Na samém konci šedesátých let The Who již naplno duněli světovými stadióny a jejich leader Pete Townshend předváděl užaslým fanouškům svůj styl hry, který se vedle pověstného máchání pravou rukou á la větrný mlýn zapsal do vývoje elektrické kytary mj. i jako jeden z nejvýraznějších příkladů stírání rozdílů mezi sólovou a doprovodnou kytarou. Townshendova sestava byla tehdy ve znamení stacků Hiwatt, které tvořily hlavy CP103, vyvinuté na základě modelu Custom 100 DR103. Jejich hlavní úpravy spočívaly v "nakrmení" signálu na vstupu o 10 dB, absenci ovládání středů a presence (na hlavách byly pouze knoflíky na basy a výšky) a přidání dvou potenciometrů volume pro větší gain a flexibilitu signálu v předzesilovači a ve výkonu.
Townshend proslul i používáním aparátů Marshall, z nich dokonce sestavil pravděpodobně úplně první full stack (neboli sestavu hlava + 2 bedny). To je vlastně již historie, která ale určitě stojí za zmínku. Pete se již od začátku jednoduše řídil tím, že chtěl být na jevišti hlasitější než Keith Moon. Prostě se potřeboval slyšet. Se svou stále stoupající hlasitostí ale narazil na osobitou umíněnost Johna Entwistla (bg), který chtěl být na pódiu zvukově dominantní. Entwistle tehdy používal bednu 4 x 12", kterou vyvíjel společně s firmou Marshall. Pete odpověděl vyzdvihnutím celého aparátu na židli. Na to se Entwistle pokoušel Petea 'zdecimovat' bednou s osazením 8 x 12". A to nakonec Townshenda inspirovalo k postavení dvou beden 4 x 12" na sebe, díky čemuž je považován za toho, kdo "vynalezl" stack.
Univox Super Fuzz se tehdy jako jediný pódiový efekt k Townshendovým pódiovým kreacím svým nakřáplým, ale přesto konkrétním zvukem dokonale hodil.
