„Radost, určitě radost,“ odpovídá Jan Spálený na otázku, co pro něj po šestatřiceti letech znamená jeho v pořadí čtvrté sólové album Asi v tom bude nějakej háček. Deska, která se nesmazatelně zapsala do historie československé rockové, bluesové, popové, bůh suď, jaké vlastně muziky.
Deska, která je sama sobě stylem a žánrem a jako taková je ctěná a vyhledávaná fanoušky i odborníky dodnes. A Jan Spálený dodává: „Já se snažím nekategorizovat. Mám v povaze nekategorizovat, zvláště ne hudbu. Jakoukoliv. Nejde o to, jestli je to městské blues nebo dechovka z jižních Čech, bigbít nebo jazzrock, a nevím co všechno... Kategorizováním se hudba špiní, kazí. Když lítá motýl, je to hezké, a když ho připíchneš do krabičky, je to stejně hezké, ale už to nelítá. Takhle bych se to asi pokusil opsat.“Hudebně a stylově přepestrá a členitá, a přitom zcela
semknutá, taková je deska Asi v tom bude nějakej háček. Deska, kde skutečně nejde o kategorie v hudbě natož pak v textech. Ve slovech písní zaznívá stejně tak neučesané pouliční blues, jako v podstatě ryzí poetismus, vyprávějí se příběhy, někdy i poněkud abstraktní, a vzdává se hold životu a lásce. Pojďme se tedy vrátit o více než tři a půl dekády nazpět a o tomhle albu si blíže povyprávět, pochopitelně s Janem Spáleným, který celou desku s výjimkou dvou klasických bluesovek zkomponoval a podělil se o texty s Pavlem Vrbou a po jednom kousku s Petrem Kalandrou a Zdeňkem Rytířem. S Janem Spáleným, který celé album nazpíval a vedle klavíru a Hammondek pro něj natočil ještě celý arzenál dechových nástrojů. S Janem Spáleným, který se sice prvotně dušoval, že už si prakticky na nic nevzpomíná a nemá, co by řekl, ale nenechte se klamat. Dopadlo to docela jinak, o čemž vás přesvědčí následující řádky.
„Jedná se o období, kdy ještě neexistovalo ASPM,“ vzpomíná Honza Spálený. „S Petrem Kalandrou už jsme občas začínali hrát, ale ještě žádné ASPM nebylo. Rozhodl jsem se, že natočím desku, protože mám hodně materiálu. Jednalo se většinou o texty Pavla Vrby a něco ode mě. Dával jsem dohromady materiál a zjistil jsem, že je ho dost. Řekl jsem si, že ovšem začneme s Petrem Kalandrou a zazpíváme si společně Saint James Infirmary Blues, kde bude také hrát na harmoniku. No a k tomu jsem se rozhodl pro rytmiku snů. To byl Chomáč, tedy Jirka Hrubeš, na bicí, na basu Jirka Veselý a k tomu na kytaru nesnesitelně mladý Michal Pavlíček. Vážně to byla rytmika snů. Těžko to pojmenovat. Způsob, kterým komunikovali, je dneska běžný v jazzové muzice, ale tenkrát bigbíťáci vůbec nevěděli, že mají jeden poslouchat druhého. Tihle kluci hráli tak úžasně, že jsem byl šťastný a věděl jsem, že to dobře dopadne. K tomu geniální texty Pavla Vrby. S Jirkou Veselým jsem se domluvil, že bude hrát jednak na basu, jednak na dršťky Hohner. Ediční plán Supraphonu desku přijal, zaplatili nahrávací frekvence, sešli jsme se v Mozarteu..., a Jirka Veselý nepřišel. Něco mu do toho vlezlo, jinak je na něj samozřejmě stoprocentní spoleh, ale tehdy nepřišel. Bylo naprosto nemyslitelné, aby padla frekvence. To by bylo poprvé a naposled. A tak jsem rozbalil tubu, vzal si party basy, nahrál je a je to tam dodnes. A takhle vlastně vznikl sound ASPM. Bigbítové najazzlé bicí a k nim tuba, co hraje basový part - tím vznikla svébytná barva, která tu tehdy nebyla. Dneska už ve světě je, tady ne. Vlastně to začalo malérem.“
Tak tedy vznikl osobitý sound alba Asi v tom bude nějakej háček, v němž se o basové party podělili vedle tuby Jana Spáleného a baskytary Jiřího Veselého ještě Michal Pavlíček a hostující Lexa Čihař. Vraťme se ale ještě do období před březen až červem 1984, kdy nahrávky v Mozarteu vznikaly, do časů, kdy se jednotlivé písně rodily a na počátku byly texty. „Ano, psal jsem muziku na texty Pavla Vrby. Je tam jeden případ, kdy jsem sám psal text tím nejnemožnějším způsobem, to znamená, že jsem si naplánoval dlouhé, krátké, naplánoval jsem si přízvuky a do tohoto plánu potom napsal text. Zhudebnil jsem ho a vznikla píseň Stoupá dým. Jeto naprosto zcestný způsob, jak psát texty, ale myslím, že ta písnička je nakonec docela dobrá. Zajímavý byl přístup Michala Pavlíčka, který chodil, nosil nápady a dotahoval věci. Já předložil partitury, nebo jsem zahrál něco na piano a on povídá: ,Co kdyby se tady přidal ještě druhý hlas kytary, tím by vznikla nová kvalita.‘ A měl pravdu.“Bylo už řečeno, že album Asi v tom bude nějakej háček je stylově přepestré a široce rozpřažené. Nelze ovšem nevystopovat na počátku všeho poctivé blues. Ze všeho nejvíc pochopitelně v případě evergreenu Basin Street Blues (Blues Nádržní ulice). „Basin Street Blues jsem tam chtěl mít a chtěl jsem ho mít v takové podobě, v jaké jsem se tenkrát nalézal. Nebyl jsem staromilec, měl jsem rád písničky určitého období, určitých lidí, a chtěl jsem ji zazpívat posvém. Zaranžoval jsem ji a začali jsme ji točit - tuba, kytara, bicí. Tak, jako vznikávalo městské blues tuba-valcha. Zpíval jsem ji, pak jsme ji zpívali dvojhlasně s Petrem Kalandrou a hledali zvuk kytary, který by připomínal drbaly v minulém století na nárožích. Až jsem přinesl já svoji překližkovou kytaru, kterou jsem si koupil ve Vídni jako svou jedinou kytaru, překližkovou jumbo Eco. Na tuhle kytaru pro chudé jsme ještě natáhli tenké struny, takže už vůbec nemohla rezonovat, a tím pádem vznikl přesně zvuk kytary z období, kdy začínalo městské blues.“
Byla už zmíněna Saint James Infirmary Blues (Špitál u sv. Jakuba), duet s Petrem Kalandrou, která díky nahrávce na tohle albu u českých fanoušků bluesové muziky už v podstatě zlidověla. „My ji s Petrem hrávali na různé způsoby. Tady jsem udělal trochu tvrdší aranžmá, postavené na basové figuře, což potěšilo Jirku Veselého. Ve výsledku je trošku drsnější, ale nechali jsme ji tak, a všude ji lidi chtěli.“Nutno přiznat, že inspirace k některým skladbám, potažmo jejich textům, jsou mnohdy nečekané a překvapivé. Tak jako třeba další bluesovky na desce Bojler blues. „To vzniklo z jedné jediné věty. Já jsem tenkrát pracoval v Mozarteu jako hudební režisér, přišli točit Marsyas a vešel Jarda Nejezchleba a povídá: ,Kluci, já jsem vyměnil bojler za altovej saxofon.‘ Já se úplně protrhnul. Takovouhle blbost si člověk nevymyslí. Pak jsem z toho dodělal písničku, ale tahle geniální věta patří Nejezchlebovi. Pro změnu Aceton blues, to je zase autobiografický záznam toho, co se mi stalo. Napsal jsem ho tehdy ještě naštvaný, když mi vytekl aceton z nosiče Jawy na horké výfuky a tím skončila cesta domů. Měl jsem za poslední peníze flašku acetonu na svoje modely letadel. Nějak jsem jí asi špatně přivázal a ta úplně vysyčela. Pravda je, že mohla i vybouchnout. U téhle písničky často zpívám úplně jiné texty. Třeba teď naposled, jsem docela odbočil od příběhu a vysvětloval lidem na koncertě v Beskydech, že existovala Jawa 500 OHC a 500 OHV. Jawa 500 OHV byl takzvaný rumpál, neměla řetěz, ale měla kardan. Tak to jsem jim zpíval a lidi byli spokojení. Starší pánové se na to pamatují a Jawa rumpál byl fetiš.“
Vedle už zmiňovaných původních písní Jana Spáleného jsou výraznou oporou alba Asi v tom bude nějakej háček poetické a básnické texty Pavla Vrby. Jan Spálený k nim dodává: „Jsou to texty, kde každá řádka je naprosto nabitá. Třeba Už zrezly bezy. Prostě, co řádka, to gól. Pavel Vrba byl moudrý člověk. Byl dál než já. Nejen než já než my všichni ostatní. Byl napřed. Byla v něm taková ta židovská moudrost předjímat s tím, že má něco za sebou, někdy před mnoha lety a něco před sebou.“
Když Jan Spálený z jara roku 1984 začíná ve studiu Mozarteum s natáčením alba Asi v tom bude nějakej háček, není v žádném případě žádným studiovým nováčkem. Vedle svých předcházejících sólových projektů má za sebou bohaté zkušenosti jako dlouholetý hudební režisér. Ovšem v případě vlastních skladeb a vlastního alba je logicky situace poněkud odlišná. „Cítím, kam míříš. Míříš tam, že potřebuješ nějaký korektiv. Já vždycky mám někoho, od koho se odrážím. Teď na posledních asi deseti deskách to dělal Michal Gera. Mohl jsem se ho zeptat: ,Je to dobře? Je to ta nálada?‘ A on mi třeba řekl: ,Ne, takhle ne, mělo by to být takhle.‘ Vždycky si najdu někoho, kdo je tím korektivem. V případě desky Asi v tom bude nějakej háček to byl víceméně opět Pavel Vrba, nehudebník. Šel jsem za atmosférou, pocitem, za prostředím, ve kterém chceš říct to, co chceš říct. On to cítil úplně dokonale. Nevěděl, že tam mělo být třeba fis, ale dokázal vycítit, říct: ,Tohle není ono, to se tváří jako, ale není to ono.‘ Musí tam být ta spontaneita. Recitoval mi zpaměti tisíce textů, v nichž ta spontaneita byla. A měl pravdu. Vždycky měl pravdu.“
Nahrávání alba probíhá podle předem připravených a rozdaných partů, které tvoří asi devadesát procent výsledné podoby písní. Dalších deset procent je výsledkem přístupů a nápadů jednotlivých spoluhráčů, kteří tak připravený materiál alba svou hráčskou invencí přizdobí. Opomineme-li baskytary a elektrické kytary Michala Pavlíčka, stojí zvuk desky na aranžmá akustických nástrojů a marně byste tu hledali i syntezátory. „Já syntezátory nepoužívám ani v současnosti. Nemám tu potřebu. Barvy orchestrace i tak malé, jako je třeba kvinte,t jsou tak bohaté, že není potřeba je synteticky doplňovat. Stačí jenom umět napsat nástroje k sobě, aby zněly tak, jak potřebuješ. Samozřejmě tím spíše v symfonickém orchestru. Pro mě to poprvé přineslo nějakou kvalitu, poprvé mě syntík vzrušil, když jsem slyšel Taura. Tam bylo konečně něco navíc, ale do té doby ne. Do té doby to bylo zdobení. Levné zdobení lidí, kteří měli dost peněz na to, aby si to koupili.“
Jenom Jan Spálený osobně přispěl k barvitosti přirozených aranžmá vedle klavíru a Hammondek ještě tubou, baskřídlovkou, bastrombónem a barytonsaxofonem. Všechny tyto nástroje v kombinaci s akordeonem Jiřího Veselého, osobitou kytarou Michala Pavlíčka a precizní rytmikou vytvořily naprosto svébytný sound spolehlivě rozpoznatelný během několika tónů či akordů. V souvislosti s vydáním alba Asi v tom bude nějakej háček je ovšem třeba zmínit ještě jeden paradox. Na přebalu budete marně hledat tvář či jméno Jiřího Hrubeše. V mezičase od nahrání k vydání desky totiž emigroval do Anglie, čímž se stal pro oficiální kruhy nepřijatelným a zapomenutíhodným. Mnoho nezbývalo, a celé album jako takové by šlo do stoupy a nikdy by nevyšlo. Naštěstí patřičné instituce nezareagovaly dosti pružně, a tak deska proklouzla na prodejní pulty pouze s utajením Jiřího Hrubeše. A nutno přiznat, že na prodejních pultech se jí dařilo nadmíru dobře. Okamžitě se setkala s mimořádně dobrými ohlasy jak u fanoušků, tak u recenzentů. Honza Spálený přitakává: „Co já vím, tak ohlas byl opravdu dobrý a pořád je. Dodneška ji lidi chtějí. Určitě v tom hrají roli i Vrbovy texty, protože jsou o věcech, které lidi zajímají.“Totéž ovšem platí o vlastních textech Jana Spáleného, které v sousedství těch od Pavla Vrby rozhodně nejsou žádnými popelkami. Jednoznačným důkazem o neutuchajícím zájmu o tohle album je nejen trvalá obliba desky samotné, ale i jednotlivých skladeb z ní. Ty se stále objevují ve vysílání kvalitních hudebních rádií a jsou i stálou součástí koncertního programu ASPM. Asi v tom bude nějakej háček prostě představuje trvalou a nevadnoucí hodnotu.
