Začneme pěkně od podlahy, v Muziduelu dáme prostor pro střet dvou rozdílných pohledů na velikost průměru bubnů.
Luboš Hnát:
Každý, kdo si někdy zahrál na pořádnýho "macka", tedy od 24" výš, ví, co to s člověkem udělá. "Jo, to je vono!" A podobně. Máte pocit, že spouštíte každým úderem kanón. Nic prostě nemůže nahradit v bigbítu (či v bigbandu) tu explozi velkého bubnu o velkém průměru s oběma blánama a s ničím uvnitř.
Těžké doby potom dají kapele ten správný spodek. Plný, prostorný a hluboký. Samozřejmě, že každému bude stejný buben znít velmi rozdílně, zvláště potom takový, jako ten výše popsaný, poněvadž takovíto mazlíčci se nekrotí snadno.
Reakce Paula Schenzera: Tady jednoznačně souhlasím a dodávám: u těchto bubnů se prostě při hře pracuje daleko víc se soundem. Nestačí jen dávat impulsy - rána musí mít zkrátka "charakter". Pokud nemá tu optimální sílu, rychlost a styl dopadu, prostě to nefunguje.
Kdo zaráží kouli do blány a nenechá ji odskočit, na to může rovnou zapomenout, nebo si musí dát dovnitř deku a celá věc je v kopru. Silný zvuk může zůstat, ale dunivá rezonance a prostor jsou pryč. Takže pro mě jednoznačně - když velký průměr, tak využít zcela jeho potenciálu a pozlobit tím pádem trochu některé zvukaře. Zdůrazňuji některé, protože je naštěstí dost zvukařů, kteří to zvládnou bez problému - a bez "gejtů"!
Moje zkušenosti jsou v tomto směru trochu jiné - možná jsem měl smůlu a náhodou narazil zrovna na všechny ty "některé", ale spíš mám obavu, že zvukařů, kteří si s tímto nástrojem poradit nedokáží, bude většina. A bohužel musím konstatovat, že chyba není na straně nástroje, protože tyhle bubny se v sedmdesátých letech zvučily zcela běžně a se skvělými výsledky - od malých klubů až po stadióny.
Sám hraji na 20" a 22", ale v mých prvních bigbítech jsem míval 26", a to s koženými blánami, ten zněl velmi autenticky a asi se i líp krotil, to už si ale nepamatuji. Co si pamatuji je, že to "bylo vono!"
Je známá poučka, že každý hráč má svůj zvuk s sebou, takže slušný hráč může vyrobit na 22" kopák zvuk daleko většího průměru. Nebude to taková tlačivá síla, ale zvuk a prostor se přiblížit dá. Stačí opět obě blány bez díry vpředu a nic uvnitř, dobře naladit - spíš výše - a nechat odskakovat kouli beateru. Předpokladem je samozřejmě kvalitní buben. Akusticky to ono nebude, ale ozvučené ano.
Velký průměr - tedy 24" až 26" až...
Plusy (za předpokladu přední plné blány, což snad ani jinak - alespoň pro mě - nemá smysl, nebo maximálně s malým otvorem, ale nerad)
* mohutný, dunivý a plný zvuk, který jde do podbřišku až do koulí, lahoda!
* třese se zem, drnčej okna!
* vypadá to "very cool"
* v bubnu se dá pašovat větší kontraband
Mínus:
* nefunguje to v každém stylu, ale to je jasné
* menší průraznost zvuku v určitých podmínkách
* hůře se zvučí, velmi také záleží na akustice prostoru
* hůře se stěhuje a převáží v normálním autě
* hlubší tom tomy jsou pro nízko sedícího hráče dost vysoko, je třeba je více naklonit, nebo sedět výše, což ale mínus být nemusí
Menší průměr - 22" a méně
Plusy
* daleko větší univerzálnost
* větší průraznost a zřetelnost
* při plné přední bláně a správné technice hry (tzn. nechat odskakovat kouli beateru) a vhodném ladění může znít kvalitní kopáček velmi podobně jako průměry větší
* snadnější stěhování a transport
Mínus:
* Žádné nevidím, snad jenom při akustickém hraní rocku či bigbandového jazzu při neozvučené soupravě možné problémy s prosazením se. Menší buben může být slyšet, ale jeho potenciál prostě nestačí.
Je pravda, že menší průměry šlapáků jsou pro studio výhodnější - dá se z nich dostat konkrétnější a důraznější zvuk, díky kterému může výsledek působit na první poslech agresivnějším dojmem. Ten zdánlivě mohutný zvuk však bude v rámci nahrávky vždy víceméně izolovaný - a to prozradí jeho určitou "umělost". Obrovská rezonující hmota VB 26, která rozechvívá všechno ostatní v místnosti, však dosáhne tak hlubokého zvukového probarvení, které se nijak uměle nahradit či napodobit nedá.
Shrnuto na závěr - zvuk explodující šestadvacítky prostě miluju, ale jsa již lenochem a nemaje mikrobus, oželím ho. A potom, v kapelách, ve kterých v současné době hraju, by to asi nepochopili. Komu i přes ty nevýhody imponují výhody velkého průměru, mohu leda doporučit - jděte do toho!
Paul Schenzer:
Hardrocku odpovídaly vždy větší průměry bubnů. Jedna věc je samozřejmě stylovost - do hardrocku se malé bubny zkrátka nehodí. Když hraje s rockovou kapelou bubeník na soupravu o velikostech 20-10-12-14, mám z toho pocit, jako kdybych viděl Hendrixe hrajícího na ukulele.
Ale i když pominu tento vizuální faktor, velké průměry mají svoji důležitou (a někdy přímo nenahraditelnou) funkci při tvorbě soundu. A nejde zdaleka jen o mohutnost akustického projevu, ale i o určitou logiku zvukového uspořádání soupravy - o tom všem ale postupně v následujících odstavcích.
Začal bych velkým bubnem 26" - kontroverzním nástrojem, který má na jedné straně nenahraditelný sound, ale na straně druhé také jisté nevýhody, a jako bonus navíc i jednu specifickou a nikdy neselhávající vlastnost: jakmile se ocitne v jednom prostoru s člověkem zvaným "zvukař", téměř bez vyjímky vznikne situace zvaná "velký problém".
Reakce Luboše Hnáta: Nemusí být vždy pravda, znám dost výborných zvukařů, kteří si poradit dokáží. Jasně záleží také na aparatuře a akustice prostoru, to je pro 26" tristní.
Velký buben o průměru 26" má hodně specifický zvuk, který se naprosto liší od klasických rozměrů 22" nebo 20". Když jsem kdysi dávno ještě neznal přesné konfigurace souprav jednotlivých hráčů, vnímal jsem vždy určitý rozdíl ve zvuku hráčů jako Carmine Appice, Cozy Powell nebo Paul Hammond, ale nevěděl jsem přesně, v čem je podstata toho rozdílu. Zvuk jejich velkého bubnu mi připadal prostě zvláštní. Přičítal jsem to tehdy studiové práci, akustice místnosti a nižšímu stupni tlumení. Dnes vím, že tohoto soundu se dá dosáhnout jedině s velkým průměrem bubnu.
Šestadvacítka sice nikdy nedocílí takového ataku jako menší průměry, ale na druhou stranu dokáže rozeznít celý prostor, což se do nahrávky promítne.
Tady bych trošku polemizoval, i když v zásadě souhlasím, a za mnoho příkladů, kdy to může klamat, uvedu například Gingera Bakera. Ten používal 20" a 22", hloubka vždy 14", jak tomu ostatně v "oněch" dobách ani jinak nebylo. Přesto jeho kopáky někdy doslova hřměly. Důvod - obě blány, nic uvnitř, správná technika.
Velký buben 26" je tedy do značné míry věcí vkusu, a nehodí se pro každého a do všech stylů. Kde však vidím výhody jednoznačně na straně velkých průměrů, jsou kotle: připadá mi vrcholně logické, když zvuková barva i výška tónu celé sestavy jde zcela plynule od malého bubnu k velkému. A právě z tohoto důvodu se mi soupravy s tomy 10" a 12" nikdy moc nelíbily. Připadaly mi prostě zvukově příliš rozházené a nepřirozené. Je to sice trend prosazující se již od konce osmdesátých let, takže se pomalu stává klasikou, ale přesto si myslím, že to není ta pravá cesta. Také to, že malé průměry jsou příliš melodické, vnímám z hlediska celku spíš jako nevýhodu - jejich výrazný zvuk se při častějším použití rychle oposlouchá a brzy se může stát až nepříjemným.
S tím souhlasím, ale na druhou stranu znám značky, jejichž menší průměry jsou menší pouze vizuálně. Například moje DW Collector's 10",12" a 14" zní daleko hlouběji a hutněji, než daleko větší průměry jiných značek. No a vlastně to platí i o "velkém" bubnu, jehož amátkovský rozměr 14 x 20" vůbec neodpovídá jeho zvuku. A navíc - zvukaři pláčou (to kecám) štěstím.
Osobně jsem příznivcem zvukově hodně sjednocené soupravy a velice dobře chápu i hráče, kteří používali dokonce tomy stejných velikostí, pouze různě naladěné - například Neal Smith nebo Keith Moon.
Jenom tak mimochodem, Keith Moon používal vždycky (možná až na pár opravdu sporadických výjimek) rozměr velkých bubnů také 14 x 22".
Malé průměry tomů by podle mě měly být jen doplňkem pro příležitostné použití, ale ne základem soupravy.
Sjednocení zvuku soupravy je také věcí stylu, v hardrocku bych určitě souhlasil, v big bandu taky, ale třeba reggae, latina, etno a další styly někdy po zvukové odlišnosti a kontrastech přímo řvou.
Je fakt, že větší průměry samy o sobě nikomu zvuk nezlepší - ba naopak, mnoha hráčům ho spíš zhorší, zvlášť pokud se k tomu přičte menší zkušenost zvukaře s tímto typem soupravy. Je také skutečností, jak již zmínil Luboš, že převážnou část zvuku tvoří sám hráč, takže změna nástroje obvykle nijak dramatický efekt nepřináší. Jen pro zajímavost: zaznamenal jsem i případ, kdy výměna celkem průměrného nástroje za legendární Ludwigy original ´70 neudělala s výsledným zvukem prostě vůbec nic! A stejně tak ani výměna menších velikostí za větší neudělá z funkového hráče hardrockového a naopak. Ale právě to, aby si člověk zvolil ten správný styl, který mu sedí, a k tomu si vybral i odpovídající nástroj, je věcí určitého vnitřního instinktu - každý musí sám poznat, co mu vyhovuje a na co se mu dobře hraje. A v tom je to tajemství (nejen) kvalitního soundu.
