V šestnáctém díle se podíváme na akustické a elektroakustické kytary. Aranžér vysvětlí, jakými výrazovými prostředky disponují a jak je efektivně využívat, zvukař nechá nahlédnout do alchymie snímání nástroje.
Akustický a elektroakustický signál
Aranžér
Akustické i elektroakustické kytary mají ve své standardní podobě šest strun stejně laděných jako kytara elektrická - po kvartách a jedné velké tercii - i podobný rozsah od znějícího E po cca znějící d3. Počet oscilátorů/strun umožňuje zahrát až šestizvuk. Akustická varianta nástroje pracuje s ryzím přírodním, tedy ne uměle dotvářeným signálem.
Zvukař
Pravidlo: Zvuk akustické kytary je u horní desky přirozený, plný a teplý, u dna spíše hučivý, zvýrazňující spodní středy, u krku brilantní, cinkavý s větší příměsí „šoupavých“ zvuků vznikajících posunováním levé ruky po hmatníku, u rezonančního otvoru („díry“) většinou dutý, bučivý a u kobylky dřevitý, středový s větším obsahem „drnkání“.
Aranžér
Elektroakustická kytara se od akustické liší hlavně snímačem, obvykle umístěným vevnitř nástroje. Zařízení převádí akustický signál na elektrický, ten je následně dále zpracováván.
Hebké nylonky
Nylonové struny najdeme na tzv. španělce neboli klasické kytaře. Jsou měkčí, a proto umožňují interpretovi, aby je rozezníval prsty pravé ruky. Prstová technika nabízí bohatou škálu prostředků od jemného vydrnkávání bříšky prstů až po velerychlá a temperamentní rasqueada - prudký úhoz vějíře prstů od ukazováčku po malíček.
Pravidlo: V partu španělské kytary nalezneme zpravidla až tři hlasové roviny: bas vybrnkávaný palcem na dvou spodních strunách E, A, soprán hraný malíkem a prsteníkem na dvou horních strunách E, H a harmonickou výplň posazenou do středů, vyluzovanou ukazováčkem, prostředníkem i prsteníkem. Nástroj svou akordickou pestrostí stojí např. po boku klavíru.
Zvukař
Nylonové/střevové struny jsou typické pro klasickou kytaru, setkáme se s nimi též např. na loutně apod. Většinou z tohoto materiálu bývají vyrobeny struny E, H, G, ostatní (D, A, spodní E a někdy i G) mají jádro z nylonu nebo svazku nylonových vláken (výjimečně střeva) a jsou omotané kovovým drátkem, slitinou mědi. Nylonky jsou určeny pro hru prsty, vyznačují se kulatým, teplým tónem. Basové, omotané struny zní pevně ve spodních středech, negenerují příliš hluboký bas - záleží samozřejmě i na velikosti nástroje.
Tip: Akustická kytara hraná bříšky prstů vyzařuje teplý zvuk, jenž nemá jasně ohraničený attack (náběh) tónu a je méně hlasitý. Oproti tomu hra nehty se vyznačuje brilancí, čitelným náběhem, který může v případě potřeby zaznít ještě mnohem razantněji.
Aranžér
Zvuk nylonových strun je měkčí, instrument obecně tišší. Můžeme jej proto kombinovat jen s limitovaným počtem jiných neagresivních nástrojů. Např. s příčnou flétnou, s perkusemi, které se umí dynamicky přizpůsobit, s hebčí i průraznější barvou lidského hlasu.
Pozor: Jde o perkusní nástroj. Počáteční fáze attack a decay jsou násobně výraznější a silnější než následující sustain a release.
Zvonící kovové struny
Kovové struny generují až cinkavý témbr, jehož sytá spojitá spektra dokáží silně maskovat jiné instrumenty, a to zvláště ve výškách.
Zvukař
Struny z kovu mají obecně zvuk posazen více „nahoře“. Struny neomotané (E, H, řidčeji G) zní tenčeji než nylonové, neobsahují tolik spodních středů. Basové struny (E, A, D) bývají tak jako v případě nylonové sady omotané drátkem, a to buď bronzovým (vykazují sytější, tučnější bas, naturální tón) nebo fosfor-bronzovým (sametovější snad i kultivovanější témbr, ne tolik agresivní tón). U těchto sad bude zpravidla omotáno i G. Jádro strun tvoří ocel s průřezem buď kulatým nebo např.šestihranným. Kovové struny hrají jasně, brilantně, jsou agresivnější, při změnách poloh na hmatníku vydávají silnější „šoupavý“ zvuk.
Aranžér
Kytara s kovovými strunami funguje buď jako nástroj akustický, který snímáme mikrofonem a dále „nekřivíme“, nebo elektroakustický, kdy přichází k užití snímač.
Akustický zvuk umožňuje detailně pracovat s bohatou artikulací. Fáze drnknutí (attack, decay) je zřetelně oddělena od následující rezonance (sustain, release), jež se vyznačuje hutnou příměsí korpusu. Na kovové struny hrajeme trsátkem, nehty by kovovou tvrdost nevydržely. Plektrem můžeme rozložit akord rychleji či pomaleji, hrát monofonní melodii či paralelní riffy.
Tip: Kytarista při hře trsátkem ocení pravidelný kývavý pohyb rukou: např. třikrát bas - nahoru, dolů, nahoru (pausa), třikrát akordy - nahoru, dolů, nahoru (pausa) - viz Obr. 1: Kývavý pohyb trsátka.
Zvuukař
Při hře trsátkem zní kytara konkrétně (typický „klik“ nebo „klak“ na náběhu tónu) a brilantně. S tenčím trsátkem působí méně agresivně a silněji ve výškách, naopak s tvrdším trsátkem generuje zvuk pevnější a průraznější, méně cinkavý. Někteří hráči používají hře na akustickou kytaru „prstýnky“. stejně jako u pětistrunného bendža, výsledek se podobá hře plektrem ovšem s možností používání prstové techniky.
Aranžér
Snímač bývá umístěn obvykle vevnitř nástroje pod kobylkou. Potlačuje nežádoucí přeslechy. Signál se v tomto případě vyznačuje větším splynutím/srůstem méně zřetelného perkusního drnknutí a následující fáze sustain. Barva rezonance působí navíc mnohem zastřeněji, až vypreparovaně. Jev je zapříčiněn stylem snímání (snímač přebírá kmity dřeva ne vzduchu) i pozicí snímače uvnitř nástroje, kde rezonance zní jinak.
Přes všechny tyto nevýhody si zvuk přes snímač vydobyl pevnou pozici, je dokonce stylově příznačný - např. pro folk. Díky zesílení lze elektroakustickou kytaru kombinovat i s dynamicky velice silnými nástroji.
Pestrý svět kytar
Druhů nalezneme požehnaně. Pro příklad můžeme jmenovat jumbo s kulatým dnem, jazzovou kytaru zvanou gibsonka s typickými dvěma rezonančními otvory ve tvaru „f“ podobnými otvorům na houslích (na těle se vespod strun nachází pickguard - plastická destička bránící trsátku, aby poškrábalo hořejšek korpusu), westernovou kytaru s větším tělem, a tím i hutnějším zvukem, havajskou kytaru, pro kterou je příznačné ladění v durovém akordu a pohyblivý kovový pražec držený v levé ruce, nebo dobro, kdy jsou vevnitř korpusu umístěny speciální kovové rezonátory, které obohacují témbr o jedinečnou zvukovou ingredienci.
Zvukař
Dvanáctistrunná kytara disponuje zdvojenými tenkými strunami E a H, k ostatním - G, D, A, E - je těsně vedle přidána tenčí struna laděná o oktávu výše. Zvuk instrumentu je typicky cinkavý s mírným chorusem při doznívání, způsobeným mírnou odchylkou v ladění zdvojených strun (nemožností je výškově sjednotit absolutně stejně) a také nestejnoměrným kmitáním o oktávu výše naladěných strun. Nástroj našel díky „nasládlému“ zvuku a schopnosti znít jako orchestrion četné uplatnění ve folkových či rockových baladách.
Pozor: Doporučuji hlídat neustále ladění, instrument má často tendenci mírně „pouštět“, díky zdvojení strun to rozpoznáme mnohem hůře.
Snímáš, snímám, snímáme
Snímání akustické kytary mikrofony je tak trochu věda. Před mikrofonem sedí hráč „obnažený“, a tudíž nároky na jeho hru a kvalitu nástroje jsou maximální. Nefunguje-li spojení dobrý hráč i nástroj, nepomůže ani nejdražší mikrofon či nejlepší studio, i když prostor má též nezanedbatelný vliv. Mikrofonní techniky existují různé a závisí na konkrétních situacích. Používají se kondenzátorové nebo lampové mikrofony.
Dohromady s jinými nástroji
Snímáme-li akustickou kytaru dohromady s více nástroji ve stejné místnosti, dle osobních zkušeností je lepší použít jeden mikrofon s velkou membránou umístěný blíže ke kytaře (do 20-25 cm), namířený na část hmatníku mezi rezonančním otvorem a začátkem korpusu. Požadujeme-li brilantní a cinkavější zvuk, zvolíme nasměrování mezi kobylku a konec korpusu. Případně nemá-li kytara oválný rezonanční otvor, tak na spodní „f“. U mikrofonu zacíleném na kulatý rezonanční otvor dosáhneme většinou bučivého zvuku, což jde sice možné opravit ekvalizérem, ale vymýtíme tím vřelost a dřevitost nástroje - viz Obr. 2: Snímání jedním mikrofonem.
Tip: Při nahrávání dohromady s více nástroji doporučujeme, je-li to možné, zaznamenávat i linkou, přestože pak tuto stopu nemusíme použít. Vyplatí se to především při nepříjemném přeslechu ostatních nástrojů, pozor však na fázi!
Samostatně
Je-li místnost akusticky příjemná a nehrozí nebezpečí přeslechů, můžeme pro sejmutí kytary použít kombinaci dvou mikrofonů (u kytary elektroakustické znovu dohromady s linkou), zvláště tehdy, bude-li v nahrávce jen jedna kytara a v aranžmá dost volného prostoru. U kytar s „dírou“ osobně preferuji jeden mikrofon s menší membránou, postavený asi 20-30 cm před střed hmatníku a nasměrovaný mezi „díru“ a začátek korpusu. Zachytí silněji kmitání strun a akci levé ruky. Druhý mikrofon s větší membránou postavíme asi 20-30 cm před pravou drnkající ruku a nasměrujeme zhruba tamtéž co mikrofon první, přičemž kontrolujeme, zda jsou oba signály ve fázi - viz Obr. 3: Snímání dvěma mikrofony. Je-li výsledný zvuk příliš bučivý, vyzkoušejme přesunout druhý mikrofon a nasměrovat jej mezi kobylku a konec korpusu, kde se nachází spíše výsledný „dřevní“ zvuk.
Má li kytara výřezy typu „f“, většinou vychází jeden mikrofon asi 20-25 cm od nástroje směrem na spodní výřez a druhý klidně i 50-60 cm spíše shora, zhruba na střed nástroje.
Tip: Co když nemáme fázoměr a potřebujeme zjistit, zda jsou dva mikrofony či mikrofon s linkou ve fázi či v protifázi? Provedeme to tak, že v obou kanálech/stopách nasměrujeme panoramu na střed a u jednoho z nich přepínáme fázi. Bude-li výsledný zvuk tenčí, jedná se o protifázi, bude-li tlustší, více basový, signály leží ve fázi - jde o správnou variantu.
Víme-li dopředu, že akustických kytar bude v nahrávce více, stačí nahrát nástroj jedním mikrofonem. V případě, že místnost je akusticky příznivá (ne příliš utlumená, ne příliš malá, ne „chemicky“ znějící), můžeme mikrofon pokud možno s velkou membránou umístit dál od nástroje. Nasměrujeme jej přibližně na hmatník kousek od začátku korpusu. Postavení můžeme testovat i z různých úhlů, záleží na jednotlivém vkusu, někdy třeba až tři čtvrtě metru daleko.
Tip: V případě, že hráč vyluzuje „pištivé šoupání“, vznikající příliš hlasitým přesouváním levé ruky po hmatníku, je použití mikrofonu nad hmatníkem celkem zbytečné. Vypněme jej, anebo zamiřme jinam.U elektroakustických kytar někdy i klasických, zvláště těch vyrobených v posledních 2-3 dekádách se často setkáváme s vestavěným snímačem či kombinací vestavěného mikrofonu a snímače. Rozepisovat se o jejich koncepci by zabralo dlouhý čas. Existují verze bez EQ, s EQ, s možnostmi různých nastavení. Důležitý je fakt, že touto cestou můžeme kytaru i v hlučnějším prostředí sejmout prakticky bez nežádoucích ruchů/přeslechů, což při nahrávání více nástrojů dohromady či na živém vystoupení může výsledku výrazně prospět. A to i přesto, že takto získaný zvuk bývá zpravidla tvrdý, neohebný, drátový a nepříliš inspirativní.
Tip: Doporučujeme vyzkoušet simulátor mikrofonního snímání AURA, který barevně velice pomůže i přes někdy mírné zhoršení dynamiky. Najdete jej na www.fishman.com.
Příště nás čeká mužný hlas.
