„Tato hudba si na nic nehraje. Netváří se povzneseně ani se nevydává za to či ono. Je to čisté, spontánní, strhující a je tam všechno, co tam má být a jak má být. Prostě věci na svém místě, pořádek.“ Napsal v roce 1978 kytarista a skladatel Ota Petřina ve svém sleeve note na zadní straně obalu živého debutu skupiny Katapult, který vešel do rockové historie pod jménem Stříbrné album.
Několika slovy přesně vyjádřil, proč se koncertní nahrávka tria Olda Říha, Jiří Dědek Šindelář a Anatoli Kohout stala nesmrtelnou, prodala se ve dvousettisícovém nákladu a zůstala dodnes, mnohdy navzdory povzneseným kritickým hlasům, jedním z nejzásadnějších pilířů českého hardrocku. Ačkoliv živák vznikal v tuzemských podmínkách, svým způsobem „v dobách pravěkých, týhle muziky“, sotva mu i po dvaačtyřiceti letech lze něco
vytknout. Zvuk, sdělnost, nevykalkulovaná přímočarost, atmosféra, prostě všechno je opravdu jak má být a na svém místě. Určitě proto stojí za to vrátit se proti proudu času a s ústředním tahounem Katapultu, kytaristou, zpěvákem a skladatelem Oldou Říhou si připomenout, jak se to všechno seběhlo.
Vracíme se do poloviny 70. let, což je na československé hudební scéně nesporně nejhorší doba pro rockové kapely, jakou si lze představit. Komunistický establishment má ke svobodomyslným rockerům obdobný vztah jako čert k pověstnému kříži. Ovšem na rozdíl od čerta má všechny myslitelné prostředky zasáhnout. Rychle postupující normalizaci už se v podstatě podařilo zničit takřka celou tehdejší rockovou scénu. Prostřednictvím zákazů, omezení a rekvalifikačních zkoušek z ní v podstatě zmizely všechny kapely, které se proslavily na sklonku šesté dekády a v mnoha případech dosáhly i vskutku evropské úrovně. Rockoví muzikanti, kteří neemigrovali, nacházejí úkryt v ne tolik provokativních vodách jazzrocku nebo se stávají členy doprovodných kapel dobových popových hvězd. Zapovězený hardrock se stěhuje do venkovských sálů, kde na tanečních zábavách vede svatou válku o své přežití a bez pomoci rozhlasu, televize a nahrávacích firem postupem let vytváří svébytnou subkulturu. V téže době se ze západu Čech stěhuje pod křídla pražské agentury zakázaná skupina Mahagon, která 7. srpna 1975 přijímá jméno Katapult a po určitých personálních proměnách se stabilizuje v sestavě Oldřich Říha (g., voc.), Jiří Dědek Šindelář (bg., voc.), Anatoli Kohout (ds). I oni brázdí tancovačkové sály, ale začíná vznikat i původní materiál s přispěním čtvrtého, nehrajícího člena Ladislava Vostárka. Zjara 1976 vychází na etiketě Supraphon první singl Lesní manekýn / Půlnoční závodní dráha a jeho prodeje jsou tak vysoké, že navzdory zákazům, které nad kapelu neustále visí, pouští se firma do vydávání dalších malých desek. Popularita Katapultu strmě stoupá, ze zábav postupně přechází ve vyprodané koncerty a logicky nazrává čas k vydání prvního alba. Ale...
Olda Říha popisuje: „Vydat v té době elpíčko byla u nás pro rockovou kapelu v podstatě nepředstavitelná věc. V Praze byla dvě nahrávací studia, Mozarteum a studio v Dejvicích, a obě obsadili popoví zpěváci. Existoval na ně pořadník. Navíc tu byla cenzura, schvalování, vlivy mafií, známostí, takže dostat se do Mozartea a natočit desku se v podstatě nedalo. Nápad, jak to obejít, se zrodil v hlavě Ládi Vostárka, který byl čtvrtý, nehrající člen Katapultu. Nikdy nebyl manažer, to je chyba, která se traduje, manažerem Katapultu byl Tonda Kratochvíl. Láďa Vostárek psal geniální příběhy ze života, já nemám rád slova jako texty a textař, já mám rád příběhy, a dovedl i spoustu dalších věcí. A Láďa použil trik a ten trik vyšel. Zjistil, že existuje tzv. serviska, jinak přenosné nahrávací zařízení, dneska se to jmenuje mobil studio. Mohlo se na něm točit do šesti stop. A Láďa nabídl svazákům ze Supraphonu, že by mohli na Novodvorské, kde jsme pravidelně s úspěchem hráli, natočit na servisku živě koncert, čímž bychom se vyhnuli několika letům čekání na termín ve studiu.
Láďa těm svazákům vysvětlil, že koncerty by se udělaly čtyři, oni by je pořádali a za utržený zisk by třeba mohli na dovolenou do Jugoslávie. Oni mu to sežrali i s navijákem, naládovali servisku na Novodvorskou, trik vyšel a dílo se podařilo.“
Ve dvou dnech, tedy 30. září a 1. října roku 1977, proběhla ve zmíněném kulturním domě čtveřice koncertů. Jako obvykle bylo dlouho dopředu vyprodáno, jako obvykle se dlouho před začátkem tísnily davy fanoušků a jako obvykle byla atmosféra strhující. Co už u nás v dané době až tak obvyklé nebylo, že se ji takřka dokonale podařilo přenést do vinylových drážek. A to z dnešního pohledu s minimálním technickým zázemím. „Měli jsme šest stop, ale ani nám to nepřišlo. Beatles točili do čtyř, tak my už do šesti. Petr Kocfelda musel nějak předmíchat kytary, bicí, dva zpěvy a k tomu ještě lidi. Nevím, jak to tam všechno dostal, ale dostal to tam. Míchalo se pak ve studiu v Rudolfinu, kam celou tu obrovskou servisku převezli a připojili. Nahráli jsme všechny čtyři koncerty a z nich potom vybírali. Nebyla možnost něco opravit, něco přetočit znova, jak se to dělává. U nás je to na desce tak, jak to bylo na živáku. Při výběru bylo nejdůležitější, jak je ta která věc nahraná, abychom s ní byli spokojení. Věděl jsem, že musím zařadit jak písničky ze singlů, tak věci nové. Aby nešlo jenom o záznam živého koncertu, ale současně i o novinkové album. Věděl jsem, že musím postupovat proporčně. Vlaky v hlavě ze singlu, Půlnoční závodní dráha, Hlupák váhá, ale třeba Tvoje dlouhý vlasy nikdo předtím neznal.“V téhle souvislosti se vkrádá otázka, zda někde na dně supraphonských archivů nezůstal ležet záznam dalších skladeb, které se na Stříbrné album nevešly. Takový originální dodatek po více než čtyřech dekádách by byla jistě mimořádná rarita. Olda dodává: „Dneska bych dal zlato za to, aby ty nahrávky zůstaly zachované. Jenže tenkrát se děly věci, co dneska vypadají nepochopitelně. Byl nedostatek pásů, a tak se pásy mazaly a točilo se na ně znovu. S tím už dneska nic nenaděláme. My jsme rádi, že se zachoval alespoň úzký pás master pro lisovnu v Loděnicích, ale ten široký, to byla taková vzácnost, že na něj potom točily další kapely.“
Vraťme se ale na Novodvorskou na přelomu září a října roku 1977 a pojďme se podrobněji podívat, které nástroje zněly z jeviště a dodnes znějí ze Stříbrného živého alba. „Já hrál na slavného bílého Telecastera, který mi prodal Klein z Olympicu. Klasická kytara, rok výroby 1968, Bigsby.
To byla kytara snů. Dědek měl jazzbass Ibanez a Tolja Ludwigy. Za sebou jsme s Dědkem měli oba originál Marshally a vepředu jsme měli celkem moderní aparát, protože Kohouta to strašně bavilo. Kohout řídil výrobu aparátu, protože tenkrát se všechno vyrábělo. Nějakým zázrakem jsme měli na každé straně 400W Gauss na bassy, středovýšky s českýma reprákama a nahoře na každé straně jednu hornu a jeden tweet. Byl to celkem moderní aparát, který vyrobil náš zvukař Viktor Janoušek doma na koleni. K tomu udělal kopii zesilovačů Orange a k tomu jsme měli originál pult Orange s deseti vstupy. Toljova maminka byla primabalerína ve Slovenském národním divadle a jezdila do Rakouska. Tolja zavelel, že má přivézt pult, a dokonce dovezla i Dědkova Ibaneze. Co byl ovšem paradox, když jsme tenkrát nahrávali živou desku, ještě jsme nevěděli, že potřebujeme náhradní Marshally, náhradní boxy, zesilovače, náhradní kytary... - no, to je neskutečný příběh. Kdyby se rozladila kytara, nezbylo by než přerušit koncert a naladit. Teprve později jsme si uvědomili, že potřebujeme rezervní nástroje. Je to úžas, jak nám všechno klaplo, jak nám štěstí přálo, že nebyly žádné technické problémy. A je tu ještě jedna věc: Na PA se dneska používají nejrůznější kompresory, limitéry, stovky všelijakých efektů, které my jsme vůbec neměli. Tehdy jsme ještě nepoužívali ani echo na zpěv. Byla to všechno přírodní muzika bez jakéhokoliv zásahu, bez jakéhokoliv efektu.“
Koncertní debut skupiny Katapult je tedy nahrán v kulturním domě na Novodvorské, sestaven a smíchán ve studiu v Rudolfinu a nadchází nezbytný čas pro tvorbu obalu. Obal byl vždycky a u všech záležitostí firmy a firemního grafika. Olda prorazil tabu. „Totálně,“ vzpomíná Oldřich Říha, „takhle jsem se choval celý život. Přišel jsem s návrhem obalu od Daniely Antalovské a Jirky Antalovského. Jirka byl náš fotograf, Daniela naše grafička. Vzal jsem maketu obalu, donesl ji na Supraphon a řekl: ,Takhle to bude.‘ Ani nehlesli. Vtip byl v tom, že nevím, proč ostatní mlčeli a nedělali to také tak. Obaly na desky se tenkrát tiskly ve Skalici. Dneska je neuvěřitelné, že na vytištění obalu se tenkrát čekalo víc než rok. Tisklo se tam všechno. Popmusic měla svoje zájmy, svoje tlaky, měla přednost. Zase zasáhl Láďa Vostárek, ale jak se mu to povedlo zařídit a urychlit, to nevím. Jestli to bylo osobním šarmem, fakt nevím. Můžu vlastní krví podepsat, že se nikdy nezaprodal, nikdy nepodlézal, na to se u Katapultu nehrálo. Jak už jsem říkal, chybně se tvrdilo, že Láďa Vostárek byl manažer Katapultu, nebyl. Měl nápady a ty nápady dotahoval. O koncerty se staral Tonda Kratochvíl. My jsme ještě měli to štěstí, že jsme zažívali překrásnou dobu, kdy role byly rozděleny. Kapela hrála a skládala, manažer dodával představení a Láďa dělal ten zbytek. Psal příběhy a realizoval nápady. Tak by to mělo dnes vypadat.“
Album se skutečně objeví na trhu v relativně krátkém času po natočení, zhruba v polovině roku 1978. Autor těchto řádků může osobně potvrdit, s jakou dychtivostí tehdy atakovali fanoušci skupiny supraphonské prodejny, zda už je deska na skladě, a činili tak mnohdy i denně. Svou digitální podobu pak deska získala v roce 1994, kdy vyšla jako dvoudiskový komplet s následným titulem Katapult 2006. Při příležitosti čtyřicátého výročí pak v roce 2018 vyšel velmi reprezentativní komplet čítající jak CD, tak vinyl a řadu dalších bonusů a artefaktů. „Bylo mi sedmdesát, desce čtyřicet, tak jsme vymysleli, že uděláme krabici, jakou mají Stones. Obal bude jako deska, deska bude s dobovou etiketou, bude tam plakát, podpisové karty, velký booklet.“
Čtyřicátiny Stříbrného alba v roce 2018 ještě podpořilo koncertní turné, na kterém kapela připomněla kompletně celou desku v původních aranžmá a s původním zvukem. A jak vypadá osobní ohlédnutí Oldy Říhy za tímhle zásadním albovým počinem nejen v historii Katapultu, ale i v historii tuzemské rockové muziky?
„Ty vole, jestli najdu nějakou poetickou odpověď, tak se budu sám sobě divit. Vztah velmi osobní - to je slabý slovo. Že tu desku miluju - slabý slovo. Všechno, co řeknu, je prostě slabý slovo. Což je vlastně taky odpověď. Cokoliv řeknu, je pro mě slabý slovo. Postupem doby jsme prošli dalšíma deskama. Mrzí mě pětiletý zákaz, kdy jsem ztratil kontinuitu a čekal od roku 1980 do roku 1986 od alba Katapult 2006 až po Rock de Luxe. To jsou roky, co jsem ztratil. Pak jsem začal znovu točit a trochu podléhal pozitivní světové módě, kdy se točilo s různým zvukem. Bubny se proháněly přes hall a gate, snažil jsem se s moderní dobou držet krok, a to byla chyba, kterou bych už nikdy neudělal. Všechno, co jsem tehdy natočil, bych dneska opravil ve jménu Stříbrné desky. Když náhodou mám nějaké pochybnosti, pustím si ji a řeknu si: ,Kurva, takhle to má bejt!‘ Nesmrtelný zvuk, jednoduchý, srozumitelný, všem jasný, nesmrtelná energie, poctivě zahraná. Tam je ta pravda. Takhle já chci točit... Teď mě docela mrází v zádech. Tak to je asi můj vztah k tomuhle albu.“
