Nebezpečné úvahy o hudebním kýči jsou námětem článku se stejným názvem, který jsem našel v únorovém vydání časopisu Melodie z roku 1977. Autorem úvah je hudební publicista, hlasový pedagog a muzikolog Leo Jehne (8. 12. 1930-24. 9. 1999).
Dlouho jsem přemýšlel, jestli má takové téma v dnešní "postmoderní" době vůbec smysl. Lze dnes odsuzovat myšlenkově prázdné, povrchně líbivé dílo, technicky dokonale provedené s perfektní znalostí řemesla, nezřídka umělcem s akademickým vzděláním, když může být za umělce-performera považován provokatér, který vysype popelnici s odpadky na podlahu galerie? Ještě teď mi hrůzou vstávají chlupy na těle, když si vzpomenu na jednu výstavu na pražské AVU. Obzvláště čestné místo na ní zaujímala Fontána. Tedy rozřezaná PET láhev od nechutné Dobré vody. Nejhorší na tom všem bylo, že tyhle trapnosti se děly a možná stále dějí na akademické půdě. Nemohu rovněž zapomenout výrok jakéhosi pedagoga, který prý řekl, že nemusí umět malovat, jelikož mu stačí, když si promítne z diaprojektoru čáru na stěnu. Umění tohoto typu pro mě ztratilo schopnost být nositelem energie, emocionální síly nebo poselství, a navenek vystavuje pohrdání klasickým myšlením, harmonií, odbornými znalostmi nebo jakoukoliv ideou. Je to dobře? A nebude ještě hůř? Na to bohužel nezná odpověď ani Yllas, který jinak ví úplně všechno. Nejde jen o totální negaci punkové anti-estetiky, která zkameněla v neškodnou pózu, vyučovanou na školách? Připomíná mi to hypotetickou, leč docela reálnou situaci, kdy potetovaný synek s piercingem v nose přijde domů a na matčinu otázku "Co bylo v hudebce?" odpoví "Mám jedničku ze zvracení do mikrofonu a pochvalu ředitelky za druhé místo školní kapely Fucker Gang na Toluen Festu". Kde je všechno rebelství rockera, když dostane za Jimiho Hendrixe hvězdičku do žákovské knížky?
Ale vraťme se ke klasickému kýči. Leo Jehne ve svém článku cituje mimo jiné Příruční slovník naučný, který definuje kýč jako "nevkusný výtvor literární, hudební, výtvarný atd., většinou i po technické stránce nekvalitní a prolhaně sentimentální, vydávaný za umění". Naproti tomu Pazdírkův hudební slovník naučný z roku 1929 kýč popisuje jako "líbivou, plochou, umělecky bezcennou, ale technicky dobře udělanou skladbu, která budí zdání smělé modernosti". Okamžitě se mi v duchu zjevila zmíněná Fontána, budící zdání smělé modernosti, dobře rozřezaná (vyžaduje kvalitní nůž), ale umělecky bezcenná. Prostě hovadina, jakých na smetišti najdete celou tunu. Pokud by někdo dočetl až sem a považoval mě za konzervativního člověka, má smůlu, že neviděl první (a jedinou) výstavu avantgardní fotoskupiny Portrét kardinála, kterou jsem se spolužáky založil na střední škole. Naše díla na stěnách nevisela dlouho. Vedení totiž usoudilo, že nám někdo fotografie a prohlášení, rituálně naškrábané na stránku vytrženou ze školního sešitu a umaštěnou od salámu, zlomyslně poškodil, a výstavu zrušilo. Sám jsem se zúčastnil s černobílou fotografií stavebního lešení, probodnutou kovovou tyčí se závitem a přilepenou mléčnou žárovkou na 220 V. Dílo neslo název Láska, ale jistě nikoho neuvedlo v sentimentální náladu. Ani zástupce ředitele nepoznal, že se jedná o umění. A to ze dvou důvodů: bylo to před čtvrt stoletím a nikdo z nás nebyl studentem výtvarné školy. Jakou cenu by dnes měly naše exponáty? A jak dnes poznáme kýč, ať už výtvarný nebo hudební, když je možné úplně všechno a každému je to fuk?
Trochu veselejší než nebezpečné úvahy o dekadenci na začátku tisíciletí jsou dvě reklamy, vybrané z časopisů Radioamatér č. 5, ročník 1947 (str. 140) a Melodie č. 11, ročník 1978 (str. 342). Jsou na nich dobové aparatury, designem odpovídající stavu vývoje ozvučovací techniky. Kresba Radima Hladíka s jeho věrným Gibsonem se mi líbila víc než propagovaný Monomix 7P, se kterým jsem se kdysi setkával v pražských klubech. Nakonec jsem si nechal obrázky tranzistoráku Mír ze začátku 60. let. Můžete si ho porovnat se slavným T-58 a sami se rozhodnout, které rádio je hezčí.
