Pokud by z nějakého důvodu bylo nutné charakterizovat různé hráče na bicí pouze jedním jediným slovem, šlo by ve většině případů o nepřekonatelný problém - o rovnici, která nemá řešení, o gordický uzel, který nelze rozvázat. Obvykle by totiž charakter hry nebo celkového přístupu nebyl asi natolik výrazný a jednoznačný, aby k jeho výstižnému popisu stačilo pouhé slovo. Minimálně jedna výjimka však existuje.
V dnes již více než třicetileté bubenické kariéře tohoto hráče se jak červená nit táhne jeden základní moment, kterým je: promyšlenost. Jeho revoluční kombinace jazzu a rocku u slavné artrockové kapely Yes, liché rytmy u King Crimson či zcela nové pojetí bicí soupravy u vlastního projektu Earthworks - to vše je ve znamení obrovské progresivity, která je dána nejen velkou dávkou invence, ale také pořádným přídělem racionálního přístupu v tom nejlepším smyslu. Kontinuální vývoj a objevování nových cest dává jednoznačně na vědomí, že tento hráč se nikdy nespokojí s tím, co je a "jak se to běžně dělá", ale hledá stále další možnosti, jak by se to mohlo dělat úplně jinak. Konečně i sám hráčský projev vypovídá jasně o jednom: tento bubeník při hře myslí a každý úder má jasné a předem logicky dané místo v plánu, který je v jeho hlavě již dávno předtím, než daný úder zahraje. Ano, řeč je o Billu Brufordovi.
Bill Bruford, celým jménem John William Bruford, se narodil 17. 5. 1948 v Sevenoaks, hrabství Kent v Anglii. Bicí ho začaly zajímat ve věku kolem 13 let, kdy pravidelně sledoval sobotní odpolední vysílání BBC, kde bylo možno shlédnout všechny významné americké jazzové hráče té doby. Zajímali ho všichni instrumentalisté, ale hráči na bicí zvláště. A tak zanedlouho dostal od sestry jako dárek první jazzové metličky. Možná právě v tom momentě bylo rozhodnuto. Začínal víceméně jako samouk, posléze však absolvoval i několik lekcí u Lou Pococka, člena Královské filharmonie.
Mezi jeho hlavní vzory patřili zejména jazzoví hráči - na Maxu Roachovi obdivoval schopnosti hudebního vyjádření, Joe Morello ho fascinoval lichými rytmy a Art Blakey ho uchvátil soundem svých bubnů. Všechny tyto vlivy Bruford smíchal do jednoho koktejlu a navrch přidal ještě soudobý trend rockového způsobu hry, aby tak přinesl zárodek unikátního stylu, jenž v průběhu času dostal označení art rock.
První Brufordovou soupravou, kterou používal v úplných začátcích, byly bicí Premier Olympic, původně v povrchové úpravě red oyster, avšak přelakované na černo. Sestava to byla na danou dobu standardní, disponující bubny o rozměrech 22-13-16 + MB 14/5. Určitou zajímavostí byla sestava činelů, kde Bruford zkombinoval hi-hatku Paiste Giant Beats s činely Zildjian. Dosáhl tak ideálního výsledku pro budoucí využití, neboť doprovody hrané na hi-hatku měly výrazně rockový charakter, zatímco při hře na činely bylo možné dosáhnout čistě jazzového vyznění. Takto vybaven se tedy mohl vydat na cestu za objevováním nových hudebních obzorů. Jeden takový se vynořil hned záhy.
Vznik skupiny Yes, jejímiž zakládajícími členy byli zpěvák Jon Anderson, basák Chris Squire, kytarista Pete Banks, klávesista Tony Kaye a bubeník Bill Bruford, spadá do toho ideálního období, to jest konce šedesátých let, konkrétně do roku 1968. Skupiny, které vznikly v této éře, nejenže dostaly neuvěřitelnou šanci propracovat se až na absolutní vrchol, ale co je z hudebního hlediska podstatnější, měly tuto možnost s hudbou, kterou dělaly přesně podle vlastních představ a bez nejmenších ústupků. Právě tato doba byla totiž dobou tvůrců (a to platilo nejen v hudbě, ale například i ve filmu).
Zavedené postupy prostě a jednoduše selhávaly, zatímco produkty tvůrců měly naopak obrovský úspěch a přinášely zisky, o jakých se předchozí generaci producentů ani nezdálo. Logickým vyústěním této situace byla skutečnost, že rozhodovací právo měli prakticky výhradně tvůrci a ti také určovali, co a jak se bude dělat. Výsledné produkty tak byly nejen obrovsky komerčně úspěšné, ale i umělecky hodnotné a tudíž výrazně nadčasové. Platila zkrátka velice jednoduchá rovnice: kvalitní a originální hudba = zisk. Kdo tuto prostou podmínku nesplňoval, neměl šanci.
Nově vzniklá skupina Yes však měla v tomto směru potenciál více než dostačující. Idea originality Yes spočívala principiálně v jednoduchém zkombinování zdánlivě cizorodých prvků: rozsáhlejší kompozice, vokály na styl Beach Boys, hutná basa a rockově drzá kytara, velkolepé klávesy, a navrch jazzové bicí. Na první pohled možná trochu absurdní kombinace, ve výsledku však z nějakého nevysvětlitelného důvodu dokonale kompaktní celek s velmi typickým soundem.
Samozřejmě že i Yes měli své vzory a kapely, které byly určitou předlohou. Mezi tyto zdroje patřila bezpochyby další anglická legenda a kapela, jejíž průkopnický vliv byl opravdu mimořádný - The Nice. Nejen náročnější kompozice a experimenty se začleněním orchestru, ale i jazzem ovlivněné pojetí bicích bylo velmi podobné. Vzhledem k tomu, že The Nice se rozpadli přesně v době, kdy art-rocková éra teprve startovala, dá se říci, že Yes začali tam, kde The Nice skončili. A nástup to byl v každém případě velkolepý.
První album skupiny Yes, nazvané vcelku úsporně, ale také dosti nekompromisně Yes, přinášelo skutečně nezvyklé spektrum hudebních přístupů: od respektování zásad klasické kompozice a náročnějších harmonických postupů až po totální revoluci a skutečnou avantgardu. Kreativitě se žádné meze nekladly a tak zde kromě vlastních a velmi neortodoxních skladeb můžeme slyšet například i k nepoznání přepracovanou píseň Every Little Thing od Beatles, která by mohla směle vyhrát soutěž o nejzběsilejší cover verzi všech dob.
Obávané vícehlasé vokály, jejichž vyladění občas připomíná The Who po velmi vydařené oslavě, drsná a nezaměnitelně dominantní basa Chrise Squiera, skvěle nápaditá a funkční kytara Petea Bankse a konečně invenční bicí Billa Bruforda - to vše vytváří neuvěřitelně pestrou, ale přitom dokonale harmonickou a logickou mozaiku.
Bicí zde sestávají z již zmíněné kombinace údernější rockové polohy s čistě jazzovým pojetím, přičemž zvukem se v obou případech opravdu hodně blíží The Nice. Jedna z věcí, která po zvukové stránce určitě zaujme, je neuvěřitelně ostrý a průrazný zvuk malého bubnu, jenž se bez problémů prosazuje i v celkově velmi hutném zvuku kapely. Jak sám Bruford vysvětloval, šlo o to, že v dané době se bicí často vůbec neozvučovaly, zatímco zesilovače pro zbytek kapely byly stále větší a silnější. V tomto směru prý zvláště vynikal Chris Squire, který dokázal se svojí basou bez problému zvukově zastínit celý zbytek kapely. Aby se přes tuto neproniknutelnou basovou stěnu dokázal Bill Bruford prosadit, musel aplikovat zcela nový styl hry, který spočíval v tom, že úder přes ráfek, který se do té doby využíval pouze v jazzové hře na ty nejsilnější akcenty (v tehdejším rocku, resp. beatu bylo použití této techniky prakticky nulové), hrál stále, tedy na všechny přiznávky, i v normálním doprovodu. Tak vznikl jeho charakteristický tón malého bubnu.
pokračování příště
NEW GENERATION
COREY PIERCE (GOD FORBID)
Ačkoliv je Corey Pierce v současné době členem metalové sestavy God Forbid, jeho počátky měly s metalem pramálo společného. Začínal totiž na bonga, přičemž na soupravu hrál jen zcela minimálně. Více se na ní zaměřil až ve věku přibližně sedmnácti let, kdy doprovázel školní jazzový orchestr. Zásadní vliv na jeho další hudební vývoj měl však jeho bratr, který byl velkým vyznavačem metalu. Od něj Corey slyšel nahrávky Judas Priest, následně pak Metalliky a Anthrax. Tyto skupiny ho naprosto uchvátily a určily jeho budoucí hudební kariéru. Z hráčů na bicí ho výrazně ovlivnil Charlie Benante z Anthraxu a Dave Lombardo ze skupiny Slayer.
Činely: Meinl 20" Raker China - 14" Raker Mixed Custom HH - 18" Byzance crash - 10" Amun splash - 18" Raker crash - 10" Amun China splash - 18" Raker crash - 21" Raker Dark ride - 20" Raker China
Bubny: Premier Genista (Terra Verde Green) MB: 14" x 7" - TT1: 10" x 8" - TT2: 12" x 9" - TT3: 14" x 11" - TT4: 16" x 14" - VB: 22" x 18"
Hardware stojany: Premier - šlapka: Premier
Blány: Evans MB: Power Center/Hazy 300 - VB: EQ4/EQ3 - TT: G2/G1
Paličky: Vic Firth model 5A (javor, dřevěná špička)
DISC GENERATION
DEEP PURPLE: ON THE WINGS OF A RUSSIAN FOXBAT
(NEBO: LIVE IN CALIFORNIA 1976)
1976, HARDROCK, LIVE
sestava kapely: David Coverdale - v., Tommy Bolin - g., v., Glenn Hughes - b., v., Jon Lord - k., Ian Paice - d.
Tohle album jako by snad bylo přímo zhmotněním obávané rady "v nejlepším přestat". Celá skupina je zde v neuvěřitelné formě a jakkoliv mám obrovskou úctu ke klasické sestavě Mk. II, skoro se mi chce říct, že tady jim to hraje ještě lépe. Bohužel jde o jeden z posledních koncertů před rozpadem kapely a před neslavným koncem Tommyho Bolina. Přesto se však jedná o špičkovou koncertní nahrávku, plně srovnatelnou s Made in Japan, i když takové proslulosti už nikdy nedosáhne. Ian Paice zde kromě klasického hardrockového stylu přináší i náznaky funku (např. mezihra Getting Tigher) a nutno dodat, že podobně šlapající doprovody jsou ke slyšení málokdy. Vše je prokládáno obrovským množstvím invenčních vyhrávek, takže místy bicí vyznívají až téměř jazzrockově. Pochopitelně nechybí sólo, které je jako vždy kombinací neuvěřitelné techniky, rytmického super-feelingu a typického Paiceova rukopisu. Zvuk bicích je na poměry živé produkce výborný. Ve sbírce žádného příznivce Deep Puprle by tato deska neměla chybět; pro obdivovatele Iana Paice je její vlastnictví téměř povinností!
