Vážení čtenáři,
rád bych vás přivítal u nové pravidelné rubriky Mladí klávesoví mistři, která se bude věnovat hráčům na klávesové nástroje. Přál bych si, abyste se na těchto stránkách setkávali s umělci, kteří představují příslib věcí budoucích. Mým cílem je tedy představit klávesáky, varhaníky a pianisty dosud ne příliš známé a zavedené. Provést vás tak nastupující generací mistrů černých a bílých kláves bez ohledu na styl.
Vzhledem k tomu, že se často nejedná o jména výrazně známá, je možné, že mi někdo pozoruhodný unikne. Rozhodně tedy nechci tvořit jakýsi nezpochybnitelný kánon, nýbrž vás spíše seznamovat s hudebníky, které osobně považuji za nadějné a zajímavé.
Stefan Segi
Prvním hostem rubriky je Ondřej Pivec, držitel ocenění "sólista roku" Philips International Jazz Festivalu a lídr kapely Organic Quartet, která právě natáčí svou druhou desku. O Ondrových kvalitách svědčí již umělci, se kterými spolupracoval či ještě spolupracuje. yvonne Sanchez i Roman Pokorný dlouhodobě patří k české klubové špičce. Nejvíce místa však přirozeně dostává ve své kapele.
Pokud bych měl ve zkratce charakterizovat Ondrův styl, rozhodně bych musel zdůraznit sebevědomí a energii, která z jeho hry přímo čiší. Se zvukem hammondů příliš neexperimentuje, zato s nástrojem to prostě a jednoduše umí. Ani při sólování se příliš nesoustředí na rychlé běhy, ale raději se opírá o skvělý cit pro rytmus a velký přehled o harmonii. Naprostou lahůdkou je ovšem Ondrova bezchybná práce levé ruky, kterou často zastává basové party.
K rozhovoru jsme se sešli v Týnské kavárně, kde jsme se kvůli masivní návštěvnosti museli nejprve vypořádat s akutním nedostatkem půllitrů.
Zabýval se hudbou někdo z tvé rodiny?
V podstatě ano. Máma hrála na piano, klasicky, ale pak toho nechala. Babička zase zpívala ve sboru a má státnici z klavíru. Největší muzikant je asi otec. Ten hrál na housle, kytaru, na flétnu, a dokonce i zpíval. Už toho nechal, ale když byl mladší, tak tím hodně žil. Nějaké špičkové umění je v naší širší rodině zastoupeno asi jen hercem Janem Pivcem.
Kdo tě tedy přivedl k hraní?
Přivedl jsem se tak nějak sám... O tuhle muziku jsem se zajímal už od základky. Pravdou je, že jako malého mě rodiče dali na "zušku", kde jsem vystudoval první cyklus klasického piana při základní škole. Pak už jsem se hudbě věnoval sám. Kdo mě doopravdy přivedl k tomu, abych se hudbou začal živit, byl Roman Pokorný asi v roce 2002. On mě vlastně přivedl ke zvuku hammondek. Dříve jsem používal všechny možné zvuky. Chtěl, abych hrál basy levačkou jako Alberto Marsico. Nejdříve jsem to tam dost lovil, ale pak se to začalo usazovat.
Takže jsi se jazzu věnoval už dřív?
Na nijak zvlášť vysoké úrovni to nebylo. Hraní u Romana Pokorného mě přinutilo se tím pořádně zabývat. Když jsem pak od něj odešel, začal jsem se naplno věnovat i psaní a hledání vlastní cesty. Organic je teď moje největší radost. Všichni píšeme a taky hodně hrajeme, což mě moc baví. Hlavně se nám všem líbí vesměs podobná muzika, a to tomu dává určitý směr.
Jakým způsobem skládáš?
To je různý. Třeba se projedu na kole a při tom mě většinou nějaká melodie napadne. Když přijedu domů, tak to jen sepíšu a je to. Někdy se to ale rodí i půl roku. V metru tě něco napadne a pak nevíš jak s tím dál, meleš to pořád zleva doprava a nic. Dost jsem toho už taky zahodil.
Ty neskládáš za klaviaturou?
Ne, většinou to vzniká v hlavě. Představa je pak mnohem komplexnější.
Proč hraješ téměř výhradně na varhany?
Jak už jsem říkal, první impuls bylo hraní s Romanem Pokorným, což definitivně určilo směr. Čím víc jsem na ně hrál, tím víc jsem si uvědomoval, že mi to jde líp než na piano. Varhany slyším tak nějak lépe a lépe se mi na ně hraje. Také mě strašně baví hrát tu basu.
Jak jsi na tom s nástrojem?
B3 jsem nikdy neměl, snad to přijde časem. Zatím jsem vždy používal klony. Už na začátku jsem hrál na nástroj, který ten zvuk měl. Když jsem začal hrát s Romanem, pořídil jsem si rolanda, což mě moc nebavilo, takže jsem si koupil varhany od Voce, to je opravdu geniální simulátor. K tomu mám leslie bednu a naprosto mi to vyhovuje. Navíc jsem se spřátelil s výrobcem - je to jeden Ital a v srpnu máme schůzku, kde by mi měl předat nový, vylepšený model ve dřevě, s měkčím zvukem. Říkal jsem mu, jaké změny bych si přál a on se snaží reflektovat názory lidí, kteří na to hrají.
Jaký je tvůj názor na formální hudební vzdělání?
Myslím, že v dnešní době je velmi dobré ho mít. Osobně po něm poměrně prahnu. Rozhodně to však nemyslím tak, že bez vzdělání není muzika. Jsou skvělí muzikanti, kteří se bez vzdělání obejdou, avšak v současné jazzové hudbě si to moc nedovedu představit.
Co ti přináší studium na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka?
Je to velké množství právě onoho hudebního vzdělání, ke kterému se dá sice dostat i jiným způsobem, ale tady je to podle mě v té v nejlepší formě. Můžu se totiž kdykoli na cokoli zeptat, což nefunguje ani u těch nejlepších učebnic. Škola mi také dává určitý konfrontační tlak, jenž člověka vždy motivuje k tvrdší práci. Jsem tu obklopen velice talentovanými a pracovitými lidmi, kteří mě posouvají dopředu. A je jedno, jestli se jedná o spolužáky, nebo profesory. Z takové společnosti můžeš buď vypadnout, nebo tě to naopak pořádně nakopne. Mě osobně pořádně nastartoval právě až nástup na "vošku." To know-how, o kterém jsem předtím ani nevěděl, že bych měl znát, dnes uplatňuji třeba při tvorbě aranží. Učí tam také vynikající učitel zpěvu - Filip Gondolán. Díky němu můžu například v některých věcech u Yvonny (Sanchez) zpívat vokály, protože se mu podařilo u mě odbourat určitý strach a příšerné technické zlozvyky. Myslím, že není špatné umět v kapele zazpívat vokál.
Myslíš si, že zpěv a dobrá intonace jsou důležité schopnosti i pro hraní?
Jsou, a to z mnoha důvodů. Nejen kvůli komponování, ale i proto, že od té doby, co ve škole zpívám, se změnil můj pohled na doprovodnou hru pod zpěváka. Také se mi tím zlepšuje sluch, protože musím poslouchat to své "halekání" a dolaďovat ho. Každopádně jsem toho názoru, že nejen obligátní zpěv, ale jakýkoli druh multiinstrumentalismu napomáhá hraní na tvůj hlavní nástroj. Znalost jednotlivých nástrojů je navíc dobrá pro aranžování, protože když víš, jak ten nástroj funguje, nepíšeš pro něj potom nesmysly.
Chystáš se podívat se do světa?
Až dostuduji, chtěl bych "vyfičet" do Ameriky, ale asi to nebude déle než na tři měsíce, protože pak mi projde vízum a dojdou peníze... Tam ta hudba vznikla a tam se pořád děje to podstatné. Potom bych velice rád jezdil trochu víc po Evropě. Hraní v klubech je sice fajn, ale když je ti okolo dvaceti. Letos v květnu jsem měl dvacet sedm koncertů. Pokud se tomu snažíš dát pokaždé tu samou energii, může být hodně vyčerpávající a hlavně to může vést k tomu, že to časem začneš šidit. Toho přesně se bojím, už se to tady pár lidem stalo a koukat pak na ně na pódiu je docela smutné.
Zdá se mi, že tu vyrůstá nová, silná jazzová generace. Cítíš se být její součástí?
Ano. Jsem hrozně rád, že se můžu pomalu stávat součástí toho všeho. Líbí se mi také, že každý hraje trochu jiný styl, a přitom se všichni spolu bavíme, podle mého, bez předsudků. Myslím si, že současná mladá generace by měla udělat českému jazzu nějaké jméno ve světě. Alespoň takové, jako má jazz z Polska. Češi tohle bohužel nemají. Generace před námi byly dost v nevýhodě, protože tu byl velmi těžce zahnízděn komunista, který tu všechny odřízl od reality. Nedávno jsem slyšel Miroslava Vitouše vyprávět, že kdyby tu byl zůstal, nejspíš by závodně plaval za Duklu. Neustálá konfrontace s okolním světem nás teď posouvá dál o hodně rychleji. Takové to plesnivé myšlení ale v Češích pořád trochu je. Párkrát jsem se setkal s názorem, že si hraju pro zábavu a ještě za to chci peníze. Někteří prostě nechápou, že dělat hudbu je mnohem těžší než se ráno vzbudit, odjet do kanceláře a po práci si pak lehnout u televize. Hudba je celoživotní posedlost, které se de facto nejde zbavit.
To docela věřím, vždyť vám v lednu vyšla deska a už nahráváte další.
Don´t Get Ideas jsme natáčeli úplně na začátku fungování kapely. Od té doby spolu hrajeme rok, všichni jsme se posunuli a sehráli. Dokonce už jsme vyměnili nástroje, takže i zvuk je mnohem lepší. Je prostě čas nahrát něco, co bude reprezentovat naši současnost. Do několika skladeb jako zpestření použijeme dechové nástroje. Chtěl bych tu desku udělat tak, aby každá věc zněla trochu jinak.
Jak bys popsal vaši hudbu?
Je v ní určitě hodně energie. Také bych řekl, že není přespříliš intelektuálsky zahloubaná, v takovém tom impotentním slova smyslu...
Máš na závěr nějakou radu pro čtenáře?
Cvičte!
