Povodně jsou za námi (nebo možná ještě před námi) a nezaškodí promrskat si pár základních pravidel, která se týkají zaplavených elektrických spotřebičů.
Vezměme to chronologicky: Blíží se voda. Alespoň to říkali ve zprávách, nebo to společensky unavený starosta krákoral do rozhlasu. Odpojíme, co jde. Tedy hlavní jističe, pojistky, chrániče, vytaháme věci ze zásuvek atd. Pro tuto chvíli je to většinou zbytečné, protože distributor už dříve zasaženou oblast odpojil. Nicméně může se to šiknout po povodních, pokud by nás nějaký šikula připojil dřív, než bychom čekali.
Voda kulminuje. Čekáme (v bezpečí), jak to dopadne. Krátíme si dlouhou chvíli bulkou a pivem.
Voda opadla, příjezdové cesty jsou opět přístupné. Vcházíme do zkušebny (do studia). Nastává peklo. Muzikanti klejí, nadávají, vztekle do všeho kopou, dokonce i brečí (týká se kapel, kde mají zpěvačky nebo extrémně drahé aparáty). Primárně nás totiž čeká pohled na nepopsatelný zmatek. Všechno je naházené na sobě, jak to plavalo ve vodě. Vše je pokryté hnusným, mazlavým a smrdutým blátem. Eklhaft.
Fotíme kvůli pojišťovně(!!!). A pak jediné, co lze dělat, je vzít hadici a začít každý kousek důkladně prostříkávat silným proudem čisté vody. I když srdce pláče a hlava se vzpírá, je nutné vše otevřít a osprchovat zevnitř, včetně zesilovačů, komb a jiných elektrických potvor. Platí, že pokud nedostaneme to bahno ven teď, pak už nikdy.
Když je po všem, necháme věci hezkých pár dní otevřené a vysušujeme je. S fénem a vysoušeči opatrně, nadměrné teplo může některým součástkám paradoxně uškodit víc než voda. A pak přijde ta chvíle s velkým „CH“: Zapojíme a čekáme... Držíme vám palce!
PS: To, o čem je dnešní text, jsme si s kapelou prožili na vlastní kůži, když nám Vltava zatopila epesní zkušebnu. Věci jsme neodvezli, protože „... sem se voda přece nikdy nedostane“. Jak hluboce jsme se mýlili. Když se zjevila holá pravda v podobě přetékající hladiny, už bylo pozdě. Policie uzavřela příjezdové cesty, odvoz nevyšel. Ve zkušebně nás čekala apokalypsa. Voda vystoupala do dvou metrů, na hromadě v bahně ležely komba, bicí, mikrofony, klávesy... Ale ono to pak skoro všechno zase fungovalo! Jenom když se člověk naklonil, byl cítit ten jemný zápach. Asi na památku.
