Drahý strýčku Yllasi, jsem zpěvačka a chtěla bych se zeptat, jestli existuje nějaký kodex chování muzikantů ke kolegyním. Je květen, všechno v přírodě se už probudilo, pupence rozpučely a stejně to cítíme všichni. I v naší kapele začínám řešit situace, které jsem v chladných zimních měsících neřešila. Dokonce mám pocit, že to jaro je letos nějaké horké. Konkrétně neustále narážím na „právo první noci“, které prý přísluší vedoucímu skupiny. Víš o něčem takovém ze své dlouholeté praxe? Do kapely jsem nastoupila po konkurzu v říjnu minulého roku, a přesto, že byla zrovna říje, nebyly v tomto směru žádné potíže. Co se to najednou s kamarády muzikanty stalo? Je normální, abych spala na zájezdech pokaždé s jiným členem skupiny? A musím opravdu ve všem poslechnout vedoucího, i ve věcech mimo uměleckou sféru? Mají tenhle problém jen rockové skupiny, nebo je to všeobecný trend, který se nevyhýbá ani oblasti klasické muziky? Díky za odpověď, Táňa.
Milá Táňo, Tvůj dotaz mě opravdu překvapil, ale nebudu předstírat, že je mi téma cizí, spíš naopak. Jako každý rocker jsem zažil příběhy, na které rád vzpomínám, ale setkal jsem se i se situacemi na hranici slušného chování členů kapely, či dokonce s takovým přístupem vedoucího nebo manažera, který hraničil s paragrafy.
Mám na mysli povinné platby za nejrůznější prohřešky proti nepsanému řádu, sponzorování zájezdů, které někdo špatně zorganizoval, omezování osobní svobody, poškozování dobrého jména a někdy i vyhrožování likvidací umělecké kariéry (často používaná výhrůžka „už si neškrtneš“). Pokud byla pomyslná hranice překročena, kapela se většinou ihned rozpadla. Dlužno dodat, že příslovečné boží mlýny (osud nebo karma) melou pomalu, ale jistě. Vyděrač nebo agresor nakonec narazí sám na důsledky svého jednání, lidově řečeno „nasere všechny“, takže marně obchází dveře, do kterých se mu předtím lehce vcházelo s falešným úsměvem na rtech.
Alkohol, drogy a psychiatrická léčebna jsou pak dalšími mezníky na cestě dolů z výšin přehnaného sebevědomí a pád bývá tvrdý. Někdy se takovému průběhu umělecké kariéry říká eufemisticky „nevyrovnání se s popularitou“. Když je skupina na vzestupu a produkuje skvělou muziku, někteří občas zapomínají, že nebýt spoluhráčů, nikdo by kapelu neznal. Společný úspěch připisují svým manažerským schopnostem, ačkoliv ve skupině hrají druhé nebo třetí housle a po umělecké stránce zaostávají. Odtud je jen krůček k vyžadování nadstandardní loajality a povinností v duchu komunistického ideálu „vše je společné“ (erotiku nevyjímaje). O žádném kodexu chování však nevím, každá kapela má asi svůj vlastní.
Jestli ti záleží na kariéře zpěvačky víc než na svobodném výběru, to musíš zvážit sama. Někdy je ztráta výhrou a spíš ti pomůže opustit stresující prostředí, než zůstávat na jedné lodi s lidmi, kteří mají jiný úhel pohledu na život. Energii na řešení konfliktů pak můžeš věnovat práci na sobě.
Zdraví Yllas
