V dnešním dílu o historii bicí soupravy se vrátíme na přelom 19. a 20. století k umělecké formě afroamerických klavíristů, ragtimu. Ten je dalším krokem ve vývoji soupravy bicích nástrojů, ale především populární hudby - jazzu, celkově.
I po zrušení otroctví byl v USA rasismus a diskriminace stále na denním pořádku. Hudebníci afroamerického původu měli problém sehnat práci,
proto často hráli k tanci v nevěstincích, barech a dalších „pochybných“ podnicích. Zde vznikl ragtime, zábavný, velmi taneční styl hudby.
Ragtime je vlastně pravidelný rytmus v polkovém či pochodovém tempu s oktávovým basem na těžkých dobách s bohatě synkopovanou melodií. Melodie je zde jakoby rytmicky roztrhána, to vše v přísném dvoučvrťovém metru. V rytmu ještě není patrná žádná nepravidelnost ani náznaky mnohem pozdějšího swingu. Mnoho černošských pianistů považovalo ragtime za seriózní hudbu a doufali, že ho tak bude veřejnost přijímat. V té době byla taková představa poněkud nereálná.
Zajímavostí je, že ragtime zažil svůj comeback v 70. letech 20. století, a to díky filmu The Sting, ve kterém zazněl asi nejslavnější ragtime Scotta Joplina The Entertainer. Bohužel kvůli tomuto filmu, přiřazují často lidé nepohybující se blízko tomuto stylu ragtime mylně k období třicátých let 20. století, kdy se děj filmu odehrává.
Hráč na bicí soupravu používá v ragtime stejně jako při pochodové hudbě mnoho rudimentů a ozdob při hře na malý buben. Ty ale frázuje stejně jako pianista „roztrhaně”, a naopak velký buben zůstavá s levou rukou pianisty na těžkých dobách. Poprvé také vzniká mnohem více místa pro improvizaci. Malá sóla, „trading 4s, 8s”, muzikanti si mezi sebou „vyměňují” čtyř/osmitaktí, při nichž improvizují, reagují na sebe atd. Jestliže dříve bylo v populární hudbě, („marching bandy” konce 19. století) úkolem bubeníků udržet ostatní v jasném rytmu, tempu a občas přidat nějakou zajímavou barvu, nyní jejich hra mnohem více vybízí k tanci. Tento úděl jim už zůstane a rozvinou ho dalšími způsoby, např. tzv. „four on the floor“ ve swingu.
Bubeníci již také začínají doplňovat soupravu o další, v té době velmi exotické nástroje (kravské zvonce, temple blocky, čínské činely, čínské tom tomy), které v této době přivážejí do Spojených států imigranti z celého světa. Soupravy tak získávají nové zvukové možnosti a ty se stávají mezi bubeníky velmi populárními.
V roce 1909 si firma Ludwig patentovala první pedál k basovému bubnu v podobě, která se dodnes prakticky nezměnila. V dobovém katalogu firmy můžeme vidět nabídku tohoto pedálu. Zákazník si může pořídit verzi se speciální kovovou „paličkou”, která při správném nastavení udeří do činelu ve stejný okamžik jako velká palice do blány bubnu, nebo i bez ní.
