Trocha filipiky proti camralům
Jakkoliv jsem v předchozím dílu avizoval, že budeme vycházet směrem od Cubase, nikterak to neznamená, že bychom hodlali zcela opomenout ostatní sekvencery, které se řadí ke špičce. Jen je nutné mít určitý pevný bod, abychom měli kam zapřít páky svého snažení, a Cubase je všeobecně hodnocen jako program, který většinou přináší inovace, je progresívní, a má tedy přeci jen jistý primát, byť nikdo netvrdí, že by byl nutně nejlepší ze všech.
Srovnávat by bylo záhodno s nejvýše ceněnými kousky, což jsou vedle Cubase a Sonaru též Logic, Digital Performer a poslední dobou sem bývá často řazen i relativně nový Live od Abletonu, jenže ten na rozdíl od ostatních přináší jinou koncepci, a to koncepci skutečně intuitivní, což umožňuje pracovat s ním i uživatelům, kteří nemají ani minimální hudebně-teoretické znalosti. Opravdu je tomu tak, a proto by si Live zasloužil vlastní kapitolku, a také se mu jí dostane. Ze všeho nejvíce se totiž hodí k živým performancím (jak název – Live – napovídá) a dotahuje do zdárných konců praxi používání sekvencerů na koncertních pódiích. Ovšem řadit Live k workstationům je omyl – chybí tady širší uživatelský záběr jak ohledně notačního editoru, tak zpracování videa a samotný MIDI sekvencer (který zpočátku docela chyběl, byl to čistý tzv. audiosekvencer) je poměrně primitivní. Obzvláště když do této komnaty zapovězeno bylo vstoupiti FL studiu, Live vskutku Parnasu workstationového prozatím nedosahuje (to nic nemění na tom, že jsem z něho paf, je fakt bóží).
Dříve než se pustíme na pole srovnávacích věd, bude nutné vyjasnit si jeden důležitý problém, a to důkladně. Vím, že děliti se do skupin a fanklubů jest lidské, je tomu tak i u uživatelů hudebního softwaru. Abychom se však nepodobali sektám Tykvistů a Sandálistů z Monty Pythonova Života Briana, bylo by dobré ozřejmit si své pohnutky a hlavně se zamyslet nad tím, co od programu (-mů) očekáváme.
Pro mnoho uživatelů je Cubase (a uvedené programy jakbysmet) příliš komplikovaný, dávají „za pravdu“ řešením méně komplexním, než je Cubase, a nejednou jsem byl svědkem pustého nadávání na složitost právě tohoto programu. Dokonce to bylo tak často, že tuto záležitost řadím k sociálním fenoménům a odhodlal jsem se právě nyní toto camrání komentovat. Jak už tomu často bývá, kráčí tady v první řadě o nedorozumění. Inu, pokud mi jde čistě o audio nahrávání, nač se trápit s Cubase. K produkci taneční hudby také najdu spíše specializované aplikace (však jsme se jimi zabývali – ReBirth, Reason, FL Studio aj.). K prostému psaní partitur taktéž Cubase netřeba, popravdě řečeno, jeho notační editor lépe slouží jakožto výstupní (zobrazí data ze sekvenceru v notách) než vstupní (lépe se to tady píše do piano-roll editoru než přímo do not). Tak třeba o Sonaru se dá říci, že je poněkud jednoduššího ražení, ale vcelku platí totéž. Jakékoliv hanobení Cubase nebo Sonaru a dalších je jen nepochopením skutečné funkce workstation programů. Jsou určeny pro náročného hudebního producenta, který pracuje s audio i MIDI daty, potřebuje expedovat noty, ozvučovat videa, používá integrovaný wave editor a rovnou pálí DVD a CD. Současně je natolik erudovaný, že si sám nastavuje uživatelský interface sobě na míru a to nejlépe v už předpřipravených, typizovaných inicializačních projektech, a šetří tak čas i námahu. Kdo tohle vše nepotřebuje využívat, pro toho jsou workstationy naprosto zbytečným luxusem a současně trápením. Obzvláště bych varoval hračičkáře (to jsem třeba já), které dobře stimuluje vizuální design programů k příjemnému tvůrčímu mazlení se s programem – workstationy mají povšechně spíše strohý (až puristický) výzor a vskutku slouží k realizaci už víceméně promyšlených projektů spíše než k experimentálnímu kroucení čudlíkama.
Cubase navíc už několik integrovaných funkcí časem opět vypustil (bývala tu kupříkladu možnost použití stopy na bázi ABC doprovodné jednotky s možností tvorby stylů, jejich importu a takto se dalo vypracovat ucelené aranžmá), a tak je vidět, že jeho tvůrci mají nejen expanzionistické, ale i redukcionistické záměry a nelze je obviňovat z toho, že by program nafukovali funkcemi až k prasknutí. Ostatně bude zajímavé pohledět na workstationy právě též prizmatem etablovaných i opuštěných cest, to často napoví více než servis ve stylu: „Tady to máš a basta!“
