V minulém dílu jsem hovořila o několika rozšířených způsobech syntézy zvuku. Ve většině moderních nástrojů je však tato rozdílná technologie vázána prakticky pouze na samotný zdroj signálu (oscilátor), jeho další zpracování podléhá pak převážně stejné metodě, které se docela výstižně vžilo říkat modulární.
Cesta signálu od jeho zdroje až k výstupu syntetizéru nemusí být přímočará, cestou jej můžeme chtít například různě ohnout, zesvětlit, rozvibrovat či obalit prostorem nebo zkreslit. Tyto zajímavé operace se signálem provádí funkčně nezávislé jednotky několika mála typů, z nichž každá má na starosti jednu z disciplín úpravy signálu. Tímto rozkouskováním zvukotvorného aparátu na menší a docela jednoduché moduly se programování zvukového programu významně zjednodušuje a zpřehledňuje. Od každého typu modulu můžeme mít pro každý hlas nástroje klidně i několik kousků, některé syntezátory dokonce umožňují uživateli sestavit si zvukotvorný aparát docela volně, případně alespoň signálovou cestu různě pozměnit.
Dá se říct, že v typech těchto modulů panuje dnes již velmi jasno, s ničím významně novým žádný výrobce nepřichází. Proto prakticky v každém syntezátoru najdete tyto moduly:
* oscilátor
* zpracování amplitudy
* zpracování výšky
* nízkofrekvenční oscilátor
* filtr
* efektový procesor
Mírná potíž může být při pojmenování různých modulů, každý výrobce jim totiž říká ve svých nástrojích mírně jinak.
Přehled modulů:
Oscilátor
Modulu, ve kterém signál v nástroji vzniká, bez ohledu na jeho konkrétní technickou podobu, se říká oscilátor. Počet oscilátorů v nástroji má přímý vliv na polyfonii nástroje - stroj se šedesáti čtyřmi oscilátory tedy může zahrát současně stejný počet různých zvuků, ovšem za předpokladu, že každý z těchto zvuků je extrémně jednoduchý a potřebuje ke svému životu právě jeden oscilátor. Takto primitivní zvukové programy však v praxi téměř neexistují, a některé nástroje dokonce takový zvukový program ani neumí. Oscilátor má tedy na starosti základní parametry zvuku, jako je jeho barva a výška.
Výšková obálka
Zvuk generovaný oscilátorem nemusí znít po celou dobu jeho života stejně vysoko. Například u strunných drnkacích nástrojů je výška zvuku bezprostředně po jeho rozeznění o něco vyšší, pak výška klesá. O tento průběh se stará modul generátoru výškové obálky.
Amplitudová obálka
Fakt, že zvuk u většiny reálných akustických nástrojů zní na svém začátku hlasitěji a ve svém průběhu postupně doznívá, známe z poslechové zkušenosti všichni. Ve světě syntetických zvuků je za rozkmit amplitudy signálu odpovědný právě modul amplitudové obálky.
Nízkofrekvenční oscilátor
Hráč na flétnu zvuk svého nástroje rozechvívá pohybem bránice, houslista totéž činí rychlým kolíbáním bříška prstu po hmatníku. První z nich periodicky moduluje hlasitost a druhý výšku zvuku, oba tak činí s frekvencí několika mála hertzů. V syntezátorech se o periodickou modulaci výšky, hlasitosti či čehokoliv rozumného jiného stará právě nízkofrekvenční oscilátor.
Filtr
Zasadí-li trumpetista sordinu do trumpety, či houslista na kobylku houslí, aplikovali na zvuk svého nástroje filtr, který brání vzniku nízkofrekvenčních složek zvuku. Kromě toho sordina ještě do výsledného zvuku přidala zvuk vlastní rezonance, a výsledkem je velmi zvláštní, až drastická proměna zvuku. Prakticky stejnou funkcionalitu vykonává v elektronickém hudebním nástroji model filtru.
Efektový procesor
Stejně jako je zvuk varhan bez dozvuku chrámu téměř nepředstavitelný, je nemyslitelný moderní syntezátor bez efektového procesoru. Modul efektového procesoru se však nespokojuje jen s hallovými programy, umí zvuk pozměnit i jinak, například netriviálním způsobem moduluje jeho dynamiku či fázi. V každém případě bývá efektový procesor v syntezátoru tím posledním modulem, kterým se zvuk před jeho výstupem zpracovává.
Toliko k obecnému přehledu modulů. V příštím díle se budu věnovat jednotlivým modulům podrobněji.
