Tento předčasně zesnulý klávesový mág (1962-1999) pocházel z italsko-francouzské hudební rodiny. I když byl od začátku připravován na dráhu klasického klavíristy (první profesionální koncert měl již ve třinácti letech), poté, co slyšel Duka Ellingtona, obrátil svou pozornost natrvalo k jazzu. Technicky brilantní a krystalicky čistá hra vyniká zpěvnou lehkostí, efektních prvků užívá ovšem velmi úsporně - převážně jako součásti aranžmá skladby. Když jej slyšíte hrát, máte pocit, že není nic snazšího (jinými slovy, i kdyby vám zahrál Halí, belí, žasli byste nad tou krásou0¦ - pozn. aut.). Na počátku ovlivněn Billem Evansem, často býval srovnáván s Keithem Jarretem (v Čechách ovšem někteří jazzoví jazykové tvrdí, že Petrucciani nemá vlastní, rozpoznatelný styl). Poté, co přesídlil do USA, začal spolupracovat s nejlepšími v oboru, mimo jiné s legendárním trumpetistou Dizzy Gillespiem. Jazzové skladby v Michelově podání jsou vzrušující pro odborníka a uklidňující pro běžného posluchače (!), jak ostatně dokládá jakékoli album, namátkou: live záznam Power of Three (1986) nebo slavnější CD/DVD The Manhattan Project (1990) s osobnostmi: Wayne Shorter, Stanley Clarke, Lenny White, Gil Goldstein a Pete Levin. Nemémě úspěšně se ovšem Michel prosadil jako skladatel - energické, latin rytmy ovlivněné kompozice vyznačující se geniálně jednoduchými tématy a do detailu propracovanou formou se staly světoznámými. Tituly September 2nd, Looking Up a Little piece in C patří mezi nejčastěji interpretované.
Z natočených desek doporučuji cokoli, co se vám dostane do ruky, osobně: Pianism (1985) Power of Three (1986), Michel plays Petrucciani (1987), The Manhattan Project (1990), Playground (1991), Promenade with Duke (1993), The Blue Note Years (1993), Conference De Presse (s Eddiem Louisem) (1994) Marvellous (1996) trio se smyčcovým kvartetem, Both Worlds (1998), Trio in Tokyo (1999), Conversation (2001).
