoho let později jsme se dozvěděli, co to vlastně posloucháme. Vnímal jsem hlavně zvuk, rytmiku, jak byly ty písničky napsané a zahrané. Vše jsem kopíroval jen z pásků, jen sluchem a snažil jsem se napodobit ten zvuk. Hrál jsem to vše úplně v jiných polohách, nebyly tabulatury, školy, nebyly žádné informace, prostě nic. Jen nahrávky ze špatných kopií, ale přesto skoro v každém panelákovém domě byla nějaká kapela, která se snažila hrát. V hudbě jsem vždy viděl svobodu a ten pocit z hudby mám i dnes. Mám rád natáčení ve studiu, živé hraní i to cestování.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Hraji na mnoho zesilovačů, kytar, efektů, v různém ladění, a podle toho si zahraji, co mě napadne. Ale skladby se snažím dělat v tom melodickém rockovém stylu. Pořád mám pocit, že napsat dobrý, funkční song, s dobrým textem, který přežije desetiletí, je podle mě největší kus práce a štěstí. To prostě nikdy neodhadneš a nevíš, co si lidi vezmou za své. Dnes už ten songwriting není tak hluboký, ale pořád se najdou muzikanti, co to občas zvládnou, nejen venku, ale i tady. Pak je mi vcelku jedno, co to je za styl.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Taková komplexní deska, kde je vše, je album Al Di Meoly Elegant Gipsy. Hrají tam rychle, pomalu, melodie, naprosté pekelné riffy, skvělé bicí, basy, produkce. K té desce se vrátím vždy, když už mě vše nudí.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Za komunismu to byly koncerty Jirky Schelingera, když jsem jako třináctiletý slyšel jeho kapelu, měl jsem pocit, že vidím západní muzikanty. Jejich hra a sound byly neskutečný, to mi fakt zůstalo v hlavě dodnes. Stejné pocity jsem později měl, když jsem viděl Pražský výběr. S Výběrem jsem si pak zahrál a k Jirkově hudbě jsem měl blízko u projektu Zemětřesení. Jsem rád, že jsem tohle mohl zažít, to spojení s těmi roky, kdy jsem byl kluk pod pódiem, to bylo naprosto magické. Po roce 1989 jsem začal hodně cestovat, viděl jsem v USA Slayer, Megadeath, Testament, Judas Priest, Motörhead, Van Halen s Hagarem byli asi nejvíc. Jsem rád, že jsem stihl ještě Allana Holdswortha.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Těch bych tam mohl psát desítky, poslouchám hudbu denně, nejradši z YouTube, protože tam najdeš cokoliv z celého světa, i když je kvalita někdy snížená. Pokaždé když vstanu a snídám, zapínám velkej monitor a YouTube.
Pouštíš si desky z LP nebo CD?
Pokud si mám vybrat, poslouchám CD. I kvůli práci ve studiu, kde mám v každé místnosti jiný aparát a mixy. Jinak jsem jako teenager poslouchal hudbu z kazet. Mám je skoro všechny dodnes, stovky po krabicích, a občas je poslouchám.
Elvis Presley - Golden Records (1958)
Elvis je král, a králem zůstane. Ty songy jsou skvěle napsané a zahrané. Viděl jsem dokumenty ze studií, kde se tehdy nahrávalo, tehdy ještě mono do jedné stopy. V místnosti visel jeden mikrofon a protože neměli fadery či další stopy, vše se muselo zvládnout najednou a mix se dělal tak, že se museli naučit během songu choreografii, aby byl slyšet ten, co slyšet má být. Neskutečná práce a výsledky z té doby pořád fungují.
Deep Purple - Made in Japan (1972)
Tato deska snad provází všechny kytaristy, co se narodili v 60. letech. Bylo to slyšet z každého paneláku. Jako malej kluk jsem nevěděl, kdo to je, ale ten zvuk jsem si zapamatoval navždy. Blackmoreova kytara, hlavně jeho riffy, to je fakt základní kámen. A k tomu skvělá rytmika, Hammondy, Gillanův zpěv nebo ten řev fanoušků. To je atmosféra 70. let, móda šoupacích kalhot. Navždy to bude skvělé.
Van Halen - Van Halen (1978)
Pamatuji si, že mi bylo asi dvanáct nebo třináct a šli jsme s kámošema na kolotoče, kde hrála hlasitá hudba. Oni jezdili na těch dráhách a řetízkáči a já jsem stál u těch velkejch beden a slyšel jsem poprvé Vah Halen - Eruption. Absolutně jsem nechápal, co se to děje, stál jsem tam několik hodin a slyšel Kiss, Uriah Heep, Sweet, Slade, Judas. Vůbec mě ty atrakce nezajímaly, chodil jsem tam pak každej den, než ty kolotoče odjely.
Motörhead - Bomber (1979)
V té době jsem na polském rádiu slyšel Lemmyho a Motörhead. Bylo to na mě docela tvrdé, ale líbilo se mi to. To jsem netušil, kolik let ta jeho hudba přežije, aniž by zestárla. Neskutečnej výkon. V té době jsem už hrál na kytaru, tak jsem všechny riffy sjížděl, co to šlo. Tehdy vcelku všechny kapely hrály v jednom ladění, tak se to dalo najít a hrát.
Rush - A Farewell to Kings (1977)
To byla první kapela, u které jsem slyšel komplikovanou hudbu, která se nepočítala do čtyř. Nějak jsem měl pocit, že to přece není normální, hrát tak nepravidelně a mít tak dlouhý songy. Když se na to dívám dnes, kapely byly hodně odvážné a vydavatelé taky. Šli po ohromné kvalitě, která tvořila dějiny.
Al Di Meola - Elegant Gipsy (1977)
Tahle deska je pro mě neskutečná při každém poslechu. Intrumentálku Race with Devil on the Spanish Highway považuji za nejlepší instrumentálku všech dob. Al Di Meola studoval Berklee a v té době bral vše hodně vážně a hodně cvičil. Aby mohl cvičit i v noci, tak přišel s tím tlumením strun pravou rukou přímo na kobyle. To pak využívali všichni rockeři a metloši, včetně Halena.
Pink Floyd - The Wall (1979)
Tohle veledílo se nedá oposlouchat, všichni hráči naprosto super, výborné songy, texty, příběh, show, ty zkazky, jak prý nad hlavami létaly helikoptéry atd., bourání zdi, prý excelentní zvuk a světla. To je taky kapela, která napsala velký kus historie. Hlavně produkce toho alba je neskutečná. Dělal to Bob Ezrin, který dělal taky hodně s Kiss. Tu práci asi jen tak nikdo nepřekoná.
Jimi Henrix - Axis: Bold as Love (1967)
K Hendrixovi jsem se dostal zpětně až po návštěvě Států. Tam to nějak vše více do sebe zapadalo. Jeho hudba zněla z rádií, postupně jsem nabíral informace, jak tu desku točil s Eddie Kramerem, který pak také dělal s Led Zeppelin a dalšími. Jsou to mistrovské skladby dodnes, absolutně nepochopitelné věci se na těch deskách dějí, věděli o tom procesu hraní a nahrávání strašně moc.
The Beatles - The Beatles (1968)
K Beatles jsem se taky dostal zpětně. Dnes to poslouchám ve studiu a opět nechápu, jak to na čtyřstopé mašiny dokázali. Producent George Martin byl dalším členem kapely. Nějak se tam sešly rozdílné osobnosti, ale géniové, podobně jako u Queen. Ta jejich hudba nikdy nezestárne a nikdo je nepřekoná, všechno dobré udělali oni a my se jim můžeme jen přibližovat.
Jiří Schelinger - Hrrr na ně (1977)
Tato deska byla pro mě jako bible, když jsem se učil hrát na kytaru. Všechno se mi zdálo strašně složitý a nedostižný. Ale i dnes by měli muzikanti problémy to zahrát jako oni. Navíc je neuvěřitelnej i ten zvuk, který se natáčel za komunismu v půlce normalizace. Prostě se jim tam vše sešlo. Pokaždé mě muzikálně i zvukově ohromí. Skvělá práce na české scéně.
