Minule jsme si na příkladu programovaných bicích ukázali, že přílišná pravidelnost je často hlavní příčinou, proč programované party málokdy zní přirozeně a příjemně. Může se však stát, že pro „polidštění“ uděláte maximum - pohrajete si s dynamikou, drobnými rytmickými nepřesnostmi a navíc i s alternujícími samply - a ono to stejně pořád zní poněkud uměle a sterilně. Pokud jste pro „humanizaci“ opravdu udělali maximum, pak možná bude na vině barva zvuku. Pojďme se podívat, kde je možné v takových případech hledat viníka a jak se s tím vším poprat. Rád bych zdůraznil, že přestože jsme vyšli z příkladu programovaných perkusivních zvuků, tyto zásady se dají vztáhnout na jakýkoli nástroj, který nenahráváme akusticky (tedy klasicky za použití mikrofonu).
Smutnou pravdou totiž zůstává, že jakkoli se výrobci snaží, „umělé“ zvuky jen málokdy obstojí ve srovnání s těmi „opravdovými“. To však vůbec neznamená, že bychom je měli přestat používat - jsou totiž velmi praktické a v případě domácího nahrávání často nemáme jinou možnost, než je použít. Mnohdy navíc zní opravdu dobře a potřebují jen trochu pomoct. Slíbil jsem vám, že se nejprve podíváme na možné důvody, proč umělé zvuky nezní tak, jak bychom od nich očekávali. Prvním z nich může být nedostatek alikvotních frekvencí (nevíte-li, co tento pojem znamená, stačí trochu „zagooglit“). Ať už je technická příčina jakákoli, nedostatečné (nebo neautenticky znějící) vyšší i nižší harmonické frekvence jsou častým problémem. To je obzvláště patrné při hře vícezvuků - aniž bychom si to uvědomovali, naše uši jsou zvyklé na to, jak se alikvoty jednotlivých tónů sčítají, dochází k různým střetům mezi nimi apod. Ne že by se např. při přehrávání samplů nic takového nedělo. Tato interakce je však velmi rozdílná od situace, kdy se mezi sebou frekvence „perou“ např. v bicí soupravě, v korpusu akustické kytary nebo v klavíru. To platí konec konců obecně, ne pouze pro alikvotní frekvence. Pokud zkrátka postavíte několik bubnů do místnosti blízko sebe, jejich zvuk se bude vzájemně ovlivňovat. To má žádoucí i nežádoucí aspekty (vzájemné rozeznívání bubnů je často noční můrou zvukařů). Podobně to je se vzájemným rozezníváním sousedních strun u klavíru apod.
Plynule jsme se tedy dostali k druhému problému - přílišná „oddělenost“ jednotlivých zvuků (např. samplů). Přehráváme-li v počítači samply (byť sebekvalitnější), každý si tak trochu jede vlastní písničku (doufejme, že pouze ze zvukového hlediska). Zkrátka tam chybí výše popsaná interakce v místnosti. Proto je téměř vždy nutné zvuky „zastřešit“ společnou ambiencí - zpravidla sáhneme po room reverbu, ale fantazii se meze nekladou. Nemyslím tím, že by to snad celé mělo znít jako v kostele. Reverb může být použit s mírou - tak, že jej sotva slyšíme. Důležité však je použít pouze jeden. Pokud naplácáte na každou stopu jiný reverb plug-in, nejen že to možná neutáhne váš počítač, ale navíc to bude téměř jistě znít příšerně.
Dalším problémem může být, že „umělé“ zvuky jsou často „příliš hezké“ nebo „hodné“. Chybí jim autentická špinavost. Samé pozlátko a žádný charakter. Dohnat to lze jen do určité míry, ale za pokus to stojí. Dobrým pomocníkem je zkreslovací plug-in (overdrive, distortion apod.) či simulátor lampové (nebo páskové) saturace. Není však vůbec nutné nastavovat parametr gain příliš vysoko. Často se snažíme, aby zkreslení jako takové vůbec slyšet nebylo - vlastně jej používáme jako specifický ekvalizér (zpravidla tak velmi zdůrazníme středové frekvence) a kompresor. A proč tedy nepoužít ekvalizér a kompresor? To samozřejmě můžete, ale výsledný efekt bude jiný. To však musíte zkusit sami, rozdíl vám slovy nepopíšu.
Sečteno podtrženo - používáte-li velké množství „umělých“ zvuků, snažte se udělat vše proto, aby zvuky nepůsobily příliš odděleně, aby se lépe pojily. Nejsnazší způsob je použití společného umělého dozvuku. Experimentujte také se zkreslovacími plug-iny, které dodají zvuku „špínu“ a charakter.
