Dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Doma, v autě, v práci, na chatě. Rádiové vysílání nás obklopuje téměř všude a téměř pořád, tedy pokud netrávíte většinu života pod několikametrovým betonovým stropem podzemního bunkru.
Do vývoje a vzniku technik a technologií, vedoucích k dnešní rádiové komunikaci, bylo zapojeno obrovské množství lidí. Prvním praktickým krůčkem byl bezdrátový telegraf, poprvé sestrojený americkým vynálezcem a hudebníkem Davidem Edwardem Hughesem. Hughes, s jehož jménem jsme se poprvé setkali v desátém díle v souvislosti s vynálezem prvního uhlíkového mikrofonu. Tento mimochodem výborný hudebník, virtuózní harfista a profesor hudby i přes své chabé znalosti matematiky vynalezl rádio, tzv. krystalku, usměrňovací diodu a podílel se na vynálezu mikrofonu či teleprinteru (automatický telegraf s „tiskárnou“ ve formě mechanického psacího stroje).
Během 70. a 80. let 19. stol. bylo provedeno velké množství experimentů na poli přenosu informací. Okolo roku 1875 například T. A. Edison zveřejnil existenci jakési „éterické“ síly (tedy elektromagnetické indukce), která se projevovala během experimentů s telegrafem. S bezdrátovým přenosem experimentoval i tým Bell-Tainter, kteří v letech 1879-1880 veřejně demonstrovali svůj „fotofon“ (viz 9. díl - Vznik optického zvukového záznamu).
V roce 1879 D. E. Hughes objevil, že jiskry mohou generovat rádiový signál, který lze detekovat pomocí jeho nového typu uhlíkového mikrofonu. Jeho jiskrový vysílač byl však odbornou veřejností odmítnut a Hughes tedy dál pokračoval v experimentech (v jeho případě šlo skutečně většinou o metodu pokus-omyl), aniž by dál zveřejňoval výsledky své práce.
Na konci 80. let 19. století H. R. Hertz experimentálně ověřil Maxwellovu teorii a laboratorně demonstroval vlnový (tedy kmitající) charakter rádiových vln. Hughesovy objevy byly dodatečně potvrzeny a on sám se stal jedním z nejváženějších vynálezců své doby. D. E. Hughes totiž vyrobil funkční radiotelegrafický systém o několik let před Marconim, Hertzem, Branlym, Teslou a dalšími. Je ovšem třeba podotknout, že na rozdíl od velké části zmíněných vynálezců, kteří stavěli svůj výzkum na detailních znalostech fyzikálních zákonů a matematické analýze daných jevů, byl Hughesův přístup ryze experimentální a jeho úspěch byl jistě ovlivněn i šťastnou náhodou.
Ačkoliv Hertz intenzivně experimentoval s rádiovými vlnami a prokázal jejich existenci, nikdy nevytvořil ani nenavrhl žádné praktické zařízení k jejich využití. Dokonce se zdá, že ho aplikace jeho výzkumu nezajímala. Existovali samozřejmě ale i jiní významní vynálezci a jedním z nich byl i Edouard Branly, který v roce 1890 sestrojil a představil detektor rádiových vln. Tzv. koherer byla skleněná baňka se dvěma elektrodami, vyplněná kovovými pilinami, jejichž elektrický odpor se po vystavení elektromagnetickému poli prudce snížil. Koherer se využíval až do objevení polovodičové krystalky (1906) a heterodynu (1907).
V roce 1891 se začal rádiu věnovat jeden z nejvýznamnějších (a současně i nejméně oceněných) vynálezců, Nikola Tesla. Během krátké doby sestrojil alternátor s frekvencí výstupního střídavého napětí 15 000 cyklů za sekundu, v dnešních jednotkách tedy 15 kHz. Tesla navrhl a publikoval myšlenku šíření signálu ve formě vysokofrekvenčního vlnění. Rovněž publikoval teorii o přenosu signálu skrz Zemi a o snadném rádiovém spojení přes Atlantik. Mezi další Teslovy související vynálezy patří transformátor, kondenzátor, oscilační transformátor či proměnná indukční cívka pro změnu periody kmitání. Srbský rodák žijící v Americe tak představil nejenom jednotlivé technologické prvky, ale také teoretický model rádiového systému.
Guglielmo Marconi, italský rodák obvykle považovaný za vynálezce rádia, se o bezdrátovou komunikaci začal zajímat během studií na univerzitě v Bologni. Svůj první přístroj sestrojil ve svých dvaceti letech na základě studia prací Hertze, Tesly a dalších. Díky těmto znalostem vylepšil Hertzův původní laboratorní návrh a na konci roku 1895 byl schopen vysílat rádiový signál na vzdálenost okolo 2,5 km. Svůj přístroj předvedl v roce 1896 v Londýně, kde následně zažádal o patent, který mu byl ještě téhož roku udělen. „Jeho přístroj“ je to ale skutečně jen v uvozovkách, neboť nejméně o čtyři roky dříve byl podrobně teoreticky popsán N. Teslou, který také v roce 1915 vznesl proti Marconimu soudní žalobu, nicméně neúspěšně. Toto rozhodnutí bylo zrevidováno Americkým nejvyšším soudem v roce 1943 a Teslovi byl dodatečně (a posmrtně) přiznán kredit za vynález rádia. G. Marconimu ovšem zůstává prvenství ve vývoji prvního praktického telekomunikačního zařízení.
Počátky rádia se nesly ve stylu bezdrátové telegrafie - rádiové signály byly používány pro komunikaci na velké vzdálenosti, napříč Atlantikem i pro potřeby námořnictva. Nadále se však intenzivně experimentovalo s dalším vývojem a již na začátku 20. století se objevily první pokusy s přenosem hlasu. První rádiový audio přenos byl uskutečněn na štědrý den 1906 mezi pobřežím Brant Rock a loděmi plujícími na moři. Hned následující rok vytvořil Marconi stálé rádiové (telegrafické) spojení mezi starým a novým kontinentem (za což mimo jiné obdržel 1909 Nobelovu cenu). V roce 1909 vzniká v San Francisku první jiskrová vysílací stanice, která modulovala nosnou frekvenci lidským hlasem a později i hudbou. Z první rozhlasové relace San Jose Calling se později stala současná KCBS. Elektroinženýr C. D. Herrold (vynálezce AM), který stál u jejího vzniku, navrhl všesměrové antény a ty umísťoval na vysoké budovy ve městě. Herrold je také údajně otcem a propagátorem rozhlasové reklamy.
K dalšímu rozvoji rádia přispěly paradoxně námořní katastrofy. V roce 1909 radiooperátor potápějícího se civilního parníku svým voláním o pomoc zachránil životy 1200 cestujícím. Na základě této události USA schválily zákon, nařizující velkým americkým parníkům instalovat bezdrátové komunikační zařízení s dostatečným dosahem. Po zkáze Titaniku v roce 1912 se staly jiskrové vysílače běžným vybavením každé větší lodě.
AM (amplitudová modulace) je metoda „uložení“ obecného signálu na nosnou vlnu o neměnné základní frekvenci. Nosná frekvence musí být výrazně vyšší než nejvyšší frekvence přenášeného signálu, jinak dojde ke ztrátě dat (zkreslení). Přijímač analyzuje velikost amplitudy modulovaného signálu, někdy označovanou jako obálka signálu.
FM (frekvenční modulace) mění frekvenci nosného vysokofrekvenčního signálu podle frekvence vstupu (například mikrofonu). Signál je sice odolnější vůči rušení, ale zase vyžaduje širší pásmo než AM - nosný signál není neměnný, ale osciluje „okolo“ základní frekvence. Praxe ukázala, že AM je vhodnější pro nižší rádiové frekvence a FM pro ty vyšší.
Po dalších experimentech s přenosem zvuku a hudby a po zavedení pravidelných rádiových relací proběhl v roce 1919 první skutečně kvalitní a srozumitelný přenos lidského hlasu. Vzápětí se začalo téměř ve všech vyspělých státech rozšiřovat pravidelné rozhlasové vysílání - zpočátku jen několik hodin týdně až k postupnému každodennímu vysílání s hudbou, rozhovory i aktuálním zpravodajstvím. Počátek pravidelného rozhlasového vysílání v ČR se datuje do roku 1923. První radiopřijímače byly tzv. krystalky (využívané již jako přijímače radiotelegrafu), v polovině 20. let se rozšířily zesilovací elektronky a přístroje typu superheterodyn. Na konci 50. let pak přichází revoluce v podobě tranzistorového rádia.
Další vývoj
Počátek rozhlasového vysílání se nesl ve znamení amplitudové modulace (AM - vysvětleno výše). Ve 20. letech se objevuje první přenos obrazu a od třicátých let se komerčně dostupné televizní přijímače stávají postupně nejvýznamnějším informačním a zábavním kanálem, stejně jako médiem pro ovlivňování veřejného mínění.
V roce 1933 Edwin H. Armstrong patentuje frekvenční modulaci (FM), která minimalizovala statické a elektrické interference. První FM rádio v USA vzniká 1937. FM vysílání v Evropě se rozšiřuje po konci druhé světové války. Průkopníkem je Německo, které také později jako první zahajuje vysílání v oblasti VHF (very high frequency, případně VKV - velmi krátké vlny).
