V následujících dvou dílech našeho seriálu o historii bicí soupravy bych se rád věnoval éře big bandů, které byly ve 30. letech největší pop music. Díky nim se nám opět výrazně mění jak samotné bubny, tak způsob hry na ně. S rozšířením kapely se zvětšuje i souprava. Bubeník se poprvé stává plnohodnotným hráčem kapely, sólistou, a dokonce i superhvězdou.
Největší zásluhu na tom má bezpochyby Gene Krupa, nejslavnější bubeník swingové éry, který díky své technické vybavenosti a showmanství vyzdvihl post bubeníků do popředí ansámblů. Také se velmi podílel na vývoji nástrojů̊ samotných a kvůli jeho nekonečným požadavkům známe
bicí soupravu tak, jak dnes vypadá.
Jedním z Krupových „vynálezů” byly např. laditelné tom tomy. Ještě větší novinkou se stal činel, respektive činely zvané hi-hat. Předchůdce a vlastně první hi-haty byly nejdřív „snowshoes“ a později činely „low boy“ a „foot sock“. Byly to pouze dva činely na malém mechanismu, které se při sešlápnutí pedálu navzájem dotýkaly a vytvářely ostrý krátký zvuk.
Bubeníci hledali další využítí pro tyto dva malé činely, přáli si na ně hrát pomocí paliček, proto vznikaly tzv. „hand sock“, kdy bubeník celý mechanismus drží v jedné ruce. To ale nebylo moc praktické a sloužilo hlavně na efekt, při introdukcích, bubenických sólech atd. Perfektní příkladem je nahrávka Dog Bottom Chicka Webba, v které hraje pouze na hand sock. Řešením tohoto problému se stal ve 30. letech opravdový hi-hat, tak jak ji známe dnes.
Hi-haty v této době sloužily jako protipól velkého bubnu. Stále přetrvával tradiční pochodový styl hry „na dvě“. Když však bubeníci zjistili, že mohou rytmus držet pouze pomocí hi-hat, velký buben je zbaven tohoto úkolu a může docházet při hře na něj k většímu frázování nebo ve swingové éře velmi typické hře, tzv. four on the floor, při které se na kopák hrají všechny čtyři doby a vytváří se tak puls, který jde dobře dohromady s tzv. walking bassem kontrabasu. To pomáhá tanečnímu charakteru skladeb, doprovod tak získává mnohem větší tah. Hráči na kontrabas byli také novinkou, do té doby zastávali v tanečních kapelách jejich úlohu hráči na tubu, ti by však tento plynulý doprovod neuhráli. Four on the floor vyžadoval techniku hry na velký buben „feathering“, velmi lehké hraní s patou na zemi, kdy beater nikdy nezůstavá na bláně, aby ji tlumil, ale je stále v pohybu. Úder není ani tak slyšet, jako cítit.
Big band, který jako první naplno využil tento koncept, byla kapela Counta Basieho se senzačním bubeníkem Jo Jonesem.
Když slyšíme staré nahrávky z bigbandové éry, můžeme si všimnout, že činely hi-hat znějí jinak než jejich moderní obdoba. Protože v té době ještě neexistoval doprovodný činel ride, bubeníci museli pomocí hi-hatu často udržet v pohybu taneční sál po celý večer. Činely byly proto tenčí, zněly tišeji, aby se daly lépe ovládat a jejich zvuk měl pulsující charakter, který nutí lidi tancovat.
Příště si řekneme více o samotných hráčích bigbandové éry.
