Jestli mělo Irsko v sedmdesátých letech kromě teroristů a Jamesona nějaký opravdu silný vývozní artikl, pak to určitě byl kytarista Rory Gallagher. Napřed jako člen skupiny Taste a následně jako sólista doprovázený vlastní kapelou hrál naprosto strhující verzi blues a kytarového boogie, přičemž Posluchače fascinoval nejen technickou zručností, ale zejména hluboce emocionálním prožitkem hry. Jeho osobitý projev, skvělá sóla a konečně i nezaměnitelná otřískaná kytara se staly doslova obchodní značkou. K prosperitě této velmi produktivní irské továrny na pravé americké blues však vždy výrazně přispívala i dokonale sehraná a neskutečně šlapající rytmika.
Přestože hráčů na bicí se vystřídalo v Gallagherově kapele poměrně dost, tím klasickým a z mnoha pohledů nejdůležitějším byl Wilgar Campbell. Ten spolu s basistou Gerrym McAvoyem tvořil po tři roky skvěle fungující doprovodnou jednotku Gallagherovy sestavy. První album v tomto složení, bylo vydáno roku 1971 pod prostým názvem Rory Gallagher, přičemž úzce navazovalo na tvorbu skupiny Taste, kterou Gallagher vedl v letech 1969-71. Našlapané boogie v rychlém tempu střídané blues jak vystřiženým z mississippské delty, to vše zabaleno do drsného hardrockově laděného soundu a opatřeno pořádně nabroušeným rytmickým drivem - takový byl Gallagherův recept na úspěšnost. A recept to byl velmi dobrý: desky se prodávaly, kapela podnikala jedno turné za druhým a budovala si pověst jedinečné bluesové sestavy v době, kdy éra největší obliby tohoto stylu právě končila. Ale Gallagher se prostě rozhodl, že se proslaví hrou blues, ať se děje, co se děje - konečně, co jiného byste od Ira čekali?
Campbell sice používal klasické držení paliček a stejně tak i set měl rozestaven přesně dle starých dobrých krupovských tradic, jeho hra však byla ortodoxnímu jazzu na míle vzdálena a svojí divokostí se blížila spíše projevu Keitha Moona. Razantnější doprovod byl systematicky prokládán pěkně rychlými breaky, jejichž délka dosahovala běžně i dvou taktů - takže občas je vlastně těžké říct, zda je doprovod prokládán breaky, nebo spíš breaky doprovodem. Podobně jako v případě Moona, byly i Campbellovy vyhrávky nejčastěji v sextolách, narozdíl od něj však nevyužíval v takové míře kotlů, proto se nezřídka celé breaky odehrávaly pouze na malém bubnu. Akcentace těchto rychlých triol občas evokovala jazzmany, takže nějaký odkaz na klasiku zde přece jenom byl. Značná byla i příbuznost s hrou Mitche Mitchella. I přes hodně divoký styl hry se však Campbell dokázal přizpůsobit i klidnějším skladbám a vhodnou volbou doprovodu jejich náladu výborně podpořil.
Vzhledem k zaměření Roryho Gallaghera na blues a boogie byly v repertoáru kapely výrazně zastoupeny skladby s triolovým shufflovým doprovodem - a právě tyto doprovody byly doménou rytmiky McAvoy + Campbell. Skvěle se zde projevila nejen vynikající souhra, ale také onen speciální a jen těžko definovatelný předstih, který v tomto žánru velmi nekompromisně odlišuje ty skvělé kapely od těch průměrných.
Na danou dobu velmi progresivní sound bicích se vyznačoval perfektně sejmutým malým bubnem a krystalicky čistým zvukem pěkně ostrých činelů. Není od věci zmínit, že Campbell používal bicí anglické značky Hayman, což jen potvrzovalo velmi razantní nástup této firmy v dané době. Zvuk nahrávek dokládá, že její obliba vůbec nebyla náhodná.
V roce 1974 vystřídal Campbella v Gallagherově doprovodné kapele Rod de´Ath. Campbell pak účinkoval ve skupinách Dogs a Terraplane a také na nahrávkách The Mick Clarke Bandu, Billy Boy Arnolda či Bo Diddleyho.
Campbell definoval styl hry i pro další bubeníky Gallagherovy doprovodné sestavy a v mnoha ohledech představoval velmi typického hráče první poloviny sedmdesátých let. Alba Rory Gallagher, Deuce a Live in Europe vás přenesou do doby, kdy blues sice už nebylo tak úplně "in", ale dají vám současně i odpověď na to, proč se s ním přesto tahle kapela dokázala proslavit po celém světě. Feeling je tím klíčem.
Stěžejní desky
RORY GALLAGHER: DEUCE
1971
Ukázkový blues rock se skvělým drivem. Ač jde o studiovou práci, celkový tah kapely je natolik strhující, jako kdyby se jednalo o živou nahrávku. Velkou zásluhu na tom mají právě výborně šlapající bicí Wilgara Campbella.
RORY GALLAGHER: LIVE IN EUROPE
1972
Tohle je pro změnu ukázka koncertní produkce Roryho Gallaghera. Platí totéž co u předchozí desky, a pokud jde o drive - tak ten je umocněn na druhou!
New generation: Chad Smith
Všem jistě dobře známý bubeník Red Hot Chili Peppers. Narodil se 25. 10. 1961 v St. Paul v Minnesotě. Za svoje největší vzory označuje Johna Bonhama, Mitche Mitchella a Keitha Moona, přičemž hlavní důraz klade na osobnost hráče a jeho vlastní styl, tedy schopnost být sám sebou. Za příklad dává v tomto směru Phila Collinse a Stewarta Copelanda, jejichž sound, feeling a typ hry se do výsledku otiskne, ať hrají s kýmkoliv. Individualita hudebníka je to, co lidi zaujme, a buď se jim to líbí - nebo ne. Není podle něj nic horšího, než když "je to v pohodě", a sám tvrdí, že v tomto směru nechce být nikdy "v pohodě". Dobří a velmi zajímaví hráči jsou podle něj v každém stylu, a sám se rád vrací k úplným kořenům rocku jako třeba deskám Chucka Berryho, nebo dokonce countryovým nahrávkám Hanka Williamse či Merle Haggarda. Nesnaží se je sice nijak důsledně napodobovat, přesto rád čerpá z jejich stylu inspiraci.
Velký a malý buben plus hi-hatka pro něj představují trojici svatou, přičemž největší důraz klade na hi-hatku, a to nejen proto, že je to nástroj, který je v rocku základním držitelem tempa a je na něj odehráno bezkonkurenčně nejvíc úderů, ale i pro jeho obrovské možnosti nejrůznějších zvukových poloh a barev. Naproti tomu malý buben považuje za nejdůležitější nástroj z hlediska charakteristiky soundu. Hodně se věnuje analýze zvuku malého bubnu, přičemž má velmi v oblibě zvuk Iana Paice a Johna Bonhama z počátku sedmdesátých let, sám se však nesnaží dosáhnout podobného vyznění. Většinu nahrávek alba Blood Sugar Sex Magic pořídil na malý buben Black Beauty o hloubce 5 ".
Kromě přesných a precizních doprovodů je pro něj charakteristická i velmi promyšlená a "strukturovaná" stavba bubnového partu v rámci celé skladby, stejně jako velké spektrum zajímavých doprovodných vzorců. Složení bicí soupravy jasně odkazuje na klasiky a použití jednoduché šlapky tento odkaz jen potvrzuje a korunuje.
Je firemním hráčem značky Pearl, u níž má také podpisový model malého bubnu. Sám však v současné době využívá malý buben řady Reference. Stejně tak u firmy Vater má vlastní typ paliček s názvem Funk Blaster, jejichž typové označení je VHCHADW, přičemž rozměry činí 16/0,605 " (406/15,4 mm). U firmy Pearl se také významně podílel na koncepci a vývoji řady Reference, originální prototyp těchto bubnů byl ostatně poslán právě do jeho studia. Album Stadium Arcadium od Red Hot Chili Peppers je také vůbec první nahrávkou, na níž se bubny řady Refence představily.
Kromě působení u "domovské" kapely Red Hot Chili Peppers účinkoval také na nahrávkách Dixie Chicks a též hraje na posledním albu Glenna Hughese, které bylo natáčeno právě v jeho domácím studiu. Vystupoval také na akci Modern Drummer festival, kde si mimo jiné zahrál i s Ianem Paicem.
bubny: Pearl Reference Series * MB: 14 x 5 " (čtrnáct vnějších vrstev javoru a šest vnitřních vrstev překližky) * VB: 24 x 18 " (dvě vnější vrstvy javoru a šest vnitřních mahagonu) * TT: 12 x 10 " (šest vrstev javoru) * FT1: 14 x 14 " (čtyři vnější vrstvy javoru a dvě vnitřní mahagonu) * FT2: 16 x 16 " (dvě vnější vrstvy javoru a čtyři vnitřní mahagonu)
činely: Sabian * 14 " AAX X-Celerator Hats * 18,5 " Signature Explosion Crash * 21 " AA Rock ride * 20 " AA Rock crash * 19 " AA China
paličky: Vater Funk Blasters
blány: Remo clear Emperor nahoře na tomech, Ambassador dole na tomech, CS Black Dot nahoře na malém bubnu, Ambassador dole, Powerstroke 3 na velkém bubnu
hardware: Pearl * C-1000 stojan na činel * B-1000 stojan na činel s ramenem * H-2000 Eliminator hi-hat * P-2000C Eliminator chain-drive bass drum pedal * S-2000 stojan na MB
mikrofony: Shure * HH: SM81 * VB: SM7A, SM91A * MB: Beta 56A * TT: SM98A
OH: KSM32
Malý buben Pearl - model Chad Smith CS-1450
Jasně znějící ocelový buben rozměru 14 x 5 " pro rockový typ doprovodů. Disponuje velmi čistým zvukem a je vhodný pro široký rozsah ladění. Jeden z nejcitlivějších modelů v nabídce firmy Pearl. Povrch je proveden v černém niklu, "mostové" mušle typu CL-55 zajišťují minimální kontakt s tělem bubnu, ráfky jsou typu SuperHoop II o tloušťce 2,3 mm. Buben je opatřen štítkem s podpisem Chada Smithe.
