Rozhodně nelze tvrdit, že by se v sedmdesátých letech pulty tuzemských gramofonových prodejen prohýbaly pod náporem domácí rockové produkce. Je obecně známo, že doba téhle muzice naprosto nepřála. Hardrock se odklidil do venkovských tancovačkových sálů, kde s různorodou kvalitou a jednoznačným úspěchem suploval to, co fanoušci na západ od Rozvadova poslouchali na koncertech a v rádiích, sledovali v televizi a kupovali si na deskách.
U nás bylo vydání každé takové desky mimořádné zjevení a dobrých alb, natož pak rockových, se rodilo méně než tónů v pentatonické stupnici. Je
proto zcela přirozené, že když se v roce 1977 objevilo na trhu svižné, výrazné a chytlavé hardrockové album Jiřího Schelingera a Skupiny Františka Ringo Čecha Hrrr na ně, musel ho okamžitě mít doma každý dospívající rocker. Stalo se událostí a bylo obehráváno do naprostého opotřebování. I dnes vám ti, kdo si prošli rockovým mládím a jejich věk citelně překročil padesátku, budou citovat úryvky písniček nebo z paměti vyloví svérázné slovní propojky mezi nimi. Bylo by ovšem nespravedlivé tvrdit, že význam a nepomíjivost desce Hrrr na ně přisoudil pouze nedostatek a hlad po muzice v pokřivené době. Jedná se navíc o velmi výrazné album s někdy poněkud diskutabilními texty, ale se silnou invenční muzikou a více než solidními aranžmá a hráčskými výkony. Desku, která po více než čtyřech desítkách let rozhodně nepůsobí jako nudné a unavené retro a která si zachovala svou neměnnou jiskru. Tím, kdo u toho všeho byl a kdo zásadní měrou přispěl ke zvuku a rockové říznosti Hrrr na ně, byl kytarista Stanislav Kubeš. A právě s ním se v následujících řádcích do časů zrodu téhle nezapomenutelné desky vrátíme.
Jméno Jiřího Schelingera a Skupiny Františka Ringo Čecha bylo před vydáním Hrrr na ně spjato už se třemi albovými počiny: Báječní muži, Nemám hlas jako zvon a sampler přezdívaný Ovoce z naší zahrádky. Ani jedno z téhle trojice ovšem nebylo klasickým albem v pravém slova smyslu. Nevznikala najednou jako ucelený kompaktní tvar, byla posbírána a poskládána z různých nahrávek. Na desce Báječní muži se navíc o sólový mikrofon s Jiřím Schelingerem dělí ještě předchozí sólista Čechovy kapely Viktor Sodoma a rozpolcený repertoár stejně jako na obou dalších titulech sahá od bubblegumových popěvků až po coververze Black Sabbath, Status Quo či hardrockové skladby z pera Oldřicha Říhy. Prvním, a bohužel také předposledním, albem Jiřího Schelingera v klasickém slova smyslu je tedy Hrrr na ně. Je charakterizováno i vytříbením a vyjasněním stylu, na němž se výrazně podílí právě příchod Stanislava Kubeše. Pokud si tedy připomínáme vznik alba Hrrr na ně, musíme se vrátit ještě o nějaký ten měsíc nazpátek do roku 1975, kdy se Standa Kubeš stává členem Čechovy skupiny.
Vzpomíná: „Je to fakt strašně dlouho, hráli jsme v Lucerně na plese s kapelou Respekt. Údajně to snad byl Radim Hladík, kdo řekl Jirkovi Schelingerovi, aby se tam šel s Frantou Čechem podívat, že tam hraje kytarista, co by mu eventuálně mohli dát lano. A tak se to stalo. “Pro třiadvacetiletého, doposud neznámého kytaristu to byl pochopitelně obrovský skok nastoupit rovnou do profesionální, tak říkajíc prvoligové kapely. „Já si to tehdy neuvědomoval, nedocházelo mi to. Začínali jsme tím, že jsme točili film. Jmenoval se Romance za korunu a byla to naprosto příšerná věc. Debilní bolševická kravina, pokus o muzikál. Já obecně muzikály nemusím, ale to je moje věc. Ale tohle byla ještě navíc naprosto šílená záležitost. Těsně před natáčením filmu jsme nahráli písničku Hudba radost dává, kterou složil Karel Svoboda. Pak někoho, nevím už koho, pojala euforie, že bych měl hrát i do dalších písniček, co tam třeba zpíval Karel Gott. Takže jsem nakonec nahrával sóla skoro do všeho. Byl jsem ve studiu a oni mi pořád říkali, že mám stahovat zesilovač, a já jim na to, že to neudělám, že na to mají oni knoflík, protože by to hrálo blbě. Nemohli se mnou hnout. Bylo mi to fakt jedno, ověřil jsem si, že se nic nestane, a pak už mi to raději nikdo nikdy nikde neříkal. “Pod hlavičkou Skupina Františka Ringo Čecha se tedy v roce 1975 formuje kapela, v níž za zády Jiřího Schelingera a principála Čecha působí vedle Standy Kubeše baskytarista Lexa Čihař, po té Pavel Hradil, pak Jan Kavale. Za bicími Jiří Jirásek a následně akademicky vzdělaný bubeník Jiří Mamut Stárek a o klávesové party se stará Miloš Nop a po něm Radim Smetana. Finální sestava poté začíná připravovat album Hrrr na ně, na které lvím podílem jako autor hudby přispívá frontman Jiří Schelinger. „Jirka si písničky buď napsal do not, ale to se stejně většinou nedodrželo, nebo předvedl základ na zkoušce a s tím se pak pracovalo. Samozřejmě nebyly možnosti nahrávat si demosnímky jako dneska. Člověk měl doma tak maximálně magnetofon B42 a to bylo asi tak všechno. Takže to fungovalo tak, že člověk něco přinesl na zkoušku, zahrál to na kytaru nebo dotáhl napsané nějaké speciály.
Ty se obvykle dodržovaly, protože to byla součást aranže. Ale většinou to tehdy fungovalo tak, že když šlo o kapelu, která spolu žila, nebyla to něčí doprovodná skupina, měla snahu tvořit dohromady. A tak to vznikalo i u nás.“
Album Hrrr na ně se natáčí v září a říjnu 1976 ve studiu Supraphonu v Dejvicích. „Základy jsme natáčeli pospolu, a pak se přidávaly playbacky. V té době nebylo k dispozici dost stop, takže se to muselo dělat takhle. Třeba v Mozarteu, kde jsme nahrávali věci k filmu Romance za korunu, to bylo lepší, ale v Dejvicích to nešlo. Ale pochop, je to už hrozně dlouho, takže se spíš domnívám, že to tak bylo. Nemůžu to podepsat krví.“
Album Hrrr na ně po svém vydání překvapilo rockové fanoušky jednou poněkud neobvyklou věcí: Písničky ve své drtivé většině čistokrevně rockové jsou tu propojeny krátkými scénkami, nebo chcete-li, svéráznými skeči. Kvákají tu slepice, demolují se klasické hudební nástroje, smaží řízeček. Na konci jsou ústřední protagonisté Schelinger a Čech odměněni za dílo fackami. Mimochodem, sebestředný kapelník utrží na rozdíl od frontmana hned dvě. Je pochopitelné, že názory na tenhle neobvyklý doplněk se různí od roztomilosti a vtipnosti po naprostou slabomyslnost. Pravda je ovšem i ta, že autor těchto řádků, v době vydání alba náctiletý, je umí zpaměti dodnes. „Přišel s tím tehdy Franta Čech. Co mám na to říct. Nerozčiluje mě to, ani tehdy mě to nerozčilovalo, ale připadá mi to infantilní, navíc mimořádně debilní, což mi konvenuje dodnes v souvislosti s oficiální kulturou té doby.“
V této souvislosti se sluší ještě prozradit, že v miniscénce s trumpetou jazzovou je to právě Standa Kubeš, kdo v jejím úvodu velmi obratně a přesvědčivě imituje zvuk takové trubky. Je to dovednost, kterou získal už v útlém dětství a přiznává, že stála za jeho prvním muzikantským honorářem. Jako tříletý předvedl svou trubku sousedům při táboráku na chatě a vydělal si tak papírovou tříkorunu. „Byla tam tehdy anglická jazzová zpěvačka Gery Scott a byla to právě ona, od které jsem svůj první hudební honorář obdržel.“ Ponechme teď ale stranou trumpetu jazzovou a pojďme se zblízka podívat na nástroj a aparaturu, s nimiž Stanislav Kubeš album Hrrr na ně v roce 1976 natáčel. „Měl jsem kytaru Ibanez, byl to černý Ibanez Les Paul, kopie Gibsona. Konkrétní typ nevím, kdo ví, jestli to vůbec nějaký typ byl. Zesilovač byl Fender Pro Reverb a k tomu kvákadlo Vox. To bylo všechno, co jsem měl. Když se ten zesilovač pořádně vytavil, tak to hrálo. Časem jsme si mysleli, že jsou nějaké lepší věci, ale nejsou. Musí být poctivý starozákonní zesilovač, nezáleží ani na značce, protože jich stejně moc dobrých nebylo. Dělala se pak spousta věcí, ale lepší nebyly. Prostě Marshall nebo Fender a podobné konstrukce, to je jistota. Nakonec ten aparát ani nebyl můj, byl vypůjčený z Orchestru Karla Vlacha, to si půjčoval náš zvukař. Já tehdy hrál na Mono 50 a bedny se čtyřmi repráky Tesla. Až potom, když jsme víc hráli a vydělali nějaké peníze, tak jsem přes někoho získal Marshalla. Nebyla to snadná věc, bolševik tady nic takového nenabízel.“
Nahrávání rockové muziky byla v tuzemských studiích v 70.letech záležitost dosti zřídkavá a pro studiové zvukaře a hudební režiséry ne zrovna obvyklá. S lehkým srdcem tak lze v tomto případě odpustit jisté zvukové nedokonalosti odpovídající tuzemským možnostem. „Musím říct, že ve studiu byli výborní lidé. Jak hudební režiséři, tak zvukaři měli výborný sluch, třeba Karel Hodr, Květoslav Rohleder, Honza Spálený nebo František Řebíček, s nikým nebyl žádný problém. Jenom na začátku zase říkali, že se mám stáhnout, já jim vysvětlil, že na bigbít to nejde, že by to znělo jako Orchestr Karla Duby, že se to prostě musí vytavit. Pořád prudili, ale jelikož jsem vztekloun, řekl jsem, že to prostě nejde a že klidně půjdu domů. Bylo mi to fuk, asi také proto, že jsem si pořád ještě neuvědomoval, kam jsem se to dostal. Ale myslím si, že jsem to udělal dobře, dneska bych to udělal taky tak, jenže dneska jsem v jiné pozici.“
Bylo už řečeno, že když zjara roku 1977 album Hrrr na ně přišlo do gramofonových prodejen, vyvolalo u československých rockových fanoušků vlnu nadšení. Jeho přijetí bylo více než vřelé. A jak si tyhle okamžiky vybavuje Standa Kubeš? „Já nevím, já vlastně opravdu nevím, jak to lidi ve skutečnosti přijali. Když někde hraješ, tak tě pořád někdo plácá po ramenech, čemuž jsem naštěstí nikdy nepodlehl. Nikdy jsem těmhle projevům nepřikládal nějakou důležitost. Takže, upřímně řečeno, nevím. Ale víš co - lidi ti přece nebudou říkat: ,Natočili jste zprdele desku.‘ To ti nikdo neřekne, i když si to třeba myslí. Ale měli by to říct, když se jim to nelíbí, ne? Fakt je, že u nás se to nedělo. Byli jsme populární a Jirku lidi milovali. Navíc tady skoro nic nebylo. Když někdo přinesl z burzy elpíčko, to byla sláva! Sešlo se dvacet lidí u piva a byla to svátost. Takže určitě to všechno hrálo dohromady.“
Pro mimořádného kytaristu Stanislava Kubeše vlastně album Hrrr na ně otevřelo muzikantskou dráhu lemovanou podnes dalšími nepřeslechnutelnými milníky, ať už v řadách SLS, Etc..., nedávných T4, či v současné kapele Prak, jejíž rozjezd pochroumaly obecně známé covidové problémy posledních dvou let. A tak se vkrádá otázka, zda právě tahle deska se pro něj osobně vyznačuje něčím mimořádným. „No, byla to první deska a naprosto výjimečný byl Jirka Schelinger a myslím, že víc k tomu říkat je zbytečné.“
Po svém prvním vydání v roce 1977 se Hrrr na ně dočkalo ještě CD reedice v roce 1992, společného vydání s následným albem Nám se líbí a řadou bonusů v roce 2016 a u příležitosti nedožitých sedmdesátin a čtyřicátého výročí tragického úmrtí Jiřího Schelingera zjara roku 2021 rovněž nového vinylového vydání. Je to prostě album, které jistojistě v čase nezmizí.
