V minulém dílu jsme si řekli, že hlavní vlastnosti, které nás na kytarovém kabelu budou zajímat, jsou celková hlasitost a přenos vysokých kmitočtů, dále mechanická odolnost, flexibilita, manipulační hluk, míra odstínění rušivých složek signálu, typy a kvalita konektorů, dlouhodobá výdrž. Taktéž jsme si uvedli skutečnost, že cena slušného šestimetrového kabelu splňující standardní požadavky na kvalitu by měla být zhruba 600 až 700 korun.
Zkusme si nyní pojmenovat běžné zástupce obou krajních poloh jakéhosi základního kvalitativního spektra. Na jedné straně tedy kabely velmi nízké kvality: Může nám do značné míry napovědět cena, tedy je-li kabel podezřele levný, nestandardně tenký a kvůli tomu až nepřirozeně flexibilní. Ve zvuku se pak může projevovat úbytkem výšek či hlasitosti, špatně mechanicky provedené typy mohou např. při pohybu ve zkreslených rejstřících kytary chrastit. Při odhalení samotných vodičů (sejmutí izolace) vidíme zpravidla tenký průřez vodičů („živý“ vnitřní vodič bývá často tvořen doslova několika tenkými drátky), které se i při opatrném sundávání izolace trhají, stínění bývá řídké, nerovnoměrné, a rovněž se při sundávání hlavní gumové izolace trhá. Při pájení může pak docházet k tavení a „ujíždění“ zahřátých plastovo-gumových izolačních částí. Pokud jsou takovéto kabely již hotové, jejich nedílnou součástí jsou samozřejmě levné konektory (6,3mm jacky) nerobustního provedení, u kterých se např. záhy může začít protáčet špička, pájecí kontakty a mechanická svěrka pláště jsou měkké a lehce se ohýbají atd., případně mohou být konektory na kabelu napevno nalisované. Do této skupiny patří drtivou většinou i kabely, které jsou v ceně u ne příliš drahého nástroje (výjimkou je např. Fender, který k dražším kytarám dává či dával skutečně kvalitní kabely - dodnes jeden takový vlastním). Některé mohou na první pohled vypadat i poměrně robustně, ovšem jejich zvukové vlastnosti již bývají horší.
Pokud bychom si měli obecně charakterizovat kvalitní kabel, tak je to právě v rozumné cenové hladině minule a výše uvedené (za hotový výrobek s kvalitními konektory). Převedeme-li tuto cenu do metráže, tak by neměla být nižší než nějakých 60 korun za metr. Kdo vládne prací s klasickou pájkou, a je tím pádem schopen si kabel vyrobit sám, má pochopitelně výhodu a může přece jen něco ušetřit. Navíc si může vybrat typ konektorů (a že to zrovna nemusí být ty úplně nejdražší). Jaké použít, si řekneme v dalším dílu. Kvalitní kabel má většinou poctivé - větší - průřezy vodičů, kvalitní hustě navinuté či spletené stínění, často má i více izolačních vrstev, je zpravidla opatřen dostatečně velkou ochrannou vrstvou gumy chránící lépe před mechanickým poškozením.
Příště v tématu kabelů pokračujeme.
