Pravačka, trsátková hra a tlumení
Dost často slyšíme o některém populárním hráči, že "hraje pěkně z ruky", popřípadě "má pecku" nebo podobné prohlášení, ze kterého lze vyvodit, že dotyčný hraje energicky, dynamicky, konkrétně, zkrátka tak, jak by si většina z nás taky přála hrát a znít. Klíč většinou není jen v levé ruce, ta je pouze podmínkou - platí, že levou rukou kontrolujeme většinu toho, co budeme hrát, pravou naopak to, jak to budeme hrát a hlavně jak to ve výsledku zazní. Samozřejmě to závisí i třeba na druhu trsátka a jiných ryze technických podmínkách, ale jako obvykle můžeme říct, že s dobře postavenou a vyhranou pravou rukou zahrajeme i s nevyhovujícím trsátkem (byť třeba hůř), než naopak... Kdo neumí, tomu sebevhodnější trsátko nepomůže.
U postavení pravé ruky je to snad ještě složitější než u levačky. Opět platí, že každého upekla příroda trochu jinak, takže nelze stvořit nějaké obecné pravidlo, které by platilo pro všechny hráče. Navíc, hrají v tom roli i různé typy kobylek - pokud máš třeba kobylku typu Floyd Rose, nemůžeš na ní mít ruku tak fixovanou jako na pevných kobylkách - došlo by k rozladění. V ideálním případě bychom měli mít předloktí opřené o tělo nástroje a malíkovou hranu o kobylku. Hlavně v začátcích je také dobré opírat si malíček o snímač, případně o strunu e - hráč se pak lépe orientuje na strunách. Co se týče naklonění trsátka vzhledem ke strunám, dá se říci, že ostrý úhel = ostrý tón. Mírné naklonění trsátka je logické i z hlediska toho, pod jakým úhlem pokládá většina z nás předloktí na kytaru. Samozřejmě se to nesmí přehánět, poměrně typickou chybou je trsátko téměř kolmo na struny - z toho se těžko dostane ostrý, konkrétní tón, a navíc nepřirozeně krčíš ruku. Což, jak víme, odporuje té úplně základní zásadě - necpat rukám žádné krajní polohy. Z hovoru nad postavením trsátka jsme se přirozeně dostali k docela časté otázce a také k bodu častých sporů - sice, která část ruky má být iniciátorem pohybu trsátka. Oba s Tomášem jsme zastánci kombinace pohybu prstů a zápěstí. Výhodou tohoto postupu je univerzálnost - můžeš hrát dynamicky při nižších rychlostech, ale i pořádně zabrat v rychlých šestnáctkách. Někteří hráči hrají pouze ze zápěstí, dokonce už jsem viděl i kytaristu, který měl celou ruku fixovanou a hrál pohybem z lokte. Proč ne, akorát to působilo hodně křečovitě. Právě toho bych se osobně bál - zábaly kvůli šlachám nejsou nic moc příjemného (a kromě toho nepomáhají). Jinak je samozřejmě výhodné navyknout si na co nejkratší dráhu trsátka - můžeme pak hrát rychleji a bez zbytečných pohybů. Poslední bod, na který se dnes podíváme, je tlumení - asi každý by chtěl, aby mu z kytary kromě právě hraných tónů nelezly žádná přeznění a pazvuky. Tlumení je ošemetná věc, s níž má hodně hráčů problém, zvlášť, když touží hrát na nějaký higain aparát. Asi nejúčinnější je kombinace několika různých tlumení - dotekem prstů levé ruky tlumíme struny, které jsou na hmatníku (hudebně, ne z hlediska gravitace) výš, než ta, na níž právě hrajeme, struny hlubší, které také rády přeznívají, buď malíkovou hranou pravačky, nebo přiložením palce, což ale trochu omezí hybnost trsátka. Zní to nepříjemně komplikovaně, ale mně osobně se nepodařilo najít jinou cestu, jak mít "vyhulený" aparát, a přitom hrát alespoň přibližně to, co jsem původně chtěl. Takže to by bylo pro tentokrát vše, přístě se podíváme na pár složitějších technik (arpeggio, hammering)... Prozatím vám přeji rychlou ruku.
