Je vlastně nastupující generací britských bubeníků. Je mu dvacet dva let a má za sebou turné po celém světě a milióny fanynek, kam se podívá. Zapsal se tak k těm britským hudebníkům, kteří vždycky dělali showbyznys ve velkém stylu a jejich kvality byly stejně vysoké jako jejich zámořských kolegů. Josh je totiž bubeníkem populární „young“ kapely One Direction a nutno dodat, není to žádný začátečník nebo nastrčená figurka. Už v roce 2007 se stal vítězem londýnské soutěže Beat, později vyhrál kategorii technický hráč v soutěži Mapex 2008 - Bubeníci budoucnosti. V roce 2012 jel turné s kapelou po celém světě a ještě si stihl odskočit na Drum Show v Londýně, kde vystoupil po takovém esu, jakým je Virgil Donati.
Kdy jsi začal hrát na bicí?
Když mi byly tři roky. Hrál jsem na všechno a každého jsem tím štval. Na mé čtvrté narozeniny mi proto rodiče koupili soupravu. Od malička jsem jim prý říkal, že budu bubeník, a oni mi věřili.
Jaký byl konkurz, respektive jak ses dostal k One Direction?
To bylo dost podivné. Dostal jsem echo od svého dobrého přítele Chrise Leonarda. Napsal mi na Facebook: „Nechceš hrát v sobotu něco do televize?” Říkám si, ještě nikdy jsem tam nebyl, tak jasně, že chci. Odepsal mi, že budu dělat konkurz ke kapele One Direction a že se to natáčí. Tak jsem tam přišel, byl jsem hrozně nervózní. Cítil jsem se jako troska. Bylo tam asi deset bubeníků. Po prvním kole mě zavolali, že jsem v užším výběru. Myslel jsem, že nemám vyhráno, ale zjistil jsem, že jsem tam jenom já, dva basisti a dva kytaristi. Pak mi řekli, chceme tebe. Byl to úžasný pocit.
Můžeš dělat i jiné věci než One Direction? Máš jejich svolení?
Můžu, ale teď jsme jedna z největších kapel současnosti a opravdu nemám kdy, abych dělal ještě jiné věci. Kapela je pro mě na prvním místě. Ale viděli jste, že třeba na Drum Show mě naopak šli kluci podpořit, i přes osobní problémy jsme parta. Po té soutěži napsali na Twitter: „Ty jsi náš bubeník a nikdo jiný.“
Je něco, co se změnilo od doby, kdy jsi nastoupil k One Direction do současnosti?
Ano. Vždy jsem měl spoustu přátel, věřil jsem jim, ale lidé mi říkali, že se slávou přátele ztrácíš a měl bys mít okolo sebe pouze opravdu ty nejvěrnější přátele, a měli pravdu. Ti, kterým jsem důvěřoval, se ke mně obrátili zády, a zůstali mi tak dva přátelé. Nikdy předtím jsem ničemu takovému nevěřil, asi jsem byl mladý a naivní.
