Pokud navážu na téma z minula, tak určité prahnutí po silném výstupu mě konkrétně v jistém období přivedlo až k aktivním modelům firmy EMG - konkrétně k modelu 81 (používá Metallica, Zakk Wylde aj.), u kterých se chci dnes přece jen malinko pozastavit.
Aktivní snímače všeobecně, zejména pak humbuckery od firmy EMG (81, 85 a rozpínací 89, novější pak řada EMG-X), jsou věčné a vděčné téma muzikantských debat a rozporů (viz kdysi v minulosti i jedno z čísel Muzikusu, seriál Muziduel). Jelikož mám s těmito snímači osobní hráčskou zkušenost, hlavně tedy s modelem EMG 81, který jsem několik let míval u kobylky svého tehdejšího Strata, a i když jsem se zase vrátil kompletně k pasivním modelům, tak si myslím, že je tato problematika přece jen malinko a zbytečně démonizována, a to samozřejmě hlavně odpůrci těchto aktivních systémů. Co se týče mého (a nejen mého) následného návratu k pasivu, tak konkrétně na „osmdesátjedničce“ mi začala trochu vadit jistá absence úhozové dynamiky a jakoby trošku chemičtější - rockmanovsky -procesorový projev, tedy samozřejmě ve spojení s konkrétní kytarou typu Strat. Jako jistá další nevýhoda se může jevit tak říkajíc nemožnost vytvořit úplně čistý zvuk, snímač svou silou prostě stále trochu „kreslí“. Kdo vyzkoušel, tak mi dá jistě za pravdu, shodl jsem se na těchto průvodních jevech s mnoha kytaristy.
Naopak, že není ovšem všechno jen černé a bílé, dokazuje fakt, že se mi s tímto snímačem (a tehdy s aparátem Peavey Classic 50 a dvěma rozdílnými boxy) podařilo ve studiu a prakticky částečně i naživo dosáhnout jednoho z nejlepších doprovodných a vlastně i sólových zkreslených zvuků. Když navážu na poslední odstaveček z minulého dílu, tak dnes skutečně až příliš často slyšíme: „Aktivní snímač - nehraje dřevo, je jedno, v čem je namontován, všude hraje stejně, už to nejde z rukou“ atd. Věřte, tyhle názory jsou přece jen lehce překroucené a částečně přehnané. Souvisí to zřejmě i tak trochu s faktem, že dnes je totiž, v rámci jisté „retrománie“ tak trochu v módě zavrhovat jak aktivní snímače, tak např. mechaniky Floyd Rose, kytary s „hokejkou“ atd. :-) Ovšem „zvuková stopa“, kterou po sobě konkrétně např. aktivní EMG zanechaly v podobě nahrávek „slavných“ (Ozzy, Metallica, Toto apod.) je tak výrazná, že není možné jen tak od pasu vyslovit jednoznačný názor. Ono ať už singl či humbucker, aktivní singl či aktivní humbucker, pevná kobylka, vintage tremolo či Floyd Rose, Les Paul či Stratocaster, všechno má zřejmě svoje určení a místo, svá pro a proti, a nejde jednoduše jen tak říct: Tohle je dobře a tohle špatně.
P.S.: Zkusili jste si už někdy zapojit originálního Les Paula Zakka Wyldea do Marshalla? Zkuste to... Uff, konec dnešní úvahy. :-)
