Receptář bubenických nápadů - vynález metliček a první bicí soupravy v nahrávacích studiích
Dnes se podíváme na hned dva fenomény z historie bicí soupravy. Tím prvním jsou metličky.
V první polovině 20. století, kdy technologie neumožnovaly dobrou amplifikaci hudebních nástrojů, byla přirozená hlasitost bicí soupravy, obzvláště v menších souborech, velký problém. Vynálezem, který velmi ulehčil práci bubeníků a nabídl jim velmi zajímavou alternativu při hraní, se staly metličky.
Jako první metličky používali bubeníci nástroje denní potřeby, např. prachovky, nebo dokonce plácačky na mouchy. Vznikaly z tvořivosti a potřeby snížit hlasitost. Velmi záhy však hráči zjistili, že díky metličkám získávají jejich skladby nový rozměr, jinou atmosféru. A proto se metličky staly standardem ve výbavě všech bubeníků a mnoho skladeb jejich použití vyžaduje už ne ke snížení hlasitosti, ale kvůli zvuku, který vzniká, když jimi bubeník „tahá” po bláně bubnu. V dnešní době se metličky využívají napříč všemi žánry i v současné vážné hudbě a jsou vyráběny z různých materiálů, např. z kovu, nylonu, travin atd.
Ještě mnohem větším problémem, než u živého hraní se hlasitost bicích nástrojů stala při nahrávání ve studiu. Hra bubeníků z nahrávek 20., 30. i 40. let se často velmi lišila od živého vystoupení. Bubeníci byli kvůli nedostatečné technice nahrávacích studií velmi limitováni. Běžnou praxí této doby se stalo, že hráč ve studiu hrál pouze na malý buben nebo jen metličkami atd. Také postavení kapely v místnosti bylo nezvyklé a jiné než při koncertech. Všichni hudebníci se shromáždili kolem velkého „kornoutu”, každý podle hlasitosti svého nástroje, aby byl zvuk na nahrávce vyvážený. Proto bubeník často skončil úplně „v rohu”. Například hráč na malý buben, kterého můžeme vidět na obrázku, nejen že stojí úplně vzadu, ale ještě musí hrát na malý buben umístěný ve výšce jeho ramen, tedy ve velmi nepříjemné pozici pro hraní. Největším tabu byl však velký buben, v této době se hudba nahrávala jehlou do voskového disku. Zvukoví technici se báli, že zvuk a tlak z velkého bubnu by mohl jehlu při nahrávání vyhodit z její drážky. Toto se začíná měnit až díky vynálezům přelomu 40. a 50. let, elektrické kytaře, o pár let později elektrické baskytaře a mnohem lepší ozvučovací a nahrávací technice. Najednou i malý ansámbl dokázal „uhrát” velký sál. Ve studiu není nikdo limitován, nikdo se nebojí, že bubeník vyhodí nahrávací jehlu apod. A s tím se samozřejmě mění i styl hraní na bicí soupravu. Hráči se již nemusejí tolik „krotit”, mohou hrát mnohem hutnější doprovody, které nový, vzrušující styl muziky, rock and roll, vyžaduje. Ale nepředbíhejme.
