A je tu závěr miniseriálu o soupravách legendárních bubeníků. Dnešní finální díl však nepřinese obvyklé srovnání dvou odlišných setů nebo podobně koncipovanou konfrontaci, ale naopak pestrou paletu nejrůznějších zvláštností a unikátů. Tento díl tak bude určitým shrnutím a doplněním předchozích částí, a konečně - v letním odlehčeném stylu - i trochu zábavou.
Část pátá: rarity a speciality
Šílenec v akci
Velkou specialitou Neala Smithe byly tři tomy uchycené na velkém bubnu. Když Smith poprvé předložil tuto vizi firmě Slingerland, prý si o něm mysleli, že se zbláznil. Řešení se nakonec našlo, ať již v podobě dvou za sebou umístěných přírub na velkém bubnu, nebo ve formě speciálně řešeného kloubu. Když Smith později viděl koncert Elvise Presleyho, všiml si, že bubeník měl také soupravu Slingerland se třemi tomy na velkém bubnu. Vše nasvědčovalo tomu, že jeho "šílený" nápad se uchytil a našel další vyznavače.
Legenda z popelnice
Bill Bruford má svým vzezřením anglického gentlemana k bezdomovci hodně daleko, avšak ani on nemusí pohrdnout obsahem odpadkového koše: při nahrávání alba Red se skupinou King Crimson totiž právě tam objevil ohnutý činel, který tam zanechala kapela z předchozí frekvence. Neváhal činel z koše vytáhnout a na zkoušku přidat ke svojí soupravě. A výsledek? Činel se nakonec stal legendou a vytvořil jeden z hlavních zvukových znaků této vynikající nahrávky.
Dohnat a předehnat
Billy Cobhamovi zřejmě nestačilo, že je jedním z nejtechničtějších bubeníků, a tak se rozhodl získat podobný náskok i ve složení soupravy. A protože dva velké bubny měl kdekdo, nezbývalo nic jiného, než přidat třetí.
El Bombo
Corky Laing z kapely Mountain byl sice vzorově rockovým bubeníkem, jehož razantní, agresivní a dusavý rytmus představoval přímo archetyp hardrockového stylu hry, nicméně v oboru konfigurace bicí soupravy byl až nečekaným experimentátorem: nejen, že používal dvojici velkých bubnů výrazně odlišných průměrů, ale často dokonce neváhal nasadit místo tom-tomů latinské timbales!
Velikost nade vše
Ian Paice získal počátkem sedmdesátých let prvenství ve velikosti průměrů bicí soupravy, když nasadil do akce bubny o rozměrech 26-16-18-20! Problémy s uchycením 16" tomu nakonec vyřešil až jeden starý stojan na malý buben, který se jako jediný dal rozevřít na požadovanou velikost.
Jeden za všechny
Carl Palmer se prostě rozhodl nahradit polovinu symfonického orchestru. A tak rozšířil svoji už tak velkolepou soupravu ještě o tympány, trubkové zvony, zvonkohru a mnoho dalších perkusních nástrojů. Obdivuhodný však nebyl jen tento arsenál (na který musel mít svůj vlastní kamión), ale zejména fakt, že ho celý dokázal využít - a vkusně!
SMĚR: NORTH
Plnou parou vpřed!
Asociaci s Titanikem se člověk při pohledu na bubny North prostě nevyhne - jejich mohutné a typicky tvarované korpusy jsou jak vystřižené z paluby zaoceánského parníku.
Na první pohled tak mohou bubny North působit podobným dojmem jako extravagantní soupravy Vox nebo Trixon, uvedené v prvním díle tohoto seriálu, avšak na rozdíl od extraktu nesmyslnosti v případě Trixonů či Voxů, jejichž ambice se mohly omezit jen a pouze na prvek překvapení a vizuálního šoku, byly americké bubny North (či anglické Staccato) koncipovány na základě velmi logického a vědecky pojatého přístupu. Hlavní ideou bylo směrování soundu přímo na posluchače. Jejich tvůrci Rogeru Northovi však nešlo ani tolik o samotnou hlasitost (přestože právě ta byla jedním z hlavních znaků těchto bicích), jako spíš o čistotu projekce a rozšíření zvukového spektra bubnu. Speciálním tvarováním korpusu chtěl North navíc zlepšit rezonanční charakteristiku a obohatit sound bicích o vyšší frekvence, stejně jako o nová zvuková zabarvení. Jedním z cílů byla konečně i shoda zvuku, který slyší sám hráč, a zvuku, který se dostane k posluchači. Prvotní nápad se zrodil na jedné zvukové zkoušce, kdy North seděl v sále a uvědomil si, nakolik je rozdílný charakter soundu, který vnímá jako hráč sedící za soupravou (sám byl také bubeník), a toho, který se dostává k posluchačům. Kvalitní akustická projekce bubnů North měla tento rozdíl odstranit. Na tomto místě je možná vhodné připomenout, že Northův nápad pochází z konce šedesátých let, tedy z doby, kdy se bicí ještě běžně nezvučily.
Patent číslo 3603194 byl Rogeru Northovi přidělen roku 1970 a prodej bicích nesoucích jeho jméno byl zahájen o dva roky později. S bubny North experimentovalo v 70. letech mnoho hráčů, mezi nimi i Billy Cobham, Gerry Brown či Cosmo Clifford. O podobné soupravě anglické značky Staccato uvažoval svého času i Keith Moon. V souladu s prosazujícím se trendem amplifikace bicí soupravy však ohled na přenesení čistého soundu k posluchači ztratil postupem času prakticky význam, a podobně i pro studiové využití (které bylo zvláště koncem sedmdesátých let poznamenáno téměř hysterickým vztahem ke všemu, co jen trochu rezonovalo) představovaly veškeré přednosti bubnů North spíše neodpustitelnou chybu. Konečně do třetice i dočasné nadšení z elektronických bicích počátkem osmé dekády učinilo z bubnů North nežádoucího akustického dinosaura odsouzeného k zániku. Produkce bicích North (od roku 1976 již v režii firmy MTI) skončila počátkem osmdesátých let.
Přestože bubny North leží nyní - opět podobny Titaniku - kdesi na dně oceánu obecného zájmu, určitá šance, že se dočkají svého velkého comebacku, zde ještě je. Paradoxně však díky faktoru, který při jejich vzniku nebyl vůbec podstatný. Právě totiž jejich nestandardní vzhled, který byl původně pouze výsledkem čistě vědeckého přístupu ke tvorbě dokonalejšího soundu, by mohl v současné době výrazné vizualizace hudby představovat potenciální podnět k jejich znovuzrození. Ostatně: Frank Beard o tom ví své...
