Jan Opl
Opl Sound
Pro další díl našeho přerušovaného a zase nastavovaného povídání na téma zvučení se zvukaři a majiteli těch správných aparatur jsem tentokrát odchytil jednu z pražských zvukařských legend, Honzu Opla. Nějakých bratru už dvacet let zvučí v Paláci Akropolis na Žižkově, kdysi a dříve podobně působil taky v pražském klubu Na Chmelnici.
Asi taky vzhledem k tomu, že mu časem těch hejblátek prošlo rukama dost a hodně, neřešili jsme až tolik typy a značky elektronického nářadí, ale o to víc místa nám zbylo na úvahy obecné, všeobecné, ba téměř zásadní. Takže jsem tentokrát rád převzal úlohu sekretářky a přepsal vám tu, o čem jsme v Paláci Akropolis u kafe klábosili, a do textu jsem zasahoval co nejmíň.
Diktafon jsem spustil krátce poté, co jsem zpovídanému osvětlil pradůvod zde tištěného seriálování, totiž krizi hudebního nahrávacího průmyslu rozleptaného internetem a kompresními digitálními zvukovými formáty.
Já myslím, že je to dobrý, že se vrací to živý hraní. I dřív to bylo tak, že se hudba opravdu poslouchala. Ten vinyl vás k tomu donutil, protože tam bylo osmnáct minut - nebo když dobře, tak dvacet - a to nikdo u toho nešel mejt nádobí. To si to tam každej dal, sednul si a poslechl si to. Dneska mají lidi telefon, tam mají čtyřicet nebo šedesát hodin hudby, sluchátka, a já myslím, že oni to vůbec nevnímají. Že je to pro ně taková hladina hluku. To se posunulo úplně nějak jinam.
Mícháte i ve studiu?
Vůbec. Já to nesnáším. Jsem si to zažil, když jsme kdysi točili scénickou hudbu do divadla, a když mi to hráli potřetí, tak mi úplně hrabalo. Myslím si, že v tom živým zvučení je taky adrenalin. Je to teď, tady. Posere se to, tak je to posraný. No a co jako?
A stejný je to s těma kapelama. Proč tam mají ty počítače? Ať zahrajou to, co zahrajou. A ne že se vás pak děti ptají: „Hele, a kdo tam hraje na to vajíčko?“ Chrastí tam vajíčko, a nikdo na to nehraje. Proč? Vždyť ty dobrý písničky fungujou, i když se zahrajou na kytaru u táboráku, když jsou dobrý. Takže živý hraní - jo.
Je to možná takový moje staromilství. Pamatuju koncerty někdy z let okolo ’68, v té době jsem chodil do školy. Takový ty historický partičky, chodil jsem na ně do Efka na Smíchov - na Blue Effect, na Progress 2 a na tyhle skvělý party z té doby. A oni to hráli všecko naživo. Nikdo to neřešil - ta kapela musela udělat ten zvuk. Tam většinou u mixpultu ani nikdo neseděl. Většinou se jenom přizvučil zpěv a pár dalších věcí. Když se kouknete na koncert Zeppelínů z Royal Albert Hallu, tak zjistíte, že tam prostě nic není, ale že to hraje jako na tý desce. Jsem si říkal, jak to ten Page ty zvuky dělá? Žádný krabičky - ruce. Bohnham má na bubnech asi sedm mikrofonů, nic víc, žádný odposlechy, nic. A ta kapela hraje jak z praku. Ale tam fungovala nějaká chemie. Oni kašlali na show, na to tam byl zpěvák, koukali hodně po sobě. Ten Jones s Bohnhamem jsou furt proti sobě a hrajou spolu. A cítí to spolu.
Oni tu svou první desku nahrávali nějak hodně krátce.
A jakej to byl masakr! Teď je to čtrnáct dní, měl jsem tady partičku. (The Reverend Peyton’s Big Damn Band hrál v Paláci Akropolis 16. května 2015, toť poznámka autoří.) Chlápek fousatej, relativně mladej a hrál na kytaru, hodně bottleneckem, palcem hrál basy, a byl to jenom on, bubeník a taková tlustá holka, která hrála na valchu. A byl to takovej mazec! Hudby kopec. Furt říkal: „Žádný iPody, žádný laptopy - nic, jenom palec a prsty.“ Jiní když pustěj osm stop z počítače, devatery klávesy, doprovodný zpěvačky a nevím co - nuda. Byl jsem na koncertě skupiny Collegium Musicum. Starý chlápci, a jak hráli! Žádný fígle - hudba.
Jezdíte i se svým aparátem, nebo jen prodáváte svoje uši a ruce?
Hele, velmi málo. Dneska je to tak, že těch aparátů je poměrně hodně, peněz je na to málo a ty lidi to dělají tak, že pomalu jezdí jenom za práci. Otázka je, jak dlouho se to dá udržet. Já nevím. Je to divný, ale asi žijou z něčeho jinýho. Já ty věci musím koupit a tím, že je pronajímám, ty peníze nějak musím dostat zpátky. Včetně toho, že mám nějakou režii. Servis, sklad, doprava... Takže vlastně šňůry vůbec. Občas jezdím s takovou malou kapelkou Marimba Live Drums, což jsou konzervatoristi, kteří hrajou na bicí nástroje. I na melodický, marimbu a vibrafon. To je dobrý, protože je to jinak. Myslím si, že co člověk dělá, to by ho mělo bavit. A u tý hudby je to úplně zásadní. I kdyby mi dávali nevímjaký peníze a nebavilo by mě to, tak se na to asi vybodnu.
A nehledáte obojí, aby vás to bavilo i živilo?
On je to takovej balanc. Jasně, můžete udělat nějakej event, kterej člověk odbaví, řekne si dobrý, tady to v osm začne, ve dvanáct to skončí, nazdar - to se dá. Ale jezdit s kapelou, která vás nebaví, tak to teda nevim. S těma lidma musíte nějak vycházet, musíte mít ty věci tak nějak stejně, a pak to tedy asi může k něčemu vypadat.
Další věc je, že tam musí bejt diváci, aby měl člověk nějakou motivaci. Když je prázdnej sál a zvučíte neznámou kapelu, která sice chce hrát jak ty největší hvězdy, ale je tam deset lidí a vy máte pocit, že to je úplně zbytečný, tak se fakt člověk těžko dostane do stavu, kdy by mu šlo o to, jak to hraje. Dá nějakej standard a nechá to bejt.
A jak s tím vybavením? Stane se, že vás postaví k nějakýmu mixpultu, vidíte ho poprvé v životě a je to navíc digitál...
No, stane se. Ale to je další věc v dnešní době: Všichni se podělali z digitálu. Co je digitální, tak je dobrý.
Je tam hodně krámů v malý škatuli...
To je sice hezký, ale nikdo neví, jak se úplně přesně chovají. Nevíte, co v tom je. Teď máte odbavit koncert, kterej hraje nějaká kapela na jevišti. A nehraje každej den stejně, protože to by bylo blbý, ony se do toho musí promítnout nějaký ty nálady. A vy to máte nějak odbavit a musíte s nima nějak komunikovat. Nemůžete jenom koukat na displej, bejt v tom ponořenej, a vůbec nevnímat, co tam dělají. To je špatně. Myslím si, že v tomhle případě vždycky je míň víc.
Takže analogový šavle?
Analog je zlatej. Jednak na tom světě se nějak kdysi dávno ustálil ten systém, takže vy přijdete k Midasu, Soundcraftu nebo k jinýmu a ty pulty jsou téměř identický. Je tam o jedno pásmo korekcí víc, ten má laditelný qéčko, ten má osm auxů nebo deset, ale furt je to prostě to samý a je tam všechno vidět. Jenom se kouknete, dvěma rukama si to na fesťáku překroutíte a pak se to pustí. U toho digitálu to vyžaduje minuty a minuty klování, někdy se ukliknete, menu má dvacet obrazovek, než se proberete všema... Teď někdo tam před váma něco udělal, vy nevíte co, teď na každým pultu je to jinak, než se k tomu propracujete...
Dobře, tak můžete přijet s flashkou. Funguje to ovšem jenom v případě, že tam bude stejná softwarová verze, pro kterou vy máte ten svůj soubor. Protože jinak to tam nedostanete nebo se vám to přesype a stejně je v tom zmatek. A každej si ten digitaál nějak uzpůsobí a každej jinak. Má to smysl, pokud jedu s jednou kapelou šňůru a nabuším si to tam všecko, pak to mám snadný, zvukovka za chvíli - bezvadný. Ale v okamžiku, kdy to mám pokaždé dělat na jiným zařízení a jiným pultě, tak ten digitál je většinou překážka, přestože má mnoho možností.
A navíc si myslím, že je není potřeba úplně všecky využívat. Když ve finále zjistíte, že kapela hraje dobře, má to srovnaný, jsou dobře udělaný aranže, má dobrý nástroje, vy tam dáte správně mikrofony a ten aparát správně hraje, je normálně korektně nastavenej, tak vlastně není potřeba s tím kroutit. Je potřeba nastavit gainy a pustit to. Sem tam někde nějaký low cut, ale čím míň se s tím kroutí, tím líp to hraje.
Když přijdete po někom k tomu pultu a vidíte, že jeden knoflík je úplně doleva a druhej úplně doprava, tak si říkám: „Tady byl nějakej problém, to není normální.“ Ale jinak je to zbytečný. Když tam jsou správný mikrofony, tak proč? Proč z toho dělat něco jinýho?
Pojďme od mixpultu dál. Co reprobedny, jejich umístění, akustika sálu?
Koupíte nějakej systém, většinou je to řízený nějakým procesorem, a oni vám k tomu dají nějakej software, nějakej software je na simulaci a vy se s tím musíte naučit zacházet a nějak to navrhnout.
Byl jsem na jednom semináři o měření a ten člověk tam řekl dobrou věc, že musíte vědět, co chcete změřit a co skutečně změříte. Protože občas se tam objeví strašný věci. A pak je taky další věc, co vůbec řešit. Jestli máte řešit všecky ty různý fáze. To je v sále hroznej problém, protože máte mraky odrazů. Anebo jestli máte řešit, jak to fakt hraje. Jsem docela zastáncem nastavování na uši. Jasně, nějak to nastavit, aby tam nebyl nějakej fázovej průser, ale pak si tam pustím něco, co znám. On dneska, když je ten aparát dobrej, tak prostě hraje. Jsou taky zastánci toho, že ty firmy to dělají blbě a že se to dá ještě vylepšit. Já si myslím, že to tak není. Když si ho koupíte od nějaký normální firmy, nechci teď dělat někomu reklamu, tak to hraje fázově korektně a v pohodě. A jestli se vám ten zvuk líbí nebo nelíbí, je druhá věc - má to nějakej charakter. Ale je to správný.
Je to hodně o zkušenostech, jak z toho, co dostanete jako zadání, což je vždycky průser, protože osmdesát procent sálů u nás jsou akusticky pekelný, dokážete nějak vybruslit. Co se s tím dá dělat. Tady ten koncert bude, tečka, nazdar. To jsou spíš problémy, když vám řeknou: „Ale tady nemůžete sedět, musíte sedět támhle.“ Já, když to mám nějak smíchat, tak to míchám pro lidi, který jsou tady - tamhle nikdo není, tam nemůžu sedět, když tam nemám žádnou referenci. Musím bejt mezi těma lidma, protože jinak to nefunguje.
Tleskáte v prázdných sálech před koncertem?
Áále, to jsem tleskal kdysi, už ani ne. Tím poznáte nějakej charakter toho dozvuku, no a co? Tlesknout si můžete, je to frajeřina. Ale můžete si pustit i cédéčko, ten výsledek je zhruba stejnej.
Cédéčko vám řekne víc?
Jsou nějaký věci, který mám naposlouchaný. Někde jsem četl, co si kdo z renomovanejch zvukařů pouští jako referenční cédéčko. A hodně tam byli Dire Straits.
No, ta jejich čtvrtá deska byla jedna z prvních digitálně masterovaných...
No, ta byla úplně první, Love Over Gold, tu zaplatil Philips. To je docela oblíbená reference. Mám pak ještě jiný, letem světem - různý žánry.
Máte nějaký metody na muzikanty? Jak je umravnit a dostat kam potřebujete?
Já je ale nechci dostávat nikam.
Tak přijde někdo a má pocit, že je mistrem světa úplně ve všem...
To je hodně v Čechách. Tady je to tak, že tatínek koupí chlapečkovi kytaru, on se na ni naučí tři akordy. S kamarádama vymyslej název, účes, složej pět písní a koncertujou. To se ale nikde ve světě nestane. Přijedou kluci z Ameriky a jsou strašně vyhraný, protože tam jich osmdesát nebo devadesát procent začíná v hospodách. Hraje v ní od večera do rána, opilci mu řeknou, hele zahraj Satisfaction a on to musí zahrát, protože druhej den, když to nezahraje, tak už tam není.
Mně se stalo, že tady byl Steve Albini, to je člověk, kterej produkoval Nirvanu a spoustu jinejch, a hrál tady se svou partičkou. Pochystal si svůj aparát, dával jsem mu k němu nějakej mikrofon a on, jak mě viděl, tak tu kytaru ztlumil a řekl sorry, protože věděl, že když budu mít ucho u toho aparátu a on to prohrábne, tak já tam budu zbytečně. Oni vědí, že s nima musíte spolupracovat. Vy mu to můžete posrat docela slušně a on bude mít problém. Vy možná taky, ale on určitě. Takže lidi, kteří to mají trošku v hlavě srovnaný, naschvály nedělají.
Obkládáte bubeníky, třeba paravánama?
Ne. U bubeníků je jinej problém. V Čechách to skoro nikdo neumí naladit. Přijdou, nakoupěj si strašně drahý bubny, to už dneska není problém, ale nenaladěj to.
Jako že je mají podladěný a přetlumený?
No buď, anebo ty blány mají rozhozený. Ono je to docela umění a sám to taky neumím, ale jsou lidi, kteří si to naklepou a poladěj ty blány mezi sebou tak, že ten buben je rána a pak pěknej plynulej dozvuk. To jinak vždycky říkám, hele, sneslo by to kličku. To je stejný, jako když nenaladíte kytaru. Pak řešíte různý gejty - gejt je úplně zbytečná věc, když jsou ty bubny dobře naladěný. Taky srovnat zvuky u kytary, aby měly nějakou přirozenou dynamiku - čistej - zkreslenej, backlite - sólo. Ne, že si udělá doprovodnej zvuk, pak šlápne na sólovej a ten je poloviční.
Máte nějakej oblíbenej aparát?
Ani ne. Kdysi jsem měl takový představy, ani ne aparát, ale co bych jednou chtěl dělat. Ono se mi z toho nic asi nesplní, ale to je jedno. Měl jsem vždycky pocit, že bych chtěl jednou zvučit Floydy, třeba. Anebo Franka Zappu.
To už se vám asi nepovede.
No to ne. Ale Zappa - to je přírodní úkaz. To je člověk, kterej to dělal furt po svým, nenechal si na nic šlapat a vždycky to bylo v podstatě dobrý. A pokaždý jiný. Měl i jiný přístupy, že si svoje muzikanty platil, brali normální gáži, ne z koncertů, museli s ním zkoušet, a vemte si, co tam prošlo skvělejch muzikantů. A to, co hráli, bylo složitý jako prase, a ještě navíc to bylo pokaždý trochu jiný. Oni měli nějakou strukturu a on tam měl nějaký svoje fígle a dirigoval to za pochodu. Ale to už se nestane.
Mluvíte dramaturgům do práce?
Ne. Myslím si, že je potřeba se do toho neplíst. To není můj boj. Stejně jako nemám rád, když oni kecají do toho, co dělám já. Každej by měl dělat to, co umí. Jak někdo dělá všechno, tak to znamená, že to nemůže dělat dobře. Oni jsou ti, co drží ty peníze, já chci jenom zaplatit za svoji práci. Proto jsem taky nepříznivec těch guest listů. To přesně člověk ví, kolik má kamarádů, když je nějakej zajímavej koncert. Oni vám zavolají, chtějí na guest list, vy je napíšete, a oni pak nepřijdou, protože je to zadarmo. A vy jste za vola. Než si někdo koupí lístek, rozmyslí se, na co půjde, bude se na to třeba i těšit a takhle to má bejt.
Zvučení je hrozně imaginární práce. Uděláte ji, proletí vzduchem a nic se nestane. Občas někdo řekne: „Bylo to dobrý.“ A spousta lidí řekne:„Bylo to blbý.“ Z tý samý akce vám řeknou: „Hele, to bylo skvělý.“ A druhej vám řekne: „To bylo úplně strašný.“ Zažil jsem koncert 25. výročí Psích vojáků, dělali jsme ho v Lucerně a ve dvou časopisech vyšly dvě recenze. V jednom, že takhle skvěle nazvučenou Lucernu autor ještě neslyšel, a v druhým bylo, že to bylo úplně strašný. Tak si říkáte: „A byli ty lidi na stejným koncertě?“
Kafe i kola dopity, diktafon vypnut, postřehy zaznamenány. Dopisovat do textu všechny smajlíky, to by pak nebyl moc ke čtení, tak si domyslete jednoho velkýho pohodovýho smajlíka od začátku až do konce. Jak řečeno výše - ono to, co děláte, by vás mělo bavit, což tentokrát sedlo i pro mě. Takže zas do příště.
www
