Zlaté sedmdesátky a Fender Stratocaster do roku 1975 - oba největšího boomu
Fender Stratocaster v sedmdesátých letech zažil fenomenální nárůst popularity a opravdu snad každý slavný kytarista, jako například David Gilmour, Eric Clapton, George Harrison a další, na něj aktivně hráli.
Všechno to zřejmě odstartoval právě Jimi Hendrix svou fenomenální hrou na festivalu Woodstock v roce 1969, protože předtím tato kytara tak populární nebyla, a to i přesto, že v éře let šedesátých byla daleko lépe vyráběna, nežli v letech sedmdesátých.
Tato všudypřítomnost Stratocasteru byla pro firmu Fender velice dobrou zprávou. Ovšem bylo také jistě zřejmé, že přesto všechno bylo zkrátka něco špatně.
Většina hudebních velikánů, kteří dostali do ruky Stratocastery vyrobené začátkem sedmdesátých let (zhruba 1970-1974), velice rychle přešla na jejich starší modely z padesátých a šedesátých let, které předcházely éru CBS (1966-1985). Původní majitel Leo Fender musel svou společnost prodal daleko větší společnosti CBS, což byli výborní obchodníci, kteří každým rokem vymýšleli nové strategie, jak zrychlit procesy výroby či ušetřit na výrobě nástroje. Tyto změny ovšem hudebníci, zákazníci, showmani, nebo zkrátka kytaristé, velmi dobře cítili a několik velkých znalců, jako třeba Tony Bacon, prohlásilo, že Stratocaster již není vyráběn jako dřív. Tímto v krátkosti ke shrnutí historie a nyní se půjdeme podívat k nástrojům samotným.
Píše se rok 1971 a původní majitel a vynálezce Leo Fender, který ještě ve firmě Fender po roce 1965 působil, dává do nástrojů nové inovace. Nejvíce viditelné změny se projevily na hlavě nástroje. Prvotní věcí je velké černé (dnes již legendární) ikonické logo, aby byla kytara vidět dobře na každé televizní obrazovce. Poté, co nástroj chytnete do ruky, je označkován tímto logem s velkým F prakticky na všech viditelných místech.
Co dodat? Oproti předchůdcům s pouze malým špagetovým logem před érou CBS se zde logem opravdu nešetří.
A nyní techničtější části nástroje. Asi ta nejdůležitější je nový micro-tilt systém. V podstatě se jedná o systém, kde je krk našroubován k tělu nástroje pouze třemi šrouby namísto původních čtyř. V těle i krku nástroje na místě spojení krku a těla kulatá destička, která díky tomu umožňuje natočení krku nástroje vůči tělu. Na zadní části krku nástroje se opět objevuje takzvaný „tchoří pruh“, který je z palisandru, a pod ním vede kovová tyč - truss rod - napříč celým krkem kytary. Samotný koncept této konstrukce byl dobrý, bohužel občas špatně provedený díky rychlosti výroby. Ke krkům Starocasteru musím ještě poznamenat, že tyto krky, i když nejsou často nejtenčí (a to převážně v druhé polovině sedmdesátek), jsou velice pohodlné a perfektně padnou do ruky.
Jdeme dále a nyní si povíme o lakování nástroje, které je vícesložkové. Používají se z největší části polyesterové laky, které uzavřou dřevo a potlačí rezonanci nástroje. Na ně se nanáší původní nitrolak jen v několika vrstvách. Právě tímto nitrolakem se lakovaly první vyrobené nástroje Fender padesátých a šedesátých let. Ten má výborné akustické vlastnosti, zahrnuje ovšem nanášení mnoha vrstev, tudíž vysokou časovou náročnost výroby. Recepturu samotného lakování měnili za CBS v sedmdesátých letech zkrátka každým rokem. Všeobecně platí, že čím novější model Stratocasteru, tím tlustší polyesterová vrstva a tenčí vrstva vrchního nitrolaku. Další a asi poslední věcí ohledně lakování těla je ta, že nástroje nyní vypadají díky těmto umělým lakům více a více plasticky.
A jak se lakoval krk? Krky se v sedmdesátých letech stříkaly téměř celé polyesterem a dnes lze velice často vidět, zejména na barvě natural, jak dřevo krku barevně stárne jinak než dřevo těla. Jediná věc, která se na krku patrně nestříkala pouze polyesterem, bylo místo s logem. Samotná receptura a výroba nástroje se ovšem tak často měnila, že je velice těžké říci, jak to vlastně bylo.
A tvar korpusu? Jedna z nejzajímavějších věcí této „temné doby“ je ta, že se specifické tělo Stratocasteru stává méně a méně elegantně vyřezávaným, chcete-li, více hranatým.
A co výběr dřeva? Inženýři ve Fenderu si vsugerovali zjevně to, že čím je dřevo těžší, tím kytara lépe hraje. Díky tomu se v sedmdesátých letech začaly objevovat těžké jasany a kytara může vážit klidně o dvě kila více než její starší předchůdci.
A nyní se podívejme na barevnost a estetiku. Je známo, že se zhruba po roce 1971-1972 výrazně omezila nabídka barevných variant nástrojů. Sedmdesátá léta tedy produkují jen (dovolím si to napsat anglicky) barvy korpusů sunburst, black, olympic white, blonde, wallnut, wine red a natural. V době let sedmdesátých se měnilo ve výrobě zkrátka vše. Kobylka nástroje již nemá své kameny pro struny z litiny, ale ze snáze obrobitelnějšího kovu. Podstatnou záležitostí jsou také snímače, které udávají procentuálně většinu charakteru zvuku nástroje. Do roku 1974 se používaly původní, takzvané „staggered pole pieces“, což jsou odstupňované magnety na snímači. Zlom začíná až v roce 1975, kdy jsou nahrazeny jednoduššími „flat pole pieces“, tj. snímači, které mají magnety všechny ve stejné rovině. Ve zvukovém porovnání jsou původní „staggered“ často zvukově měkčí a citlivější. Je to ovšem z velké části také věc vkusu každého jednotlivého hráče a nelze všeobecně říci, co je lepší a co horší.
Závěrem poznamenám, že kytary let sedmdesátých často nejsou nejlépe vyrobeny, nicméně mají své opravdové kouzlo a člověk si je prakticky ihned zamiluje. Ve srovnání se současnou produkcí nelze říci, zda jsou lepší či horší. Zkrátka se jedná o zcela jiné nástroje, které pokud ihned nezavrhnete a prominete jim například větší váhu či menší komfort při hraní, tak vám nabídnou svou opravdovou jedinečnost.
Tímto zakončuji první polovinu rozporuplných sedmdesátých let. Pokračování příště!
