Karel Duba (29. 9. 1923 - 21. 8. 1968) byl dalším z průkopníků české bigbeatové hudby, kteří se v období šedesátých let zapsali do historie jako osobití sólisté na elektrickou kytaru. Jeho neustálé hledání moderního zvuku a snahu dostat kytaru na úroveň sólového zpěvu však přerušila tragická nehoda zájezdového autobusu, ve kterém se spolu se svými spoluhráči zřítil do propasti v mongolském Ulánbátaru zrovna v první den okupace ČSSR vojsky spřátelených států.
Po dlouhém přemýšlení, čím zaplnit prázdninové číslo Almary, mi padl do oka stále ještě úplně neprozkoumaný svazek časopisů Melodie ze šedesátých let. Jednoho kytaristu jsme si už představili v březnovém čísle Muzikusu (Yllasova almara XXVII). Článek o Miroslavu Kefurtovi vyšel v Melodii č. 5 z roku 1965, ale o dva měsíce později ho následoval profil jeho o tři roky mladšího kolegy Karla Duby. Autorkou byla muzikoložka a hudební publicistka Nina Dlouhá (1935). Ta shodou okolností o Dubovi napsala ještě jeden článek po jeho smrti (Za Karlem Dubou, Melodie č. 11, ročník 1968). Z kytaristova profilu jsem vybral nejzajímavější pasáže, abych čtenářům ušetřil luštění drobného písma v příloze. Doplní nám informace o umělci, který svoji kariéru zakončil řízením osudu v necelých pětačtyřiceti letech. Mimochodem, těžkou nehodu v Mongolsku přežil populární basista Karel Vágner, kterému štěstí přálo i při letecké katastrofě orchestru Evy Pilarové v roce 1973. Zůstal totiž doma a na Kubu jako kapelník místo něj letěl kamarád Jiří Lahoda... Dejme ale slovo autorce článku:
Když začne vyprávět o svých životních, a tedy hudebních osudech, obdivujete především jeho paměť. Už přes pětadvacet let je totiž jméno Karla Duby spjato s kytarou: tu první si koupil ze svého prvního platu a začal hrát. A říká to tak, že jste schopni považovat kytarovou hru za nejjednodušší věc na světě. S různými tanečními kapelami hrál už za války, po osvobození následuje angažmá v orchestru Josefa Venclů a zanedlouho potom prezenční služba v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého se zájezdy napříč republikou. Pak přicházejí na řadu orchestr Jaroslava Ježka vedený Alexejem Friedem (v roce 1951), soubor divadla pražské estrády (dnešní ABC) orchestr Jiřího Procházky a s ním první zahraniční turné - do Německé demokratické republiky a Polska. A s další skupinou, která se vytvořila okolo Richarda Adama, cestuje opět po celém Československu.
Za nejdůležitější „školu kytarové hry“ považuje Karel Duba Filmový symfonický orchestr, kde působil řadu let jako stálý externista. A hned vysvětluje: „Tady totiž nebyl čas na to, připravovat se na každé sólo zvlášť; navíc bylo třeba se rychle orientovat v daném žánru - a těch je ve filmové hudbě opravdu mnoho.“ - To ovšem zdaleka není všechno: v době působení ve Filmovém symfonickém orchestru hrál už se Slávou Kunstem a současně se zúčastňoval také zájezdů s Josefem Zímou. „Práce s Kunstem se mi velmi líbila,“ říká Karel Duba, „je to opravdu výborná partie po všech stránkách. Z orchestru jsem odešel po dvou letech, proto, že jsem chtěl trochu experimentovat - lépe řečeno začít dělat to, o co se u nás dosud nikdo nepokusil. Vytvořit písničku, v níž by nehrál prim zpěvák, ale orchestr.“
V současné době (míněn rok 1965 - pozn. aut.) připravuje skupina Karla Duby sérii snímků, které alespoň tématy připomínají country & western. A tady je konečně příležitost se pozeptat na ty nejrozmanitější nové směry a styly: „Big beat, či to, čemu se u nás říká western?“ „Vždyť tady na příslušnosti vůbec nezáleží,“ odpovídá Karel Duba. „Nejdůležitější je, aby písnička nebo orchestrálka měla vtip - v nápadu či v instrumentaci - a mohla tak zaujmout posluchače.“ A abychom dokreslili portrét Karla Duby zbývá už jen podotknout, že není jen dobrým kytaristou - a jak vidno i cílevědomým vedoucím své skupiny - ale také autorem mnoha skladeb (z těch nejznámějších uveďme alespoň „Dostavník“, „Echo boogie“, Flying to the Moon“, „Pražská neděle“, „Kapitán Nemo“ a další) a hudby k sedmi krátkým filmům.
Na rozloučenou jsme si s Karlem Dubou poslechli několik nových snímků, které jsou připraveny pro desky ARTIA. To, že jich bylo méně, než jsme se původně domnívali, spadá na vrub představitelů dvou generací - Karla Duby, protože zase pospíchal - pro změnu natáčet - ale hlavně patnáctiletého Míši, který půjde k tátovi na kobereček. Pouštěl si totiž s kamarády z bigbeatové skupiny magnetofon a přitom se mu podařilo naprosto zlikvidovat zavedený systém pořádku v magnetofonových páscích. Tady by se dalo mluvit asi o jablku a stromu, ale to už by byl začátek nové kapitoly. Pro tu dnešní bude možná rozhodujícím momentem statistika: snímky souboru Karla Duby patří v republice k nejžádanějším vůbec - řadí se hned za Taneční orchestr Československého rozhlasu a orchestr karla Vlacha.
Na titulní straně časopisu není tvář Karla Duby, ale portrét hudebního skladatele Alfonse Jindry, se kterým udělal třístránkový rozhovor Lubomír Dorůžka. Při dalším prohrabávání Yllasovou sbírkou singlů jsem téměř okamžitě narazil na ohranou desku s všeříkajícím názvem Vinetou. Melodii ze stejnojmenného filmu hraje Josef Dvořáček se skupinou smyčcových nástrojů a Karel Duba se svou skupinou. Vydal Supraphon v roce 1965. Jak je vidět, v Almaře se najde všechno...
