Dnes si u nás v redakci dali dostaveníčko naši dlouholetí dopisovatelé Jan Císař a Milan Kramarovič. pohoštěni moravskou slivovicí začali vášnivě diskutovat nejen nad nesmrtelností brouka, ale především nad nutností sedmé struny u kytary a potřebě nižšího ladění. K ničemu se nedobrali, ale zato se voba zebL... jak se patří. No posuďte.
Jan Císař: Troufnu si říci, že kytara (a nástroj obecně) bývá pro svého majitele, nebo člověka, který na ni hraje a skládá, asi tou nejzásadnější inspirací. Čím širší prostor má dotyčný pro rozvíjení a realizaci svých nápadů, tím lépe.
Hraní na sedmistrunku nebo volba alternativního ladění dává kromě rozšířených zvukových možností i zajímavý impuls - dotyčný kolikrát zjistí, že i o pouhý půltón podladěná kytara se najednou chová a zní úplně jinak. Je to podobné, jako se znalostí technik hry - pokud něco umíte (v tomto případě vlastníte), tak to použít nemusíte, je-li tomu naopak, pak dotyčnou možnost vůbec nemáte, ani kdybyste se rozkrájeli.
Reakce Milana Kramaroviče: Hudba je v hlavě, ne v kytaře. Sebelepší nástroj, byť by byl nevímjak vybavený, z nikoho muzikanta (natož skladatele) neudělá. Je nutné mít prostor a možnosti, ale také nadhled, nenechat se ovládat kytarou, zvukem, nebo stylem. Nikdo asi nezačne hrát proto, že existuje nějaký nástroj.
Samostatnou kapitolou jsou modernější a tvrdší hudební žánry - tam klasické ladění dnes prakticky vymizelo, souběžně s masovou popularizací pětistrunných bas a celkovým klesáním doprovodných partů a uječeností pěvců. Sedmistrunka je v takovém případě manou nebeskou - dává možnost "uhnout" v beglajtech do hlubších poloh a dát prostor zpěvu nebo jiným zvukům a nástrojům.
Člověk by si v případě realizace vlastních nápadů měl pravidla určovat sám, nenechat se semlít danými mantinely žánrů, stylů, natožpak projevem jiných hudebníků. Samozřejmě, nikdo nezačíná hrát z ničeho, vždy je tam nějaký zažitý základ, pocit nebo touha. Otázkou potom je, kde končí hranice volného tvůrčího vzepětí a kde začíná chuť si zahrát jako některý z mých (zvukových, hudebních, technických...) idolů. Teď si (proboha!) nemyslete, že chci cokoliv hodnotit, nebo posuzovat - jsem na tom stejně: silně ovlivněný a ovlivňovaný.
Krom těch, co touží po přitvrzení svého projevu, je sedmistrunná kytara přínosem i pro technicky založené hráče (či exhibicionisty, jak kdo chce) - sedmá struna se hodí při arpeggiích nebo hraní riffů s prázdnou strunou, rozšiřuje možnosti použití modulačních efektů a podobně.
Určitou nevýhodou je u sedmistrunných nástrojů jejich vyšší cena, pokud tedy chceme, aby byla sedmá struna znělá, rozeznatelná a k použití. Levnější nástroje tento požadavek ne vždy splňují a je u nich patrná dost proměnlivá úroveň jednotlivých kusů (asi jako u jihoasijské produkce o dvě dekády zpět). Spolu s tím se veze i potřeba vlastnictví kvalitního (a tedy dražšího) aparátu pro plnohodnotné využití nástroje. Oproti šestkám je to trochu složitější i se sháněním strun - pokud vám nevyhovují "devítky", "desítky" nebo "jedenáctky" a toužíte po pestřeji sestaveném potahu, je potřeba počítat s kombinováním a tvořením vlastních sad.
... nelze než souhlasit, tohle klidně podepíšu.
Faktem zůstává, že jsou žánry, kde podobné experimentování místo nemá - napadá mě jazz, blues, funky, dřevnější polohy rocku a vůbec všechno, kde je nutné často sahat po čistých zvucích a držet se v dobře prozkoumaných vodách.
Nutnost je dána obsahem, nikoli formou. Hraje se hudba, ne styl nebo žánr. Nebo jinak: Muziku dělají lidé, ne nástroje, což potvrzuje i současné mísení stylů, žánrů, přístupů, a nakonec i spolupráce lidí z různých oblastí na společných projektech.
Pro nerozhodnuté experimentátory na závěr: je třeba pamatovat na to, že na průkopnictví a novátorství v jakémkoli oboru činnosti bylo vždy a všude pohlíženo s nedůvěrou, na modernisty létalo bahno a kamení, a trochu uznání aby jeden pohledal. Pokud ovšem člověku nechybí touha poznat něco nového a překonat zmiňované objektivní potíže, je zde otevřená cesta někam dál (nebo jinam?). A odměna pak může být sladká.
Poznej sebe sama, jinak nevstupuj! V tomto kontextu: Podle vlastních nápadů vol prostředky, překonej nejprve vlastní subjektivní potíže. Neuděláš-li to, pak ti hrozí ztráta autenticity.
Milan Kramarovič: Šestistrunná nebo sedmistrunná kytara? Zajímavý problém, sedmistrunka se krátce po zavedení do více či méně základní nabídky většiny výrobců stala zcela běžně používaným nástrojem. Otázkou je, zda je to skutečně problém, mám dojem, že zde řešíme něco, co je za hranicí hudby. Budeme-li se bavit o muzice samotné, pak není o čem - ten, kdo potřebuje přeladit, nebo hrát dunivěji, hluboko, ten si přeladí nebo pořídí sedmistrunku.
Jádro je v tom, že to potřebuje nebo chce k realizaci svých hudebních nápadů. Ten, kdo si koupí sedmistrunku nebo hledá nějaké zvláštní ladění ve snaze znít jinak, zajímavěji, a chce v tom hledat novou inspiraci, je úplně vedle. Nelze se příliš přizpůsobovat konstrukci nástroje a jeho zvuku - ten má jít na prvním místě z hlavy, nikoli z rukou a spoléhání se na techniku. Nejsem si jist, jsem-li ten pravý pro Muziduel - problém nevidím v tom, jestli sedmi nebo šestistrunku, ale proč...
Reakce Honzy Císaře: Podle mého názoru může být inspirací prakticky cokoliv, včetně specifického nastavení aparátu nebo různých efektů, o kytaře a jejím ladění nemluvě. Při experimentování s laděním navíc člověk občas může narazit na figuru, která by ho jinak ani nenapadla, nebo byla nehratelná, takže myslím, že trocha pokusů a experimentování nikdy neškodí...
Celá věc spočívá v přístupu, nebojím se říci, že v přístupu k muzice vůbec. Vždy se snažím nevycházet z nástroje, ale z nápadu, na jehož realizaci potom hledám potřebný zvuk nebo techniku hry. Jinými slovy - napadne-li mě něco, na co budu potřebovat sedmou strunu, tak si takovou kytaru klidně pořídím.
Ladění šestistrunné kytary vznikalo dlouhá staletí, je přesně zakomponováno do spektra ostatních nástrojů. Barvou zvuku i laděním je tedy kytara tam, kde má být, v kapele vyplňuje zejména prostor středů.
To je jistě pravda, na druhou stranu elektrická kytara je tu jen několik desítek let a výrazně zkreslené zvuky ještě o něco kratší dobu. Vývoj hráčské techniky navíc způsobil značné vzdálení světů elektrické a akustické kytary a nikde není psáno, že se tento vzájemný odsun ještě neprohloubí a role elektrické kytary se neposune ještě někam dál.
Další problém je v používaných aparátech - ne každý zesilovač, a zejména reprobox je schopen přenést věrohodně a pěkně čistě kýžený zvuk. Netvrdím, že u běžné kytary se to neděje, přeci jen ale sedmá, hlubší struna tuto potíž ještě znásobí.
Také sedmistrunka samotná, podle mých osobních zkušeností, nemůže být jen šestka se širším krkem a přidanou sedmou strunou. Analogii lze hledat u basovek - u některých nepovedených pětistrunných bas to spodní háčko (myšleno jako tón) prostě není, nerozeznáte na této struně od sebe tóny někdy až do páté polohy. Důležitá je samozřejmě rezonance těla nástroje, ale nelze zanedbat (zejména u elektrických kytar) ani vibrace krku. A jestliže je krk širší, pak nutně musí rezonovat jinak a celý zvuk se posouvá do jiných pásem. Nemohu si odpustit další podobnost, a to s pětistrunnými houslemi. Jsou laděny jako běžné housle po kvintách a mají přidanou pátou strunu c. Je to tedy viola a housle dohromady. Přesto, že by teoreticky měly poskytovat výhody obou nástrojů současně, nikdy se příliš neujaly. Neznějí totiž ani jako housle, ani jako viola, všechno je jinak a kouzlo mizí.
Argument s houslemi je zajímavý, ale je potřeba vzít v úvahu, že elektrická kytara je nástroj mladší a procházející mnohem překotnějším vývojem. Určitá odlišnost charakteru šestky a sedmičky je nepopiratelná, stejně jako možné komplikace s reproboxem a aparátem.
Občas jsou k vidění i sedmistrunné akustické kytary nebo jazzové lubové kytary. Tam je situace trochu odlišná, sedmá struna u akustiky se ladí různě (většinou dle tóniny skladby), u jazzové sedmistrunné kytary jsem slyšel i o ladění sedmé struny do áčka (tedy v unisonu s běžnou strunou A pro walking bass.
Pozor! Rozhodně nechci vzbudit dojem, že sedmistrunka je k ničemu, že je špatná! Naopak, je to určitě posun do dalších dimenzí hudby a pro mnoho lidí znamená zázrak a řešení jejich trápení. Až ji jednou budu potřebovat a až najdu takovou, která hraje jako kytara, má barvu, kompaktnost a plnost zvuku, pak si ji půjdu s radostí zakoupit. Zatím jsem ale bohužel takovou sedmistrunnou kytaru nenašel.
Je určitě pravda, že při hledání "té svojí" sedmičky je člověk v podobné situaci, jako kytarista shánějící "levácký" nástroj - neporovnatelně užší nabídka a dost obtížně představitelná možnost vybírání z několika kusů může udělat ze shánění běh na velmi dlouhou trať.
