Jak jsme si minule naznačili, dnes otevřeme nové téma, přičemž stále zůstáváme, co se týče signálového řetězce, tak nějak na stejném místě, tzn. „v bodě jackového výstupu z kytary“. Z toho, jak známo, můžeme dále pokračovat buď v minulých dílech probíraným kabelem, nebo právě bezdrátovým (wireless) systémem, kterým se začínáme zabývat dnes.
Kdybychom si chtěli opravdu v krátkosti nastínit nějakou historii bezdrátového spojení interpreta s ozvučovací aparaturou, tak bychom samozřejmě nejprve přešli k mikrofonům, kde byla pochopitelně největší snaha zpěváků odpoutat se od drátem připojené aparatury. Datované úspěšné snahy o bezdrátové mikrofonní spojení sahají až někam do roku 1945, firma Shure představila svůj „první mikrofon pro umělce“ v roce 1953, v roce 1957 pak značka Sennheiser představila svůj model nazvaný Microport. Bezdrátový přenos signálu nástroje už byla pak jen jistá vývojová „odbočka“, která šla ruku v ruce právě s mikrofony. Pro zájemce uvádím, že bezdrátovým přenosem se budeme podrobněji zabývat v našem zvukařském seriálu Jak to vidí (slyší) zvukař, který naleznete (již osmým rokem) na posledních stránkách našeho časopisu.
Než se na kytarové „vysílačky“ podíváme více technicky a pořádně, zkusme si lehce povšimnout jisté „morální stránky věci“. Proč vlastně potřebujeme bezdrátové spojení mezi nástrojem a aparaturou? Praktické důvody jsou celkem jasné: Každý muzikant se na pódiu otáčí kolem vlastní osy zpravidla na stále stejnou stranu, po jistém počtu těchto otočení za námi najednou vzniká obtěžující smotek smyček nástrojového kabelu, kdy z původních např. osmi metrů máme najednou s bídou třeba tři, a ještě plné právě zmíněných smotků. Pak si také chceme coby „uznávaný sólový kytarista“ občas při sóle vyjít na kraj pódia a ukázat všem (co čekají, až se znovu začne zpívat:-)) své nejhezčí sólo, při cestě zpět se nám kabel s případnými vytvořenými smotky zasekne o krabičky či mikrofonní stojan apod. Všichni to určitě známe. Na druhou stranu si ovšem musíme přiznat, že bezdrátové spojení kvalitativně nikdy úplně nenahradí to drátové, proto např. ve studiu nikdo přes vysílačky nenahrává a použije vždy pokud možno kvalitní kabel.
U nás (a zřejmě nejen u nás) se ještě objevuje jeden úsměvný fenomén, kterému já roky říkám „první české opojení vysílačkou“. Vypadá to tak, že na live akci dotyčný interpret chodí mezi diváky s nástrojem či mikrofonem a ukazuje tak mocnost svého odpoutání. :-) Dnes již tato mocnost není přece jen tak ohromující jako např. v 90. letech, kdy ještě široká veřejnost zdaleka neznala takovou samozřejmost, jakou je dnes mobilní telefon.
Příště pokračujeme.
