Možná někoho z vás překvapí, čím že to vlastně začínáme, ale téma celkové hygieny a čistoty ve vztahu k nástroji a jeho vlastnostem považuji opravdu za klíčové a zásadní. Často totiž právě v tomto bodě začíná u mnoha hráčů a uživatelů onen řetězec problémů, který na sebe následně váže další a další negativní jevy a fakta.
Znám ze svého okolí i poměrně zdatné kytaristy a basisty s drahými a značkovými nástroji, a vybavením vůbec, jejichž údržba, a tím i jejich celkový stav, je ovšem na žalostné úrovni. Nástroje bývají celkově špinavé, často s černými tuhými usazeninami (říkám tomu „kolomaz“ :-), viz foto jedné z mnou seřizovaných kytar) mezi pražci na hmatníku, s rezavými a totálně ohranými strunami, s vymačkanými „značkami“ do pražců, s chrastícími nebo až téměř na upadnutí uvolněnými potenciometry atd. Nijak neudržované a nečištěné struny, které mají životnost dávno za svým zenitem, samozřejmě na produkcích v nevhodných chvílích neplánovaně praskají, přičemž dotyční je jednotlivě mění z různých sad, které zrovna najdou. Aktuální a momentální set na kytaře je pak tedy směsice různě starých strun různých značek a často i průměrů, a výsledný stav: neladící a zvukově nevyvážený nástroj nevábného vzhledu a nezřídka kdy, v extrémním případě, i zápachu. :-)
Hráči k této situaci navíc zdatně přispívají tím, že na nástroj hrají a manipulují s ním, aniž by si předtím jakkoliv umyli upocené a jinak ušpiněné ruce, např. od jídla, zablácených či od různých tekutin ulepených kabelů a krabiček z minulých akcí apod. Dotyční by v častém pokoncertním alkoholovém opojení zhodnotili zřejmě tento stav slovy: „Je to rock ‘n’ roll, ne?“ Ano jistě, je to určitě rock ‘n’ roll, ale je na nás, zda si vybereme právě tuto cestu. Většina zahraničních „profíků“, kteří bývají pro ony naše „rock‘n’rollové muzikanty“ vzorem, má totiž své kytarové techniky, kteří, ať již je jejich velký hrdina a pán sebevětší bohém, nedopustí, aby jejich nástroje byly ve výše uvedeném stavu. Já osobně mám (a tímto všem vřele doporučuji) tedy raději onu cestu druhou: čistý, seřízený a vlastnoručně opečovávaný nástroj, na který se můžu kdykoliv spolehnout, a pravidelně měněné a ošetřované struny na něm pak ladí.
Co a jak tedy dělat a nedělat? Rady jsou opravdu jednoduché a selským rozumem snadno domyslitelné. Co se týká technické přípravy - jako třeba rozmotávání mnohdy špinavých kabelů -, tak docela užitečná pomůcka jsou jemné pogumované elastické pracovní rukavice. Co je ovšem opravdu nezbytné: před jakoukoliv manipulací s nástrojem si vždy umýt ruce. Já osobně mám vypěstovaný (a to nejenom před hraním) takový podvědomý zvyk, že prostě, dokud nejsou umyté ruce, tak opravdu nesáhnu na svůj nástroj. Na většině míst, kde se konají hudební produkce či zkoušky, je v dosahu umyvadlo, šatna s umyvadlem či toalety, pokud ne (hlavně v exteriérech), stačí s sebou vozit např. malé mýdlo a „petku“ s vodou (dá se využít např. i neslazená minerálka z běžného erárního občerstvení) a hygienu rukou provést před vystoupením za pódiem, na kraji pódia apod. Jsou festivaly, kde to již i pořadatelé pochopili, a pro účinkující je připravena v backstage nádoba s vodou a mýdlo. Pro muzikanty trpícími zvýšeným pocením rukou (znám takové, kterým po zahrání stupnice nebo jiného sledu tónů či akordů zůstávají doslova mokré stopy na hmatníku) by tato opatření měla platit trojnásobně. Před hraním bychom samozřejmě neměli brát do rukou mastné pokrmy (zejména kuřata, makrely, mastné klobásy apod.), aniž by po jejich konzumaci a před hraním následovalo důkladné umytí rukou. Taktéž bychom před hrou neměli ošetřovat ruce různými promašťovacími krémy, které se vstřebávají i hlouběji do pokožky, část jich potom jistě skončí při hraní v opředení vašeho potahu. Příště něco o údržbě a výměně strun.
