Dnešní díl pojednání o soupravách legendárních bubeníků přinese srovnání, konfrontaci, či chcete-li: duel dvou extrémistů, kteří v sedmdesátých letech reprezentovali dva naprosto a totálně rozdílné přístupy ke koncepci a zejména velikosti bicí soupravy - Neala Smithe a Simona Kirka.
Část čtvrtá: Mega & nano
Je přímo signifikantní, jak přístup těchto hráčů ke složení setu dokonale korespondoval se zaměřením kapel, které doprovázeli - na jedné straně megalomanský a spektakulární Cooper, k jehož produkci by se nic jiného než značně předimenzovaná a blyštící se souprava snad ani nehodilo, a na straně druhé bluesově založení minimalisté Free, jejichž úsporný projev se záměrně skromnou pódiovou stylizací mohl korunovat právě a jedině ten úplně nejzákladnější set, který by se zdál příliš malý snad i Charliemu Wattsovi. Oba tito hráči tak potvrzovali jedno velmi důležité - a v šoubyznysu možná vůbec nejdůležitější - pravidlo: ke stoprocentnímu úspěchu je nutná stoprocentní stylovost!
Smithův mega-set
Neal Smith měl v éře vrcholného hardrocku jednu z největších souprav, která se vyvinula evolucí díky určitému "soupeření" s Keithem Moonem - oba hráči postupně rozšiřovali svoje sady, a po relativně krátké době překonali počet dvaceti bubnů! Samoúčelnost? Z hlediska hry možná - tak trochu. Z hlediska stylu - ani náhodou!
Smith začínal poctivě s technikou malého bubnu, a teprve po zvládnutí tohoto základního nástroje použil získané dovednosti na celou soupravu. Takto hráčsky vybaven se rozhlédl po kapele. Když po vystřídání několika různých sestav zakotvil u The Nazz, z nichž se následně stali Alice Cooper Group, mohl konečně v plném rozsahu uplatnit svůj zajímavý a pestrý styl, vycházející do značné míry z principů anglické hardrockové školy - mezi jeho hlavní vzory totiž patřili právě Keith Moon a Ginger Baker. Podle jejich vzoru také začlenil do soupravy dva velké bubny, i když je pravdou, že jejich využití na nahrávkách bylo zcela minimální, přesněji řečeno nulové. O to více byl však vytížen zbytek soupravy, zejména pak mohutná baterie kotlů, jejichž počet brzy přesáhl hodnotu deseti - a přesto se nadále směle zvyšoval.
Neal Smith hrál na bicí Slingerland a Premier, dnes dává sice přednost značce Gretsch, nicméně všechny předchozí sady, které kdy používal, dosud vlastní. Je stále hudebně aktivní, přestože se již delší dobu věnuje zejména obchodu s realitami.
Spolu s Moonem byl průkopníkem obrovských sad, jejichž velká móda se rozšířila až o pár let později, v druhé polovině sedmdesátých let, kdy podobné sety začali využívat například Peter Criss z Kiss, Bill Ward z Black Sabbath, Vinnie Appice a mnoho dalších. Přestože tito hráči představovali chronologicky další krok v evolučním vývoji mega-souprav, jen málokomu se podařilo Neala Smithe překonat.
Kirkův nano-set
Simon Kirke představoval na hardrockové scéně tak trochu unikát - přesně v době, kdy se jednotliví hráči předháněli v počtu breaků, složitosti doprovodů a délce sól, přišel on s neuvěřitelně úspornými a jednoduše hranými rytmy a výrazně redukovaným počtem vyhrávek. Tento specifický styl se také stal jedním ze základních prvků minimalistického bluesrocku Free, či následně písničkového rocku Bad Company, a korespondovala s ním i velmi skromná bicí sada.
Simon Kirke se narodil roku 1949 v Londýně. Na bicí hrál od raného věku, takže již od 17 let se mohl věnovat hudbě profesionálně. V té době se také ve skupině The Black Cat Bones setkal s kytaristou Paulem Kossoffem, s nímž poté založil skupinu Free. Sestavu doplnil zpěvák Paul Rodgers a basista Andy Fraser. Kapela měla již od počátku velmi vyzrálý výraz a osobitý styl, přestože většině členů nebylo v té době ještě ani dvacet. Kromě jedinečného zpěvu Paula Rodgerse a výjimečného kytarového feelingu Paula Kossoffa byly důležitým prvkem tohoto stylu právě bicí Simona Kirka. V kontrastu s Mitchellem, Moonem a Bakerem, kteří v té době určovali trend svojí výrazně exhibicionistickou hrou, přišel Kirke s nenápadným pojetím bicích, které mělo daleko blíže k beatovým rytmům Ringo Starra. Přehledná hra na základě velmi pevného rytmu, doplněná pouze nezbytně nutným minimem breaků - takové byly hlavní znaky jeho přístupu.
Simon Kirke hrál v začátcích Free na soupravu anglické značky Hayman, kterou později nahradil setem shodného složení od firmy Ludwig. Jeho sada představovala tu nejklasičtější konfiguraci, definovanou již ve třicátých letech Genem Krupou - tedy velký a malý buben, výhradně jeden tom-tom na velkém bubnu a jeden (příležitostně dva) floor-tomy. Po jistou dobu používal též ocelové bubny Ludwig. Móda velkých souprav se ho nedotkla ani v nejmenším, a základní set zůstal charakteristickým i v éře kapely Bad Company, kterou po rozpadu Free spolu s Rodgersem založil.
Přes vizuální skromnost se Kirkova souprava vždy vyznačovala mohutným, extrémně průrazným a zejména skvěle čistým soundem. Kirkův přístup by se tak dal shrnout do téměř reklamního sloganu: "small set - big sound!"?
SLINGERLAND
Ze života jazzu
Značka Slingerland se v hardrockových vodách, kde kraloval stylem téměř absolutistickým Ludwig, nikdy příliš neprosadila. V jazzu však měla ty nejlepší zástupce, jaké si lze představit: Buddyho Riche a Gena Krupu. Právě posledně jmenovaný také přispěl k tomu, že si firma mohla připsat do seznamu uživatelů i rockového hráče Neala Smithe - Krupa byl jedním z jeho velkých vzorů, a jaké bubny používal Krupa, takové musel mít i Smith. V současné době, kdy se tato znovuzrozená značka snaží výrazněji prosadit i na lukrativním rockovém trhu, je jedním z reprezentantů jejího poměrně skromného portfolia firemních hráčů (dají se spočítat na prstech rukou nešikovného truhláře) také Carmine Appice - ale věřte mu: už neexistuje skoro žádná značka, kterou by někdy nezastupoval0¦
HAYMAN
Get the London look!
Superstylová hardrocková značka - zčásti proto, že pocházela ze země hardrocku zaslíbené, tedy z Anglie, ale zejména proto, že doba její existence se naprosto dokonale kryla s vrcholnou érou tohoto stylu: značka byla uvedena na trh v roce 1969 a zanikla v roce 1976. Život krátký, leč úspěšný - firmě se podařilo získat ty nejznámější a nejlepší hráče dané doby: Jona Hisemana z Colossea, Paula Hammonda a Rika Parnella z Atomic Rooster, na čas také Billa Bruforda či Mitche Mitchella, a konečně i Simona Kirka. Extrémní hlasitost, plné zvukové spektrum a výborné basy byly pro hardrock tím pravým.
