V minulém dílu jsme se podívali na základní rady, pro případ, že naše kapelka dostala pozvánku do rádia. Dnes téma ještě trochu rozpitváme a dokončíme. Jdeme na to...
Jak odpovídat spíkrovi otázky? Je dobré dávat kratší a jasné odpovědi. Pozor na zakecávání se, příliš složitá souvětí, různé odbočky apod. Odpovídat jednoslovně taky není úplně v pohodě, člověk pak působí dojmem, že má v hlavě seno anebo že by byl radši někde jinde. Prostě najít si nějaký balanc mezi tím. Rozhovor pak má spád, hezky to uteče, posluchač nemá pocit, že se nudí on, anebo že se nudí naopak kapela.
Důležité je dohodnout si němý systém předávání slova. Pokud mluví zpěvák a klávesák ho chce doplnit, není vůbec dobré si skákat do řeči.
Rozhovor pak působí chaoticky, kapela nejednotně. V hospodě je to jiné, ale ve studiu na to musíme od lesa. Dobrý je systém, kdy zamáváme na mluvícího zpěváka a pak ukážeme na sebe. Ten musí kývnutím dát najevo, že o nás ví, a slovo nám za chvilku předá. Zároveň lze dohodnout, že ten, kdo mluví, ukáže prstem na kamaráda, což bude značit, že ho za chvilku vyzve k odpovědi. Zase platí, že kapela pak působí jako sehraný stroj, kde to všechno šlape.
Na co si ještě dávat pozor? Určitě na rádoby znuděnou pózu. Poslouchat člověka, který dává tónem a modulací hlasu najevo, že je to pro něj dost nuda, je pro vaši kapelu hodně špatná vizitka. Dále pozor na „interní“ vtípky. Vy a vaše nejbližší okolí se jim určitě zasmějete, ale devadesát procent posluchačů bude zmateno a vaše snaha se totálně mine s cílem.
Možná vám přijdou některé věci zbytečně přitažené za vlasy (proč mít na papírku napsáno, kdy hrajeme a jaký je náš web, když to bezpečně vím). Potíž je ta, že když přijdeme do neznámého prostředí, stres a nervozita způsobí, že věci, které bezpečně víme, se nám náhle mohou vykouřit z hlavy. A jakmile začneme mluvit, půlka věcí zmizí v nenávratnu.
Rozdíl mezi profíkem a amatérem není tak dramatický, jak si možná namlouváme. Je to často v drobnostech, které (pokud se chceme posunout dál) hrají zásadní roli. A právě ty mezi nimi dělají rozdíl. Uvidíte reakci zaměstnanců rádia, pokud přijdete připraveni, s poznámkami na papírku, a budete se chovat jako profíci. Rázem si je získáte na svoji stranu.
Na závěr trik, který jsem si vypůjčil v knize Tomáše Baránka Jak sbalit ženu (dokonalá kniha, vřele doporučuji, i když už třeba už máte sbaleno). Pokud jsme před důležitým rozhovorem nervózní (a nemusí jít jen o rozhovor v rádiu...), dopřejme si před tím aktivitu, která nás baví či kterou skvěle zvládáme. Zahrajme si fotbálek, jděme si zaplavat, zapařme oblíbenou střílečku, zavolejme kámošce... Budeme nabití sebevědomím, snáze se nervozity zbavíme. Hlavně podáme lepší výkon.
Takže co závěrem? Snad jen slova klasiků Š & G: „Člověk může přijít do rádia neoholený a třebas bos. Tak pozor kamaráde, to mikrofony berou, já byl ve studiu!“
