Aneb ne všechno je "v pazourách"
Snad neexistuje častěji používané kytaristické pořekadlo, než to výše zmíněné. Zkušení pardálové jím vesměs usazují mladé horlivce, popřípadě zámožné začátečníky, kteří za základ kvalitního hraní považují co nejpočetnější efektový řetězec, pochopitelně s delayem vypočteným podle tempa písně, do detailu vyřešeným stereem, a to celé přepínané sekvencerem přes MIDI.
Většina lidí časem přijde na fakt, že tahat takovou hromadu vybavení s sebou do klubíků s kapacitou 50 lidí a zvukařem, který zvukové výstřelky eliminuje elagantním sbalením do všepohlcující koule, je možná trochu zbytečné. A stejně tak zbytečné je pořád dokola cepovat "pazoury". I těm totiž šéfuje (u větší části populace) hlava a kolikrát je lepší soustředit se právě na ni.
Setkali jste se někdy se situací, kdy usilovně cosi cvičíte, denně třeba i několik hodin, a "ono nic"? Zatímco váš kolega stejnou věc hravě zvládl za odpoledne? Asi každý někdy (dočasně) rezignoval s hláškou typu "to nejde", popř. "tak holt ten talent nemám". A přitom v tom to většinou vůbec není. Jedovatost zlozvyků je právě v tom, že člověk kolikrát vůbec neuvažuje, jestli něco dělá špatně, protože se to tak prostě jednou naučil nebo to někde odkoukal, jakž takž to funguje a tečka. To, že to nefunguje až tak úplně, přičítá třeba faktu, že málo cvičí. Přitom kolikrát lidé sjíždějící od rána do večera stupnice hrají ve výsledku i technicky hůře než ti, co třeba cvičí méně, ale uvažují nad tím, co hrají a proč. Je dost těžké něco zahrát, když si člověk ani nedovede představit, jak by to mělo znít. Úplně nejhorší jsou bloky, kdy člověk zhruba ví, co chce, ale není schopen to zahrát, přičemž problém není v technice, ale právě v hlavě. Pokud se to člověk snaží zlomit cvičením, přicházejí křeče a ostatní problémy, o kterých už jsme mluvili. Tuhle zkušenost mohu jedině potvrdit - moje neschopnost zahrát cokoli v shuffle rytmu se táhla skoro rok, nakonec pomohl intenzivní poslechový víkend s Johnem Scofieldem, čímž se zároveň oslím můstkem dostáváme k dalšímu častému problému (který má zmíněný kytarista také celkem "na háku"). Mám na mysli oblíbený zvyk kytaristů neustále utíkat před bubeníka (míněno rytmicky). Souvisí to s obvyklou snahou hrát co nejrychleji.
Člověk se tak soustředí na koordinaci obou rukou, že přestává sledovat rytmus. Jednou z cest, jak tento problém řešit, je vytvořit si určitý nadhled nad tím, co člověk hraje. Jednak mít určitou "výkonnou rezervu", jednak schopnost trochu uvažovat dopředu o tom, co budu hrát. Nenechat prsty, aby vládly kytaře (nebo ještě hůře naopak), ale všechno, co zahraji, zahrát s úmyslem. Což se samozřejmě lehko řekne, ale hůře činí. Na druhou stranu na některých videech z koncertů je možné vidět kytaristy, kterak si pro sebe "na hubu předbroukají" všechno, co o chviličku později zahrají v sóle, což bych osobně nazval nadhledem absolutním. Ještě daleko těžší, než hrát přesně do rytmu, je schopnost třeba pomalé sólo tzv. posadit na zadek (tj. jít lehce pozadu za rytmem). K tomu je potřeba vnímat rytmus (spousta lidí si pomáhá podupáváním) a dokázat se zklidnit, i když člověk divočí na koncertě. Nechat prsty divočit, ale hlavu mít v klidu. Podotýkám, že je míněna schopnost být trochu pozadu (opět rytmicky, ne duševně) úmyslně, ne proto, že nestíhám hrát tak rychle jako bubeník. Takže pro dnešek možná kromě vyjmenování různých nešvarů možná i trochu důvod k zamyšlení. Pro příští díl s Tomášem zauvažujeme, co se nám ještě nevešlo, a pokusíme se celý miniseriálek nějak důstojně uzavřít. Prozatím tedy přeji hlavu v klidu (opět ne pouze při hraní, když už se blíží ty vánoční svátky...).
