Začal jsem na YouTube sledovat výborný kanál producenta Ricka Beato. Ten se celý život zabývá muzikou z různých úhlů. Učil, hrál jazz, rock, punk a nakonec se stal hudebním producentem. Posledních pár let natáčí videa, ve kterých se zabývá vším možným. Vysvětluje hudební teorii, rozebírá slavné písničky, vysvětluje různé nahrávací triky a mnoho dalšího. A v jednom ze svých videí se rozpovídal o kvantizaci a úpravě nahraných
zvukových stop. Jde o to, že v roce 2001 program Pro Tools, který slouží k nahrávání zvuku, přišel s funkcí Beat Detective. Ta slouží k tomu, že vám přečte nahraný záznam, třeba bicích, a spočítá vám, v jakém hrajete tempu. Také vám ukáže, jak daleko jsou vaše jednotlivé údery vzdálené od metronomu. Dále vám umožní vaši nahranou stopu sestříhat a jednotlivé údery posunout tak, aby seděly přesně s metronomem. Takže vám umožní z vašeho hraní udělat perfektně přesný záznam. A to se bohužel stalo naprosto běžnou praxí téměř všech hudebních studií.
Pokud vás zajímá hudba, pokud vás baví bubny, kytary, klávesy a další nástroje, je pravděpodobné, že máte rádi nějaké písničky, které vznikly před rokem 2000. The Beatles, Led Zeppelin, Deep Purple, Metallica, Pink Floyd nebo cokoliv jiného. Tak ti všichni hráli vlastně „nepřesně”. Nikdo z nich by ve srovnání s metronomem neobstál, protože nahrávali živě, často všichni dohromady apod. A přesto vás jejich písničky baví. Často se jim měnila tempa i v průběhu skladby. Třeba slavné Stairway to Heaven. Tam tempo před kytarovým sólem spadne asi o 7 BPM. Jednou jsem poslouchal rané Rolling Stones. Tam bylo tolik chyb! Několikrát jsem slyšel, jak se jejich bubeník netrefil správně do bubínku.
Jde mi o to, že dnes žijeme v době, kdy si z nějakého důvodu myslíme, že všechny nahrávky musejí být stoprocentně přesné, přitom existují tisíce písní, které nás přesvědčují o opaku. Je důležité, aby vás vaše nahrávka bavila, aby nástroje hrály spolu a mělo to nějaký náboj, nějaký život.
