Pohled do kuchyně: Lenka Dusilová
Až neuvěřitelnou kombinaci podmanivé křehkosti a rebelské nepoddajnosti v sobě koncentrují písničky Lenky Dusilové. Písničky nosné, nápadité, chytře proaranžované, završené jejím přirozeným dívčím projevem, jemuž lze sotva odolat.
Odkud se tyhle písničky berou, jak přicházejí na svět, jak získávají svou podobu, co je provází na jejich cestě od prvotní invence až k posluchačům - o tom všem vypráví svébytná zpěvačka a autorka Lenka Dusilová v následujících řádcích.
"První písnička přišla, když mi bylo asi tak osm," vzpomíná Lenka. "Zhudebnila jsem básničku Jiřího Havla Nejsladší hudba nepřichází z ráje z jedné dětské knížky. Chodila jsem tehdy na klasickou kytaru v Karlových Varech ke skvělému učiteli panu Letmajerovi, kterému jsem svoje nápady přehrávala. On mě dost podpořil, abych dělala svoje věci. Bohužel, profesorka, která nás učila teorii, mě moc nemotivovala ke studiu, takže jsem místo teorie chodila za školu."
Čím to, že právě tahle byla ta úplně první básnička, kterou jsi zhudebnila?
Nevím proč právě tahle, ale inspirací pro mě byl o deset let starší brácha Marek, který doma jamoval na kytaru, zhudebňoval básně. Po jeho vzoru jsem začala luxovat svoje dětské knížky a zhudebňovat básničky taky. Později jsem založila s bráchou a mamkou svojí první kapelu, rodinné sdružení Prcek a začali jsme hodně koncertovat a hrát bráchovy a moje písničky.
A co se týče prvního textu, který jsi sama napsala, kdy ten přišel?
První regulérní text, který jsem si napsala, byl na písničku Muka pro kapelu Pusa. Vyplodila jsem ho za těžkých bolestí. Nejdříve jsem se o nějaká slova pokusila, ale furt se mi to nelíbilo. Pak jsem otravovala Davida Kollera, ať mi nějaký texty napíše. Říkal, ať si je pěkně napíšu sama, když to budu zpívat. Měla jsem vztek, že to za mě nikdo neudělá. Ale čas tlačil, tak jsem se jednoho ráno probudila a za dvě hodiny byl text hotov. Dobrej pocit. To mě nakoplo a měla jsem odvahu psát dál.
Kdy nastal čas, že jsi začala psát písničky ve větším množství, měla jsi třeba v době, kdys přišla ke Sluníčku, už nějaké v šuplíku?
Pokusila jsem se jim něco nabídnout. Mám totiž z dětství nějakých patnáct, dvacet nápadů nebo songů, ze kterých občas čerpám dodnes. Píseň Vlčí oči, která je na posledním albu Mezi světy, je původně, tedy její dvě základní části, zhudebněná báseň Jiřího Pilaře.
Jakým způsobem si vlastně písničky uchováváš, máš je někde na kazetách a nebo je všechny udržíš v hlavě?
Něco nahrávám, něco si pamatuju, ale bohužel jsem toho hodně pozapomněla. Dodneška nejsem moc důsledná v zaznamenávání. Teď mám rychlýho jednoduchýho pomocníka Audacity v mém Mactopu (laptop). Žádný profesionální program, spíše na okamžitý polapení nápadů. Nejsem technokrat. Původní atmosféra těch melodií je pro mě důležitá. Když si jí nezapamatuju, nápad ztrácí duši.
Jak to ve tvém případě funguje s bezprostřední inspirací, dejme tomu ze životních zážitků, setkání a podobně?
To je silná inspirace. Třeba možnost natočit desku v San Francisku byla pro mě a Martina Ledvinu bezprostřední výzva k tomu uchopit atmosféru San Franciska, vůbec našeho tripu po USA, lítání mezi dvěma světy, kdy jsme nikam a k nikomu nechtěli patřit.
Dalo by se říct, že tvoje písničky jsou svým způsobem určitý deník, určitá kronika, ze které lze do jisté míry rozluštit i konkrétní inspirace?
Svým způsobem. Nedají se z nich rozluštit konkrétní příběhy, já neposílám přes svojí hudbu žádný poselství nebo radikální názor na svět. Je to spíš otisk, jak cítím a vnímám a kde se pohybuju. Je to moje intuitivní cesta. Ale na poslední desce se dá poznat, které písně byly pro divadlo Continuo, a které vznikaly během cest.
Připadá mi, že ty osobně míváš v různých etapách svojí hudební cesty vždycky vedle sebe nějakou výraznou muzikantskou osobnost. Ať už to bylo ve Sluníčku, poté David Koller, v období předcházející desky Spatřit světlo světa Štěpán Smetáček, nebo v současnosti Martin Ledvina, jak moc je pro tebe přítomnost výrazné hudební osobnosti podstatná a jak moc tě ovlivňuje, případně formuje?
Vždycky jsem měla potřebu mít vedle sebe hudebního partnera. Občas přemýšlím, jestli je to lenost, nebo skutečně nutnost, což je červíček v pozadí mojí mysli. Ale mám ráda sdílení a zpětnou vazbu od důvěryhodných lidí. Jsem ve své realitě dost chaotická, vnějších vlivů a nových možností se stále nabízí spousty. Někdy si nejsem jistá, jestli rozpoznávám ty správný. Člověk si může říkat, že to, co z něj vychází, není v pořádku, ale někdo vedle tebe ti může říct - dej si pozor, to je důležitý.
To mi nahrává na otázku, která rozhodně není míněna nijak soukromě nebo indiskrétně. Do jaké míry myslíš, že je pro tebe podstatné si s takovým člověkem porozumět i mimohudebně a pociťovat i mimohudební lidskou či osobní vazbu?
Pro mě je důležitý mít silné napojení na své spoluhráče nebo partnery. Ale myslím, že spojení milostných a hudebních vazeb není dobrá cesta. Pokud nejde o lidi, kteří jsou si stoprocentně jistí, že k sobě patří. Hodně o tom přemýšlím, skrze hudební fascinaci je dost blízko k lásce. Hudba je velice intenzivní záležitost a oddělit od ní osobní věci není vůbec lehké.
Dá se tedy říct, že pro tvorbu jako takovou je lepší ryze pracovní vztah, do kterého se nepřetahují i nějaké osobní momenty?
Je to individuální. Jak si to kdo nastaví.
Kdybychom se teď zastavili u tvých hudebních partnerů, o kterých jsme se zmínili, a pokusili se porovnat, jaký na tebe měli vliv nejen jako na zpěvačku, ale i jako na autorku písniček, v čem se lišil a liší?
Sluníčko byla strašně dobrá zkušenost, tahle kapela hodně moc makala, byla v ní obrovská spousta energie a byl to pořádnej rock'n'roll. Davidu Kollerovi se zase líbily některé mé hudební motivy, které ve Sluníčku neprošly. Chtěli jsme spolu hrát, tak jsme založili Pusu. David mě nechal, abych si hledala svou cestu, držel nade mnou ochrannou ruku. Myslím, že jsme se tenkrát nedokázali úplně otevřít a je možné, že se nám to ještě někdy podaří. Štěpán Smetáček je geniálně muzikální člověk, který mě upozornil na hodně věcí, o kterých jsem netušila, že v sobě mám. Naučil mě vidět krásu v hudbě, která se mi předtím zdála příliš syrová či bizarní, trochu dekadentní. Velmi intenzivní etapa. A Martin Ledvina? Krom návratu k akustické hudbě mě vylákal za mým zatím největším hudebním dobrodružstvím. Ty jo, jak kniha, co?
Hmatatelným výsledkem vaší spolupráce s Martinem Ledvinou se na podzim loňského roku stalo album Mezi světy, deska nejen po mém soudu velmi silná, svobodná a vzdušná, kterou jste natáčeli v Americe s tamními muzikanty. Mluvili jsme o vlivech, mluvili jsme o atmosféře, a tak mě zajímá, jestli by deska Mezi světy byla také taková, nebýt oné americké zkušenosti?
Asi ne. Přijali jsme výzvu, která nám přišla do cesty, začali jsme točit nečekaně a vlastně nepřipravení. Nevím, myslím, že bych asi ještě hodně dlouho váhala, jak a s kým tady doma natočit nový věci. Jsem ráda, že to tak dopadlo. Myslím si, že to bylo štěstí, o kterém se nám ani nesnilo.
Recept?!
Protože nemám kuchyň, tak k mému oblíbenému večernímu pojídání patří pytel kvalitních oříšků, ovoce a flaštička dobrýho vína... bez dobrý společnosti a dobrý hudby či dobrýho programu v rádiu to ale moc nehází... a nevím, jestli si v pozdějším věku nepřivodím dnu... uvidíme :-)