Příběh jedné desky - YoYo Band - Karviná (1993)
Na sto padesát tisíc prodaných výlisků, hned tři vítězství v české Grammy v roce 1994, obrovský průlom popularity, který ze šťavnaté veselé party uctívané milovníky reggae a hanspaulské scény udělal celostátní hvězdy s nekonečnými koncertními šňůrami, olbřímí rotací hitů v rozhlasovém éteru, úspěšnými klipy, a to všechno při zachování nápaditosti, kvality, humoru a vysoké muzikantské erudice. To vše způsobilo album Karviná, které před sedmadvaceti lety katapultovalo YoYo Band na samé výsluní popularity, ovšem bez jakékoliv ztráty identity a osobitosti. Frontman kapely, zpěvák a textař Richard Tesařík přiznává: „Určitě to byla přelomová deska. Byla to výborná deska, dokonce nejdřív nedoceněná kritiky. Dávali tomu zpočátku maximálně 2,5 až 3 hvězdičky, no a pak dostala tři Grammy, což je docela v pohodě. Daleko horší je, když kritici dají pět hvězdiček, a nic neprodáš. To je nanic. Tím se odpíchla celá kariéra YoYo Bandu. Kdyby se tahle deska nepodařila prodat, tak bychom asi hráli, ale každý dělali i něco jiného. Nemohli bychom se živit muzikou. A mě to umožnilo opravdu se hudbou živit docela pohodlně, což je fajn.“ Písně jako Rybitví a To mě láká nebo titulní Karviná dodnes znějí z rozhlasových přijímačů, dodnes patří k páteřním titulům koncertního repertoáru YoYo Bandu. To všechno sečteno a podtrženo je rozhodně dobrý důvod, proč se ponořit do příběhu téhle desky a proč zavzpomínat na její zrod. A s kým jiným než právě s Richardem Tesaříkem.
Když v roce 1992 YoYo Band ve studiu Sono, tehdy ještě sídlícím v Praze, natáčí album Karviná, rozhodně se už nejedná o nějakou neznámou partu. Vyloupla se už v 70. letech, vesměs z podhoubí legendární Hanspaulky. Její zakladatelé, bratři Vladimír a Richard Tesaříkovi, vyrůstali v „šakalích létech“ v nedalekých Dejvicích, stejně jako spisovatel Petr Šabach. Jako muzikanti měli blízko k hanspaulským bardům v čele s Ivanem Hlasem a sestavou původně vokálního kvarteta orientovaného zejména na soul, prošel kupříkladu pozdější Žlutý pes no1 Ondřej Hejma. Z vokální čtveřice, disponující po určitou dobu i vlastní doprovodnou kapelou, projdou postupem let řadou personálních proměn. Nevyjímaje ani trio zakladatelů s kytaristou Mirkem Linhartem, v němž se Richard ujal poněkud netradičního rytmického nástroje - mopu. V roce 1980 se YoYo Band prezentuje prvním singlem, kde si v písni Horký vzduch a písek zahostuje Jana Koubková. V roce 1986 debutují albem Velbloud, ten se má, na něž o dva roky později naváže Do bačkor ne... a o další dva roky později album Lehkou chůzí, které se stalo, ale stát nemuselo, předchůdcem Karviné. Richard vzpomíná: „Deska Lehkou chůzí, kde je i Kladno a pár dalších dobrých věcí, se vůbec neprodala. Byl to rok 1990, kdy se desky vůbec neprodávaly, a já jsem, upřímně řečeno, nechtěl už nic natáčet. Přemluvili mě k tomu z Bontonu, my měli pár věcí, a tak jsme ji udělali. No a pak se sešlo pár šťastných okolností, na desce bylo několik hitů, které se začaly hrát ve sdělovacích prostředcích, udělali jsme pár klipů a ty se taky chytly. Pravda je, že nás ale úplně ze všeho nejdřív objevily děti. Líbilo se jim především Rybitví a na koncertech si jich najednou hodně chodilo pro podpisy. Rodiče jim ty desky kupovali a při tom zjistili, že je můžou poslouchat taky. Dodneška chodí na koncerty čtyřicátníci a říkají: ,To jsem poslouchal, když jsem byl dítě.‘“
Kouzelným paradoxem zůstává, že právě Rybitví a další hit z alba A to mě láká jsou ve svých textech dosti dvojsmyslné, a když se do nich pořádně zaposloucháte, jejich výrazně erotický podtón vám určitě neunikne. O to zábavnější byly jejich masové rotace ve vysílání rozhlasových stanic. „Mimochodem, poslední dobou, jak se šíří politická korektnost, třeba na Radiožurnálu, už nás nehrajou vůbec. Dokonce ani Karvinou, kde jim zřejmě vadí, ... nedá práci sehnat holku nehezkou...‘, i když ten text napsal poeticky Ivan Hlas. Dokonce klip A to mě láká nám vyšoupli z YouTube, pak ho tam někdo vrátil, a tak ho tam nechali. Prostě byli někteří, co s tím měli problémy. Já ne.“Kromě zbrusu nových kousků v roce 1992 YoYo Band natáčí na album Karviná i pár písní starších. Objeví se tu třeba přearanžované a rychleji natočené reggae Jenom tak s novým textem Major Půvabný. Richard Tesařík vysvětluje: „Byla to opravdu dobrá pecka. Původně singl, který byl i v Hitšarádě, ale dali tam jenom půlku písničky. Nepochopitelně. Napadlo mě, že ji přetextujeme a znovu uděláme jako určitý cover. Nebo Šedivá mlha. Ta už je z doby, kdy po nás chtěla Jana Kratochvílová, jestli bychom s ní nevystupovali. To jsme byli ještě vokální kvarteto. Ale přišel manažer Janeček a vyzval nás, ať mu něco zazpíváme. Brácha dal Šedivou mlhu, Janeček nás zarazil a povídá: ,Špatně se tu zpívá, špatně se tu dejchá, nezbláznili jste se?‘ Dokonce i Karviná byla složená ještě v 80. letech. Je to přesně pocit Ivana, kterej měl od Jirky Šímy demáč, seděl v hotelu Zlatý jelen v Karviné, šílený hotel, taky jsme ho znali, ale nejlepší, co tam byl. Ivanovi se tehdy rozpadla kapela, on tam seděl, koukal na těžní věže a vypadlo to z něj. Bylo to, jako by to tam jel úmyslně studovat. Předtím jsem z něj ten text nemohl dostat. Bylo to v době, kdy jsem se živil tím, že jsem myl okna v Sanopsu, Ivan měl na Smíchově suterénní byt a já se tam vždycky z práce zastavil a dožadoval se textů. Nebo starší kousek je Tonda Boogie. To je písnička na Tondu Smrčku, který s námi hrál na basu a vždycky měl volume vpravo. Říkával jsem mu: ,Tondo, když zpíváme, musíš ubrat,‘ ale Tonda byl nemilosrdnej, votavil basu a bylo to.“
Právě zmiňovaná Karviná a ještě písnička Dej tu kupu sem jsou jediné písničky z alba, které nevznikly ve studiu Sono a byly natočeny už dřív v jinak spíše postprodukčním studiu S Pro Alfa na Strahově. „Kamarád Petr Jachnin, který měl second handy Texpress, nás poprosil, jestli bychom pro něj s bráchou udělali reklamní písničku. Brácha měl melodii, já napsal text Dej tu kupu sem a chytře jsem to udělal tak, že na závěr jsme vykřikli Texpress. To se ale dalo dodatečně odstřihnout a písnička šla použít i tak. Protože nahrávka byla hotová rychle a nám zbýval čas, napadlo mě, že natočíme Karvinou, kterou jsme už předtím hráli. Takže ještě předtím, než přišla nabídka na desku, měli jsme už dvě písničky. I to mi pomohlo k rozhodnutí se do desky pustit. Jak už jsem říkal, neměl jsem sebemenší chuť žádnou natáčet. Kdyby se zase neprodala, měli by všichni postranní pohledy, jako že za to můžeme my a tak podobně. A nakonec se po vydání Karviné zpětně podařilo docela dobře prodat i Lehkou chůzí.“Hovoříme-li o zrodu jednotlivých písniček YoYo Bandu, zcela logicky dospějeme k jedné poněkud tradiční otázce: hudba versus text. Tedy k otázce, co předchází čemu.
„Vždycky hudba. Moc nemám rád, když se napíše text, je sám o sobě pěkný, a pak se na něj smolí hudba. Trošku mi to vadí. Není to melodie z nápadu. Tak to bylo i u Karviné. Brácha dodal nějaké písničky nebo Jirka Šíma, Mirek Linhart, kluci, co skládali, něco jsem otextoval já, něco Ivan Hlas, něco Honza Fischer, něco Martin Miler, Jarda Müller, ale vždycky zásadně texty na hudbu.“
Po vesměs kolektivních aranžmá vznikajících na zkouškách a opakovaném otestování většiny skladeb na koncertních jevištích nastává v roce 1992 nahrávání ve studiu Sono.„Točili jsme s Milanem Cimfem ještě ve starém Sonu někde ve Stodůlkách na sídlišti v kulturáku, kde studio původně bylo. Byla to bezva práce. Protože Cimfák je muzikant, je vstřícný, má nápady, je prostě šikovný. Já jsem rozhodoval, co na desce bude, a Cimfák společně s Jirkou Šímou a bráchou dozíral na věc ve studiu a říkal třeba:, Jó, kluci, tohle berem, to je dobrý.‘ A když Cimfe říká dobrý, tak dobrý. Samozřejmě, porovnávali jsme zvuk třeba s Joem Cockerem a snažili jsme se míchat podobně. Točili jsme víceméně po nástrojích, na klik. Někdy jsem potom chodil i na míchačku, ale pravda je, že blbě slyším nad čtrnáct tisíc, takže třeb, kdyby bylo po mém, tak by hi-hatka nakonec všem řezala hlavy. Většinou samozřejmě míchal Cimfák. Pochopitelně byly dohady - málo kytary, moc kytary -, ale to je klasika. Nakonec to dobře dopadlo. Dokonce v době, kdy jsme točili Karvinou, ještě nechodili takoví ti, co se pak toho zmocnili - chytří fridolíni v červených sakách, co poslouchali se zachmuřeným obočím a říkali: ,No, tohle se prodávat nebude.‘ Tenkrát se nikdo takový neodvážil přijít. Bonton nás to nechal natočit, aniž to někdo kontroloval, aniž do toho někdo mluvil. Jednou přišel Karel Knechtl a moc se mu líbil Jenda se Standou, což mu bylo blízké. Jásal a říkal: ,To bude hit!‘ My jsme se rozhodovali, ale já jsem nakonec na singl vybral Rybitví, Karvinou a To mě láká. Zbyňku Knoblochovi z Bontonu se Karviná moc nezdála, že je to pomalá věc, ale já si ji prosadil. Jenom jsme udělali radiomix ze sedmi minut na čtyři, ale oni to potom v rádiu stejně hráli v původní podobě. Zbyněk se nakonec nechal přesvědčit a netrvalo to ani moc dlouho.“
Album Karviná vychází 1. 1. 1993 s obalem, jehož autorem je Ivan Prokop a fotografie jsou dílem Tomáše Turka. Členové kapely jsou na nich vtipně stylizováni do chicagských gangsterů 20. let minulého století, k čemuž dopomohla návštěva Ivana Prokopa v barrandovském fundusu.
Sázka na tři singlové písně se vyplatila a brzy přichází už zmiňovaný zlom v kariéře kapely YoYo Band. Richard Tesařík vzpomíná: „Postupně to vyplynulo a začali jsme hrát jak šílení, prostě hrozně moc. Já si říkal, když Stones svého času hráli každý den dvoják, tak my hrajeme denně jedňáky, tak si užijeme alespoň něco jako Stones, jako kapely, co jezdily světová turné, tak my jezdíme české turné. Na druhou stranu to byl na pět let hrozný fičák. Pět let v hotelu, takže když jsem přišel domů, tak jsem smrděl jak cizí chlap. Ale bylo to v pohodě, vůbec si na to nestěžuju. Jasně že nás začali lákat různě na diskotéky a podobně, ovšem když jsme zjistili, o co jde, jak to vypadá, odmítali jsme to. Pak už záleželo na agentuře, aby třídila věci, které jsou jo, a které jsou ne. Příjemná věc byla, když jsme v roce 1994 dostali hned tři Grammy - za Rybitví jako písničku, za desku a jako kapela roku. Je to příjemná věc, když někdo pochválí to, co děláš. Jenom jsem tam tenkrát prohlásil, že děkuju všem, co nám přestali překážet v práci. Tím jsem myslel všechny ty textové komise, agenturu PKS a podobně.“
Album Karviná vyšlo na trojici nosičů - na klasickém černém vinylovém LP, které je však o trochu kratší než magnetofonová kazeta a následné CD. Výsledný prodej dosáhl úctyhodných 130-150 000 výlisků. „Plus švindlované desky v Ostravě Polákama,“ dodává Richard, „chodili za námi s kazetami s takovým fialovým obalem, evidentně švindl, ale co, budeme je honit? Nakonec jsem byl rád, že se jim to líbí, ale byly to evidentně pirátské desky.“
Vraťme se ale ještě k samotné titulní písni Karviná. Po sedmadvaceti letech od svého vydání má v repertoáru YoYo Bandu obdobné místo jako třeba Satisfaction u Rolling Stones, prostě, nesmí na koncertě nezaznít. Richard potvrzuje: „Bude Rybitví, bude Karviná? - vždycky je to přesně tak. Ale mě to baví. Když hrajeme venku, tak při Karviné kouřím, dělám bluesovou atmosféru, vypouštím z huby kouř, jak jsem to viděl kdysi v šestnácti letech u Gena McDanielse a moc se mi to líbilo. Tam, kde se nesmí kouřit, v klubech nebo na plesech, to nedělám. Ale ani po sedmadvaceti letech mě netrápí. Naopak, rád si ji zazpívám. Má úžasnou atmosféru. V konceptu celého koncertu, kde hrajeme taneční muziku a všechno možné, najednou přijde tohle, co je úplně něco jiného, takový minimalismus v jednotlivých slokách, dostane to napětí, a když lidi tancujou, přijde jich ještě daleko víc se cajdat pod pódium. Mě netrápí žádná z písniček, co hrajeme, dost za nimi stojíme a máme je rádi.“