Jak správně cvičit a jak hrát v kapele
V předcházejících dvou číslech jsme probrali držení a práci s tempem (či chcete-li orientaci v čase). V tomto díle se vám dostane několika většinou obecně známých, nebo alespoň podvědomě dodržovaných, pravd a pravidel. S jejich formulováním mi pomohl pan profesor Miroslav Kympl, kterému za to patří velký dík.
Při cvičení nejrůznějších etud a techniky je neustále nutné být při věci, nezaměřovat se jen na obtížné pasáže, ale přesně vyhrávat i ty jednoduché. Ideální je, má-li člověk nad sebou dozor v podobě učitele. Pokud tomu tak není, doporučuji nahrát své cvičení například na kazetu. Možná se budete divit, jakých nepřesností si občas při hře nevšimnete (neboť veškerou koncentraci věnujete například čtení not či koordinaci a na kontrolní poslech tak zbývá velmi málo kapacity). Hrajeme-li například akcenty, je bezpodmínečně nutné vyhrávat přesně i noty mezi akcenty. Pokud akcenty "rozkládáme do kotlů" a meziakcentové noty hrajeme na virbl, musí být dynamicky vyrovnané a precizně zahrané. Pokud ke cvičení přidáme například samba verzi (hi-hat na čtvrťové noty, basový buben na první, čtvrtou, pátou a osmou osminu), musíme dbát na to, aby všechny údery, které mají zaznít současně, opravdu současně zazněly a ze soupravy se neozývalo něco jako jednoduchý příraz (flam) nebo nedej bože parodie na vír. Co se hi-hatky týče, je nutné ji sešlapovat ostře, neboť jen tak docílíme kýžené přesnosti.
Hrajeme-li nějakou etudu na virbl, je nutné naučit se ji ve všech tempech (přesně) a zkusit několik verzí. Příklad: v etudě se vyskytuje subdivize za sebou následujících osmi šestnáctin. Nebudeme ji hrát jen psaným rukokladem (nejčastěji střídavě PLPLPLPL), ale zkusíme kýžené místo zahrát pomocí dvojek - PPLLPPLL nebo LLPPLLPP, nebo pomocí libovolného paradidlu. Je nutné precizně dodržovat dynamiku a samozřejmě dbát na přesnost a orientaci v čase. Tu je možno částečně nacvičit i pomocí rytmické stupnice hrané ve všech tempech nahoru a dolů (čtvrťové noty, osminy, trioly, šestnáctiny, sextoly, dvaatřicetiny, sextoly, šestnáctiny, trioly, osminy a opět čtvrťové noty, každá skupinka jeden takt). Rytmickou stupnici je samozřejmě nutné zkoušet ve všech tempech, za povšimnutí stojí fakt, že čím pomalejší tempo zvolíme, tím obtížněji se bude stupnice hrát. V další fázi doporučuji jednotlivé noty rozložit mezi jednotlivé nástroje soupravy, tedy hrát tuto stupnici na celou soupravu včetně basového bubnu a hi hatky.
Vraťme se ještě na chvilku k práci s tempem a k přístupu ke hře. I největší hvězdy s tempem trochu pracují: Elvin Jones zpomaloval, Steve Smith na nahrávce s Buddy Rich bigbandem zpomaluje a zrychluje až o 20 bpm. Rozdíl mezi touto prací s tempem a amatérismem je v záměru: začátečník to prostě neuhraje, a tak zpomalí. Je tedy nutné být neustále "při věci", a pokud se nám tempo "pohne", měli bychom o tom vědět a měl by to být výsledek předchozího rozhodnutí. Při hraní s větší kapelou by se tempo měnit nemělo vůbec nebo jen minimálně. Hra ve "velké partě" (bigband, dechovka) se vůbec značně liší od "malokapelového" přístupu: prostoru na improvizaci je ve velké kapele méně a i hra musí být daleko jednodušší, bubeník zde musí ostatní muzikanty vést, nesmí nechat spoluhráče zpomalit nebo zrychlit (čehož patrně nedocílí, bude-li polovinu skladby hrát velké septoly proložené kvintolami, to vše kořeněné neustálým vířením). Zvláštní kapitolou je hra v symfonickém orchestru, kdy tempo určuje dirigent, a je nutné, aby hudebník dokázal sledovat dirigenta i noty zároveň. A přitom si ještě stále počítal, neboť zejména moderní vážná hudba je značně polyrytmická. Ale to jen pro doplnění.
Domnívám se, že nejlepší způsob, jak se vyvarovat zlozvyků při cvičení a hře vůbec, je najít si dobrého učitele. Odbourání zažitého zlozvyku je daleko těžší než učení nových fíglů; a učitel je nejlepší prevencí.
