Marco je ten typ bubeníka, který umí najednou zahrát skupiny po pěti šestnáctinách v jedné ruce, skupiny po sedmi ve druhé ruce a skupiny po devíti v nohou. Většině z nás by dalo velkou fušku dát dohromady jen polyrytmus tvořený dvěma z těchto patternů. Marco je zároveň ten typ bubeníka, na kterého je radost koukat a je potěšením ho poslouchat, jeho groovy jsou originální, překvapivé, ale vždy perfektně zasazené do hudby, kterou hraje. Působí jako by jím procházelo z nebes na zem nějaké bubenické božstvo, je absolutně uvolněný, v klidu a vypadá, že se vůbec nepotřebuje snažit, jen si hudbu užívat. Málokdo v sobě spojuje tak perfektní verze těchto dvou bubenických typů (technik vs. groover), a právě proto je Marco jedinečný.
Ona za tím samozřejmě není jen nějaká vrozená genialita. Minnemann má za sebou mnoho odcvičených let, a byť nyní již na cvičení nemá čas (protože každý den hraje), tak jsou tato léta znát. Druhá věc je, že kromě bicích ovládá kytaru, basovou kytaru, klávesy, zpěv a další nástroje, což člověku jistě dá velký nadhled a schopnost lépe komponovat bubenické party. O jeho skladatelských a muzikantských schopnostech dostatečně vypovídá to, že od konce devadesátých let natočil 18 (!) sólových alb, na kterých v drtivé většině nahrával všechny nástroje i vokály sám.
Velkého skoku v popularitě u progrockových fanoušků se Marco dočkal v roce 2011. Do té doby měl za sebou spolupráci s muzikanty, jako je Adrian Belew, Paul Gilbert či z tvrdších vod Necrophagist nebo Kreator. Roku 2011 se zúčastnil dnes již legendárního konkurzu na nástupce Mika Portnoye v Dream Theater a jen těsně ho nakonec překonal Mike Mangini (což je podle mého názoru škoda, ale do letitého sporu Mike vs. Mike, tedy Mangini vs. Portnoy, bych raději nezabředával). Minnemann však místo toho usedl na bubenickou stoličku u jiného velikána progresivního rocku, u Stevena Wilsona z Porcupine Tree, se kterým nahrál čtyři studiová alba a jedno EP, která všechna patří do zlatého fondu moderního progu (než byl nahrazen Craigem Blundellem, což je podle mého názoru opět škoda).
To, jak Minnemann využívá svůj dar od boha bubnování, můžeme kromě na sólových albech a ve zmíněných spoluprácích slyšet v mnoha dalších uskupeních, například v triu s klávesákem Dream Theater Jordanem Rudessem a basistou King Crimson Tony Levinem (nazvaném nepříliš vynalézavě Levin, Minnemann, Rudess), v kapele The Sea Within společně se zpěvákem Pain of Salvation Danielem Gildenlöwem a dalšími, v The Aristocrats s Guthrie Govanem nebo v The Mute Gods s Nickem Beggsem.
K poslechu: Steven Wilson - Don‘t Hate Me (4 ½), Levin, Minnemann, Rudess - Twitch, Marco Minnemann - White Sheets (My Sister).
