Přísné osmdesátky a Fender Stratocaster v letech 1980-1989
Máme léta osmdesátá a Stratocaster (alespoň na začátku dekády) nemusí nikomu již nic dokazovat. Do nové etapy kráčí populárnější než kdy předtím v historii. Za vše může jistě pomalý a plynulý vzestup, budovaný již od padesátých let, a také totální „boom“ v sedmdesátých letech.
Píše se rok 1980 a Pink Floyd jede největší turné v historii se svým velepočinem nesoucím název The Wall. Máme zde Davida Gilmoura, který Stratocaster pomalu nepustil z ruky za celou kariéru a zahrál nejlegendárnější kytarová sóla všech dob. Mimo „Floydy“ máme také kytarová esa jako Erica Claptona, Jeffa Becka, Richieho Blackmoora, Roryho Galaghera, Robina Trowera, přímo magického Davida Bowieho a v neposlední řadě Marka Knopflera. To ale zcela jistě není vše.
S novým desetiletím se objevují také noví kytaristé. Máme zde Andyho Summerse (The Police), který začal používat svůj červený Strat z roku 1961, pozoruhodného Alexe Lifesona z Rush a divokého a nespoutaného Adriana Belewa. V Británii začíná v této dekádě nová vlna heavy metalu a vznikají Iron Maiden s hbitým Davem Murayem, v Austrálii vzniká vynikající rocková skupina Inxs, jejíž název znamená doslova „v přebytku“.
V roce 1983 se objevuje Stevie Ray Vaughan se svou vynikající deskou Texas Flood, kterou všem jasně dokazuje, že blues rock není pasé, ale zcela jasně nadčasovou záležitostí. Dále tu je „osmdesátkový švédský matador“ Yngwie Malmsteen, který svou skvělou hrou na Stratocaster oslňoval doslova celý svět. Jeho mistrovské hraní, zároveň s posedlostí hrou na kytaru, je tak obrovské, že lze opravdu z jeho stránek citovat: „V den, kdy zemřel Jimi Hendrix, se narodil kytarista Yngwie Malmsteen“.
To ale zdaleka není vše. Začíná druhá polovina desetiletí a objevují se nové a nové talenty. Máme zde Richieho Samboru (Bon Jovi) a také všemi respektovaného virtuosa Erica Johnsona s jeho geniálním albem Tones (1986). Konec dekády završují U2 svým mistrovským dílem Joshua Tree, se kterým se staly v podstatě rockovou jedničkou a totálním fenoménem...
A jak to vlastně vypadá v samotném Fenderu? Nová doba klade samozřejmě nové požadavky a žádá inovace. Ve firmě se objevují pánové Bill Schultz a také legendární Dan Smith, podle kterého se jmenuje éra v letech 1980-1983.Díky této dvojici začíná totální reorganizace společnosti, která měla za cíl opět oživit kvalitu, výkonnost, hodnotu a důvěryhodnost po letech úpadku v rámci éry CBS (1965-1985). Cílem bylo zkrátka udělat věci správně a dostat americký Stratocaster kvalitativně zpět tam, kde byl původně...
Doslova ihned pod Smithovým vedením vzniká nový typ Stratocasteru s názvem The Strat, který se od standardního modelu série 70‘s“ liší mnoha modifikacemi.
Když to vezmeme pěkně od začátku, krk jde zpět ke čtyřšroubovému spojení s tělem. Dále zde máme nový design hlavy, který se vrací k menším rozměrům a k odstranění systému „bullet style truss rod“ známého v sedmdesátých letech. Kytara je také „nabušená“ novou silnější elektronikou a dnes již legendárním snímačem X-1 u kobylky. Ke zvuku jistě napomáhá mosazná pozlacená masivní kobylka, která nádherně designově sedí s ikonickými pozlacenými potenciometry s vraženým logem F.
Ano, ve Fenderu se zrodily opět slušně vyrobené kytary, nicméně kvůli vysokým výrobním nákladům byla výroba tohoto modelu po třech letech ukončen...
Vymýšlejí se tedy nové ideální cesty a u nadcházejícího modelu se firma inspiruje u původních starých kytar. Vznikají první nástroje nesoucí název American Standard. Nicméně firma hledá i další cesty, díky kterým vznikaly ještě v původním Fullertonu také Straty s tělem z ořechu i zlaté modely s pozlaceným hardwarem.
Další zajímavostí je to, že v březnu roku 1982 vzniká společnost Fender Japan, kde se vyrábějí kytary pro Evropu a Japonsko. V podobné době také začala dělat méně nákladné nástroje japonská firma Squier, kterou Fender v podstatě ihned koupil. Mezitím v USA vznikají reedice žádaných původních modelů padesátých a šedesátých let. Vyrábějí se proto první nástroje z řady Vintage.
Stálo to opravdu velké úsilí a Fender téměř po dvaceti letech opět vyrábí úžasné nástroje světové třídy. Netrvá to ale dlouho, a přichází zlomový rok 1985, kdy firma CBS prodala firmu Fender skupině investorů v čele s dosavadním prezidentem Fenderu Billem Schultzem. Tento razantní počin má za následek stopnutí celé výroby kytar, protože fullertonské továrny nebyly součástí dohody.
Zatímco Fender v Japonsku pokračoval ve výrobě, v USA se musela hledat nebo vybudovat nová továrna. Netrvalo ale dlouho, a Fender Musical Instruments Corporation se nově usídlila v kalifornské Coroně, kde se snaží soustředit co nejvíce na kvalitu nástrojů. Celkově se tato nová společnost Fender soustředí na malovýrobu prémiových nástrojů navržených Danem Smithem a vyrábí opravdu skvělé kytary i aparáty.
Od druhé poloviny osmdesátých let se vyrábí vynikající American Standard, dále American Stratocaster Plus, který má snímače Lase Sensor a je složen z jiných komponentů. Máme zde také různé signature modely, například Ingwie Malmsteena, a také hlavně dnes velice oblíbené a vyhledávané reedice i první kytary „custom shop“.
Co dodat na závěr? Osmdesátá léta lze charakterizovat celosvětově jako rozvoj ekonomické produkce a materialistického blahobytu. Ovšem pro samotné kytaristy i americké společnosti Gibson a Fender to nebylo šťastné období. Tradiční američtí výrobci byli zraněni levnějšími dovozy kopií, a museli i přes své významné jméno o svou pozici na trhu bojovat. Ve firmě Fender doba přinesla opravdu astronomické změny. Změnil se management firmy, změnila se také výroba, která nepokračuje již pouze na americkém kontinentu. V neposlední řadě nutně přichází mnoho nových modelů Stratocasteru v různých cenových relacích. Do toho všeho zasahuje jistý fakt, a tím je rozšíření hudebních žánrů, kde často elektrická kytara svou roli nehraje. Velký dík patří oddaným kytaristům, nadšencům i výrobcům, kteří na elektrickou kytaru nezanevřeli. Jen díky nim se i v tomto desetiletí povedlo vyprodukovat výborné kytary a hudbu s nimi spojenou.
