Co to je vlastně Fender Stratocaster? Myslím si, že když toto slovo někdo uslyší, okamžitě si vybaví elektrickou kytaru. Tento pojem se zapsal do historie jako základní archetyp, forma, a za svou dlouhou existenci hluboce zakořenil. Zároveň je vnímán jako symbol pro individualitu, tvořivost a rebelství.
Ovšem nebylo tomu vždycky tak a Stratocaster si musel své místo legendy tvrdě získat. Tímto vás vezmu pěkně na začátek a povím raný příběh o tomto geniálním nástroji, který se jednou provždy zapíše do historie.
1953
Píše se rok 1953 a Leo Fender doposud představil dva revoluční nástroje. Jedná se o Telecaster a Precision Bass. Vedle toho se ve společnosti
vyrábí od konce 40. let robustní zesilovače a celá řada raných ocelových kytar.
Na počátku padesátých let byl Fender malá společnost, která se postupně začínala zapisovat do amerického odvětví hudebních nástrojů a její zakladatel Leo Fender se nejvíce zajímal o vylepšení prvků na svém prvním navrženém modelu, Telecasteru, který by mohl být postupem času dominantním a velmi žádaným výrobkem. Zároveň se nesnažil být radikální nebo revoluční, prakticky mu šlo jen o to, vymyslet co nejlepší a fungující nástroj.
Velice důležitým podnětem pro další vývoj Telecasteru bylo, že si někteří muzikanti stěžovali na nepohodlnost a nepraktičnost tohoto prvního modelu. Jeho čtvercové tělo poškozuje žebra nositele a kobylka nástroje se obtížně a pomalu seřizuje.
Díky zpětné vazbě se Leo Fender vrátil zpět k prvotnímu tvaru samotného korpusu a začal pracovat na novém designu. Nový model kytary zvaný Stratocaster byl zkrátka výrazným krokem v inovaci a designu ve Fenderu. Mezi základní parametry patří elegantnější křivky, více snímačů, šest kobylkových sedel pro struny (namísto tří u Telecasteru) a nový tremolový systém s pružinami v zadní části těla nástroje.
Dovršení vzhledu nástroje přinesl další elegantní dotek, kterým je barvení nástroje do dnes již klasického sunburstu. Ten se mohl skládat ze dvou nebo tří barevných odstínů, kde přechází postupně černá barva do červené a žluté. Další výhodou tohoto této barevné kombinace je, že se snížila viditelnost spojů často dvou nebo tří lepených kusů dřeva na těle nástroje.
Ovšem nejvíce žádanou inovací Stratocasteru byl právě zabudovaný tremolový systém, který musel nabídnout stabilitu při ladění bez ohrožení tónu a také udržet pohodlnost hraní na samotný nástroj. Ačkoli Leo Fender do vývoje tohoto systému investoval mnoho času, první prototypy systému vibrata zněly doslova příšerně. Po mnoha neúspěšných pokusech Leo dokončil nový vzhled tohoto systému téměř po roce. Tento systém vibrata dokonce překročil veškerá očekávání a mezi hráči se stal velice rychle oblíbenou záležitostí.
Další velkou inovací byly tři single snímače s magnety AlNiCo s póly se stupňovitou výškou a nepochybně nejvíce viditelnou záležitost na kytaře, tvar hlavy krku, který je daleko sofistikovanější než u prvních modelů Telecaster and Precision Bass.
Celá elektronika, včetně snímačů, byla namontována na jednovrstvý bílý plastový ochranný kryt (pickguard), a nikoli na tělo nástroje, což umožnilo, že se celá sestava jednoduše zašroubovala k tělu kytary a pouze se zapojil výstupní konektor. V období kolem roku 1953 až do roku 1954 byl Leo Fender a jeho zaměstnanci velice nadšeni několika kytaristy, kteří testovali jejich první prototypy Stratocasteru při koncertech. Stratocaster se začínal stávat nádherným dílem pozoruhodné skupiny muzikantů a designerů...
1954
Na jaře roku 1954 byl poprvé Fender Stratocaster oficiálně představen jako nová kytara ve dvou verzích - tremolo/hard-tail a bez tremola.
První známá reklama se objevila v dubnovém čísle časopisu International Musician a zároveň v tomto měsíci začal předprodukční běh. Produkce kytary začíná v říjnu roku 1954. Cena Stratocasteru s tremolem se pohybovala kolem 249,50 dolarů a hardtail byl oceněn za 229,50 dolarů. Avšak popularita nástroje rostla pomalu, a dokonce ještě v roce 1957 pořád nebyl „Strat“ tak známým nástrojem jako klasické ukulele nebo bendžo. Byla zde také ta záležitost, že po druhé světové válce byl po celém Atlantiku zákaz dovozu amerického zboží a díky tomu se kytara nemohla rozšířit dál do světa. Pro mnoho muzikantů byl Stratocaster zajímavou novinkou, zároveň na ně ale působil nejdříve možná trochu jako sci-fi, které se zkrátka nevyužije.
Před Stratem
Ve čtyřicátých letech byl velice oblíbený rock ‘n’ roll, kde měl největší roli saxofon, klavír a akustická kytara. Postupem času ovšem tyto nástroje začaly odevzdávat částečně svou roli elektrické kytaře, která umožňovala hlasitější a jasnější zvuk. Po nějaké době si elektrické kytary oblíbily popové, country a swingové hvězdy, jako Alvino Rey, Pee Wee Crayton, Buddy Merrill, Louis Myers, Buddy Holly a další.
1956
V roce 1956 společnost začala používat výrobně praktičtější olši namísto bahenního jasanu. Měnil se a také profil krku, který byl na počátku velice tlustý a méně pohodlný. V roce 1959 pak přechází javorový hmatník na palisandrový. Jedná se o konstrukci javorového krku s přidaným palisandrovým hmatníkem. Palisandrová vrstva byla tehdy relativně tlustá a později přezdívaná jako „slab board“. Na zadní části krku se objevil také dnes již velice známý „tchoří pruh. Dvojbarevný odstín sunburstu přešel v roce 1958 do „barevnějšího“ trojbarevného. Objevily se i další barvy, které byly inspirovány americkými „bouráky“ (fiesta red, sonic blue, candy apple red...).
Vylepšovalo se zkrátka vše. Mimo jiné byly vyměněny plastové části za odolnější...
1959
V roce 1959 byl plast změněn na celuloid, který má typický nazelenalý odstín. V neposlední řadě prošly změnou také magnety snímačů - z AlNiCo 3 na AlNiCo 5 -, vše za účelem praktičnosti a lepšího zvuku.
Další zajímavostí, a trochu možná zvláštností elektroniky, byl pouze trojpolohový přepínač snímačů, u kterého si hráči velice rychle všimli, že pokud jej modifikují na pětipolohový, mohou používat i mezipolohy dvou snímačů najednou a zvětšit zvukové možnosti nástroje.
Stratocaster během druhé poloviny padesátých let dosáhl mnoha vylepšení a byl zdokonalen do podoby, která se dodneška z velké části už nezměnila. Koncem padesátých let si konečně také na obou stranách Atlantiku našel svou první generaci kytaristů. V Británii se jednalo o Erica Claptona, Davida Gilmoura, Ritchieho Blackmorea, Jeffa Beckaa Petera Townshenda. V USA to byl Buddy Holly, Richard Monsour, Dick Dále, Jimmie Vaughan a koncem dalšího desetiletí také samozřejmě James Marshall Hendrix (Jimi Hendrix), kteří později vyzdvihnou tento nástroj do hvězdných výšin.
