Jak cvičit tempo
Dnes už dodržím formát rubriky a sáhnu do své "zlozvykové" pandořiny skříňky. O přesnosti, správném cvičení a posezu za soupravou jsem si povídal s Pavlem Razímem, profesorem pražské konzervatoře a učitelem rockové školy Come To Jam. A samozřejmě výborným bubeníkem... Dost dlouho jsem řešil zrychlování, co bys poradil?
Počítat si, a to úplně od začátku. Myslím, že je velký omyl, když si někdo myslí, že ho spasí metronom. Pokud člověk nemá "svůj" metronom v hlavě, nebude mu nic platný. Metronom má funkci "hlídače", sám o sobě nic nevyřeší.
Takže s metronomem cvičit, ale...
Počítat si. A bez něj taky. V našich zeměpisných šířkách je přirozené sudé dělení: čtyřtaktí, osmitaktí.... Když člověk hraje takovéto fráze a ještě si počítá, po čase zmíněné čtyř- či osmitaktí prostě vycítí.
Z vlastní zkušenosti vím, že jednou z příčin zrychlování jsou nevyrovnané ruce, zvlášť v pomalých tempech a nízké dynamice. Co s tím?
Často platí, že zeslabování jde ruku v ruce se zpomalením a zesilování se zrychlením. Je dobré si to uvědomit a ohlídat. Hraní potichu je nesmírně těžké, hodně lidí potichu hrát nechce. Jenže hudba má být barevná, čemuž dynamika prospívá. V nízkých dynamikách se stává, že člověk se podvědomě bojí uhodit... Důležité je i tempo skladby. Čím je pomalejší, tím dál jsou jednotlivé noty od sebe a o to víc je slyšet každou nepřesnost. V tom je rychlost milosrdnější. Základem je cvičit úplně všechno od pomalých temp.
Čili cvičit pomalu a potichu?
No, pomalu určitě, ale v dynamice, kde se mi dobře hraje. V pomalých tempech je dobré si počítat v drobnějších děleních: pr-vá do-ba, dru-há... Až si budu jistý, je teprve čas řešit dynamiku. Vždy je dobré přidávat si úkoly postupně.
Kde začít cvičit, jaké tempo je pomalé?
To je individuální. Za počáteční považuji tempo, kdy daný part zahraji v podstatě "z listu".
Příklad: začnu na 60 bpm, a když to jde, postupně si přidávám po pěti bpm. Nikdy nezrychluji, dokud nemám pocit, že to v daném tempu zvládám.
Příklad 2: cvičení, které hraji v tempu 120 bpm i rychleji, zpomalím například na 50 bpm... A pak se nestačím divit...
A když neumřeš, můžeš si ještě odebrat, za odměnu...
Důležité je být trpělivý a udržet koncentraci. Je toho hodně: stejně vysoko zdvihat paličky, hrát do jednoho místa na malém bubnu, mít vyrovnané ruce, počítat si a být přesný - to všechno je třeba během cvičení hlídat, naučené zlozvyky člověka brzdí a vracejí na začátek. Odnaučit se chybu je náročnější, než se učit něco nového. Není zkratka, člověk si nemá nic odpustit. Je za tím spousta práce i úprava životního stylu: s bubny je potřeba být denně a podle toho si zařídit život. To ale neříkám nic nového.
Dalším důvodem může být nejistota v nohou... Jak bys doporučil sedět?
Opět je to individuální, výška stoličky závisí na výšce postavy. Já používám zásadu pravých úhlů. Pravé úhly jsou mezi stehnem a trupem, mezi stehnem a kolenem... S tím souvisí i výška malého bubnu. Horní ráfek by měl být v úrovni pupku. Hraje se tak pohodlně i rimshot. Při hraní špičkou nohy (se zdviženou patou) - zejména na dvojšlapku - mohou nastat problémy se změnou těžiště, ale vše je otázkou zvyku a stovek hodin za soupravou.
A co skluzy?
Noha by měla být uvolněná a stále v kontaktu s pedálem, dle mého je optimální začít skluz z poloviny pedálu, dráha je delší a člověk nezrychlí. I skluz je samozřejmě nutné cvičit od pomalých temp, ačkoliv se používá hlavně v rychlých.
