Existuje mnoho různých technik zpěvu. Některé jsou tu s námi už od pradávna, další se vyvinuly až s nástupem moderní hudby. Veškeré zpěvové techniky spojují jisté zásady a názvosloví.
Abychom blíže pronikli do problematiky lidského zpěvu, nejprve si řekneme něco o nejdůležitějším svalu všech zpěváků na světě - hlasivkách.
Hlasivky
Hlasivky jsou jedním z nejdokonalejších svalů lidského těla. Dokážou kmitat podélně, napříč, po částech, několikrát, ale i několika tisíckrát za minutu.
Lidský hlas se tvoří v hrtanu mezi dvěma hlasovými vazy - hlasivkami. Mezi hlasovými vazy je úzká hlasová štěrbina, kterou prochází vzduch. Proudem vzduchu z plic se okraje hlasivek rozechvívají a vzniklé tóny se zesílí rezonancí dutiny ústní, hrudní a nosohltanové. V kratších hlasivkách (12 mm) u žen a dětí se tvoří základní tón vyšší, v delších hlasivkách (18 mm) u mužů tón nižší.
Základní vlastnosti lidského hlasu jsou dány fyziologií hlasového ústrojí. Význam má především délka hlasivek (u žen se udává pro soprán 14-19 mm, u mužů pro bas 24-25 mm). Čím jsou hlasivky kratší, tím rychleji kmitají a běžný mluvní hlas je vyšší. Obvyklá výška hlasu jedince vychází z těchto anatomických předpokladů. Rozsah hlasu, tj. jeho celková schopnost výškové modulace, je větší (u žen asi g-d1, u mužů G-d, u školených zpěváků je samozřejmě daleko větší). Vlivem hormonálních změn v organismu se mění základní poloha hlasu v dospívání (mutace), další změny nastávají ve stáří. Změny síly hlasu vznikají zesílením výdechového proudu, jež vede ke zvětšení amplitudy rozkmitu hlasivek.
Co platí pro všechny techniky?
Veškeré techniky zpěvu jsou založeny na dechu. Dýcháme především do břicha do bránice a můžeme mírně přidechnout do hrudníku. Při správném dýchání se při nádechu nesmí zvedat ramena. Dechovými cvičeními pak posilujeme bránici a prodlužujeme si dech. Jedním z těchto cvičení je například konstantní vydechování vzduchu, při držené hlásce „s“.
Pojmy, které jistě uslyšíte od každého profesora zpěvu, jsou takzvaný hlavový a hrudní tón.
Hlavový tón (u mužů nazývaný také fistule nebo falzet) je tvořen chvěním jen okrajových částí hlasivek. Lehký hlavový tón je znakem, že je hlas v pořádku. Nepřítomnost hlavového tónu, neschopnost jeho vytvoření, signalizuje používání neadekvátní pěvecké techniky, v krajnějších případech určitou vadu hlasu nebo nemoc hlasového aparátu. Hlavový tón mizí při katarech dolních cest dýchacích, angínách, nadměrném zahlenění, překrvení hlasivek, při uzlících na hlasivkách, zatěžování hlasu izolovanou prsní funkcí, po příliš dlouhém a vysilujícím zpívání apod. Hlavový tón tvoříme pomocí představy. Vytváříme si představu, že tón tvoříme v hlavě (vzduch tlačíme jako kdyby do hlavy) a tím se nám rozezvučí hlavové dutiny.
Hrudní tón tvoříme tak, že necháme rozeznít hrudní dutiny. Při zpěvu hrudním rejstříkem se hlasivky rozkmitávají celou délkou i šířkou. Pokud tón, který vytvoříme, opřeme o bránici, je plnější a má výraznější barvu. Hrudní tón nám může také mizet při nachlazení (chraptíme), pak je lepší nezpívat, protože se ničí barva hlasu a hlas samotný.
Jak se učil zpěv ve staroitalských školách
Ve staroitalských školách se zpěv učil nápodobou. Studiem zpěvu se zde zabývali velmi dlouho. Spisy, které nám mistři zanechali, jsou daleko více ovládány tím, „co“ má být cvičeno než „jak“ to má být cvičeno. V učebnicích je vyvrcholení v nejrůznějších předpisech o provedení trylků, běhů, staccat, skoků a ozdob. Jejich hlasové cvičení mělo tedy instrumentální charakter. Také se snažily o to, aby mistrův žák ztratil typické vlastnosti svého hlasu a naučil se kopírovat hlas svého mistra. Nikdy se jim to ale nepovedlo dokonale, takže šlo vlastně o karikaturu hlasu.
Posaďte dobře hlas, dýchejte správně, vyslovujte zřetelně,
a váš zpěv bude dokonalý.
Anonymní staroitalská rada
Teď když už víme něco o hlasivkách a jejich používání při zpěvu, můžeme se věnovat jednotlivým technikám. Každou techniku zpěvu popíšeme a položíme dvě následující otázky profesorům zpěvu, kteří danou techniku vyučují:
1. Popište techniku zpěvu, kterou vyučujete. Co je základem této techniky, co je v ní podstatné, co je pro danou techniku typické?
2. Kteří interpreti podle vás techniku zpěvu ignorují, porušují, z hlediska techniky svým zpěvem vůbec nevyhovují, a přesto je jejich hlas proslavil a jsou považováni za „velké“ zpěváky?
Operní zpěv
Využívá především přirozené vibrato. Přirozené vibrato nesmíme zaměňovat s velkým vibratem a někdy i tremolem, které se s vibratem často zaměňuje. U přirozeného vibrata se jedná o periodické chvění hlasu na jednom tónu, při tremolu dochází k pravidelné změně výšky tónu. Přirozené vibrato se zpravidla dostavuje až po delší době výuky zpěvu jako znak pěvecké vyspělosti. Dobrý zpěvák je schopen míru svého vibrata ovlivňovat a v určitých případech zpívat i bez něj. Operní zpěv je přirozeně ta nejtěžší pěvecká technika. Zpěvák se tuto techniku učí několik let. Pouze dlouholetým a pilným trénováním a cvičením může dosáhnout skutečného „operního hlasu“.
Na otázky odpovídala Tereza Sedláčková
1. Při každém zpívání je nejdůležitější dech, s kterým pracuje jak zpěvák populáru, tak i operní pěvci, ale ti se jej snaží co nejvíce využít pro další práci s tónem. Jde především o žeberně-brániční dýchání, kdy se rozšiřuje hrudník do stran a využívá se bránice k tomu, aby byl dech co nejhlubší. Při nádechu se nesmí zvedat ramena. Vše musí být přirozené, volné, klidné a příjemné. Operní pěvec využívá a cvičí dechová cvičení nejen na prodloužení dechu, ale také k nácviku legata, které využívá později v praxi - ve zpěvu. Vede celý výdechový proud na držené hlásce „s“ tzv. syčení a nebo staccata na přerušované „š“, tyto hlásky se mohou kombinovat. Každému pěvci jde o kvalitní tón, před každým zpěvem se musí rozezpívat. Jde o tzv. technická cvičení, postupuje od nejjednodušších cviků v rozmezí tercie a dále cvičení rozšiřuje přes kvintu, oktávu až například decimu, výběr však záleží na každém pěvci. Volí nejrůznější slabiky, které mezi sebou střídá. Postupuje od hlubších tónů k nejvyšším a pak se zase vrací. Několikrát za sebou, až je hlas pružný a rozezpívaný. Je to takový trénink, než začne s písněmi nebo áriemi. Jestliže se potom vyskytne v písni nebo árii nějaký problém, který mu brání jej zazpívat, obvykle využívá slabik a intervalových kroků z cvičení, které má již zažité, a zakomponuje je do písně. Až problém odstraní pokračuje dál. Těmito cvičeními si rozšiřuje také pěvecký rozsah, který je důležitý pro volbu dalšího, obtížnějšího pěveckého repertoáru.
2. Dalo by se říct, že asi nikdo ve světě operního zpěvu nemůže existovat bez technického vedení hlasu. Operní zpěv je hlavně o technice. Někteří operní pěvci kouří, a tím mohou svému hlasu uškodit, ale samozřejmě jim to také nemusí vadit. Jde o to, jak moc jsou hlasivky náchylné, což už je spíše foniatrická záležitost. Díky kouření se hlas může stát drsnějším, hrubějším a nebo v nejhorším případě zní dyšným tónem, můžeme slyšet šelest, nemoci hlasu a podobně.
Jazzový zpěv
V technice jazzového zpěvu nejde ani tak o to, aby zpěvák ukázal jaký má rozsah, ale především o to, aby měl jeho hlas zajímavou barvu. Dále se zde pracuje s hlasovými polohami, se kterými si zpěvák hraje a různě je například pomocí dechu upravuje. V tišších pasážích písně může zpěvák přidat hodně dechu (hlas jaksi „leží na dechu“) a v hlasitějších pasážích naopak ubere dech a hlas se tak stává plným. Zpívá se zejména hrudním tónem.
Jazzový zpěváci také často přibližují svůj hlas instrumentálním nástrojům (například trubce). Tak jako je v samotném jazzu důležitá improvizace, stejně tak je důležitá i ve zpěvu. V tomto ohledu se využívá takzvaného scatu, o němž se dočtete více v kapitole o alternativních technikách zpěvu.
Na otázky odpovídal Filip Gondolám
1. Základ jazzové techniky v podstatě vychází z té klasické. Ale technika zde není to nejdůležitější, jen pomáhá k lepšímu výsledku. Hlas by měl být opřený o bránici a znít co nejpřirozeněji.
2. Nezaměřuji se při poslechu na techniku zpěváka, ale na celkové podání - melodii, harmonii, rytmus... U zpěváka na intonaci, rytmické cítění a barvu hlasu.
Popový zpěv
Využívá techniky klasického zpěvu, ale používá se zejména hrudní tón. S žáky se pracuje individuálně. Je zde snaha ponechat hlasu jeho přirozenost, se kterou se dále pracuje. Hlas by měl být zapamatovatelný. V popovém zpěvu hraje velkou roli práce s mikrofonem a interpretace neboli výraz. Důležité jsou emoce, ovšem někteří zpěváci tyto emoce vyjadřují až příliš, a tak se může stát z přirozeného projevu pravý opak.
Na otázky odpovídala Lída Nopová
1. Technika, kterou vyučuji já, vychází z metody Františka Tugendlieba a nechává hlasu naprostou přirozenost, to znamená, co žák, to jiný „kus“. Pouze posiluje a trénuje hlasivky. Samo sebou používám spoustu jiných cvičení - na dech, na výslovnost, na výšky, na flexibilitu atd. Každý žák vyžaduje jiný přístup, nelze měřit jednotně. Myslím si, že oproti klasickému zpěvu, který již má svůj ideál krásy, se v oblasti populární hudby neustále písky přesívají. A navíc si myslím, že pěvecká technika je jen jednou z mnoha věcí, které určují, zda ten či onen zpěvák se v populární hudbě proslaví.
2. Vůbec si netroufám hodnotit, kdo nevyhovuje svým zpěvem z hlediska techniky, znám spoustu zpěváků, kteří techniku mají skvělou a nikoho neoslovují. Mně osobně vždy zajímaly hlasy něčím charakteristické, byť by to bylo i způsobeno vadou - Janis Joplin, Chris Rea - prostě potřebuji otočit knoflíkem u radia a hned poznat, kdo to zpívá.Všeobecně selským rozumem si myslím, že každý velký zpěvák, který se aktivně pěvecky dožil do penze, musel mít slušnou techniku, jinak by odpadl.
Rockový zpěv
Stejně tak jako jazzový a popový zpěv vychází rockový zpěv z klasické (operní) techniky zpěvu. Využívá zejména hrdelní tón (někteří rockový zpěváci používají pouze tento). Pokud chcete zpívat „rock“, je třeba mít silný hlas. Proto se při této technice využívají cvičení, která napomáhají zesílení hlasu. Důležitá je samozřejmě práce s dechem (to abyste mohli odzpívat rockový koncert :-)).
V rockovém zpěvu se také může využívat dalších „alternativních“ technik, jako je například screaming či growling, ovšem i s tím se musí umět zacházet. Pro některé zpěváky to může být lístek do pěveckého důchodu, jelikož jsou to techniky hlasu někdy velmi škodlivé. V tomto ohledu hodně záleží na tom, jak jsou vaše hlasivky geneticky vybavené. Jednoduše řečeno: Někdo může „řvát“ celou noc, a na jeho hlasu se to vůbec neprojeví, a někdo naopak přestává mluvit po pár písničkách... Rockový zpěv zkrátka není pro každého.
Na otázky odpovídala Pavla Forstová
1. Technika zpěvu, kterou vyučuji, je ve své podstatě souborem cvičení a rad, které jsem během své pěvecké a pedagogické praxe posbírala a zdokonalila, v některých případech i vymyslela. Pocházejí z různých oblastí lidských činností - z psychologie, jógy, folklóru, klasické operní pěvecké techniky, arteterapie...
Podstatou mé pěvecké pedagogiky je vycházet z individuality žáka, jeho schopností a přirozeného talentu a zaměřit se na celkové doladění, souhru jeho dovedností a i jejich zdokonalování tak, aby vyrostla pěvecká osobnost. Základní složky mé práce se studenty jsou:
a) práce s dechem (vychází z klasických dechových cvičení, také z jógy a psychologie, součástí je i vizualizace dechu), dechová opora, uvolnění,
b) rozvíjení falzetu a hlavových tónů (vychází z klasických dechových cvičení, rozvíjení rezonancí),
c) posilovací cvičení (střídání plného hlasu a falzetu, práce s jednotlivými rejstříky),
d) propojování rejstříků, messa di voce,
e) vibrato, stacatto, pěvecké finesy...
Pro mé žáky (nejen rockery :-)) je typické, že po letech studia získá jejich hlas na síle, barvě a rozsahu. Podstatná je i práce s hudební fantazií a improvizací, schopnost bezpečně se orientovat v tónině i v rozličných barvách vlastního hlasu.
2. Myslím, že je velký omyl domnívat se, že existuje jediný správný pěvecký postup. Každému z nás je dáno do vínku pár hlasivek, se kterým rockoví a popoví zpěváci dělají, co umí. Není v těchto hudebních žánrech zvykem, tak jako v opeře, studovat zpěv již od mládí a stylizovat se do jasného pěveckého oboru (v operní technice například soprán - lyrický, dramatický, mezzosoprán, alt atd.). V populárních žánrech jde především o to, přijít s něčím novým, výrazně se odlišit od svých kolegů, případně nasadit co nejtvrdší či naopak nejsladší výraz. Často jde o velké extrémy, které musí zpěvák zvládnout. Teprve potíže s hlasem pak často přivádějí interpreta k hlasovému pedagogovi. Je spousta zpěváků, kteří špatně tvoří tón a třeba ani neladí, ale podstatné je jejich sdělení posluchači, jejich sebevyjádření. Klasickým příkladem je pro mne geniální Bob Dylan. Louis Armstrong zajisté také nepoužíval nejlepší hlasovou techniku, ale síla jeho hudebního vyjádření byla naprosto dokonalá. Stejně tak Tina Turner, Janis Joplin, Björk a další. Ti všichni posunuli vnímání hlasu někam dál než jen k tzv. technicky dokonalému zpěvu.
Mým cílem je vychovávat právě takové osobnosti, ovšem s tím, že jim hlas vydrží a vše zvládnou s bravurní lehkostí. A jestliže ještě k tomu přidají i technickou dokonalost, tím lépe.
Alternativní techniky zpěvu
Existuje ještě několik hlasových technik, které se vyvinuly buď jako součást lidové hudby některých národů, nebo v prostředí západní umělé a populární hudby. Patří mezi ně:
Alikvotní zpěv - technika, pomocí které lze zesílit alikvotní tóny (vyšší frekvenční harmonické složky), přirozeně obsažené v hlase a vytvořit iluzi dvojhlasého zpěvu.
Sprechgesang - technika, která se nachází přibližně napůl cesty mezi řečí a zpěvem.
Rap - rytmická recitace. Důraz je kladen hlavně na text, výslovnost, frázování a rytmus, spíše než na vytváření tónů.
Beatboxing - nápodoba zvuků bicích nástrojů a perkusí pomocí hlasu.
Scat - improvizovaný jazzový zpěv beze slov nebo s nesmyslným textem
Growling - z anglického growl = mručet, vrčet; technika velmi hlubokého mručení, řevu, která se vyvinula jako součást deathmetalové hudby.
Screaming (také scream nebo screamo vokál) je forma vokalizace hodně využívaná v mnoha podžánrech metalu, v hardcore, screamo, punku, ale také například emo. V podstatě jde o agresivní hrdelní řev podobný growlingu. Jeho provedení je docela náročné a mnoho zpěváků si již špatnou technikou zničilo hlasivky.
Jódlování - technika, která je součástí lidové hudby v alpských zemích, převážně v Rakousku a Švýcarsku. Je založena na velkých a rychlých intervalových skocích, které jsou navíc doprovázeny změnou hlasového rejstříku. Nižší tón je zpíván prsním rejstříkem a vyšší pak falzetem.
Zpěv na mikrofon
Mikrofon hlas zesiluje a dává mu šířku a podle toho se s ním pracuje. Základní pravidlo je při hlasitých pasážích dát mikrofon dále od úst, při tichých pasážích naopak co nejblíže k puse. Ovšem rozhodující, co se týče vzdálenosti, je také to, jak je zpěvák slyšet z hlediska celku. Pokud jde například o rockový koncert, je jasné, že si mikrofon nemůžete dát hodně daleko od úst; je pravděpodobné, že by vás nebylo slyšet vůbec. Záleží také na typu mikrofonu, na tom, jaké má snímací hodnoty, směrovou charakteristiku a podobně. Je mnohem těžší zpívat bez mikrofonu než s ním. Zesílení a různé efekty můžou udělat divy i s jinak méně zajímavým hlasem.
Desatero výhod technicky správného zpěvu
1. kvalitní tón,
2. rejstříková vyrovnanost,
3. výrazné zvětšení rozsahu,
4. výrazné zvětšení hlasu a jeho nosnosti,
5. prodloužení dechu,
6. daleko větší výrazové a dynamické možnosti,
7. dobrá intonace,
8. vytrvalost zpěvního hlasu (zpěvák se neunaví po jedné či dvou písních, ale vydrží zpívat bez hlasové únavy i několik hodin),
9. trvání zpěvního hlasu (je tím míněno prodloužení počtu let, po který je zpěvák schopen kvalitního pěveckého výkonu),
10. možnost překonání indispozice (to pochopitelně platí jen do určité míry).
