Kapela, která se podílela na formování základů toho, čemu se posléze začalo říkat hardrock, a která spojila frenetičnost šedesátých let právě s tímto zásadním rockovým stylem. Zejména pak toto album zapůsobilo jako bomba - Pete Townshend (g), Roger Daltrey (voc), John Entwistle (bg) a Keith Moon (dr) se nevydali po cestě předchozího opusu Tommy, a i když měli původně v plánu další rockovou operu s názvem Lifehouse, nakonec zvolili řadové album, tvořené nejsilnějšími skladbami tohoto projektu bez jakékoli návaznosti. A vyšlo to dokonale (trojnásobná platina v USA, platina v Anglii, první místa ve světových anketách...).
Osobně považuji právě toto album za nejlepší album svých oblíbenců The Who - vždyť si uvědomme, že na desce je trojka super hitů, a to výbušná Baba O’Riley, eklektická Behind Blue Eyes a osmiapůlminutová řinčivá Won’t Get Fooled Again (tu natočili z alba jako první, a to v Rolling Stones Mobile Studiu). Osobně ještě tuto trojku doplňuji písničkovou Bargain. Ale i zbytek alba je neuvěřitelně silný.
Zajímavé je docela velký podíl použití syntezátorů (tyto podklady používali i na live vystoupeních).
Obal je také kapitola sama pro sebe. Fotograf Ethan Russell se inspiroval monolitem z tehdejšího filmového hitu 2001, Vesmírnou odysseou - to že na ten kus betonu členové kapely evidentně močí, je další věc...
A historická souvislost?
Mahavishnu Orchestra vydávají svůj debut The Inner Mounting Flame, Ten Years After bodují platinovým A Space in Time, Zappova s Mothers of Invention se docela úspěšně předvádějí koncertním Filmore East - June 1971 a Beach Boys se hlava nehlava snaží vyvolat ducha první poloviny plážových šedesátých let nevýraznou Surf’s Up.
