Štěpán Gruchala: Otázka výhod a nevýhod pasivních či aktivních snímačů a aktivních elektronik všeobecně zůstane u elektrických kytar pravděpodobně ne zcela dořešenou. Pokusím se zdržet hodnocení toho, který typ je lepší, protože to si každý musí rozhodnout sám za sebe. Ale podělím se o důvody, proč preferuji výhradně pasivní snímače.
Aktivní elektroniky přinášejí jistě spoustu nového a výhodného, ale dosud jsem u nich nikdy nenašel to, co hledám. Pasivní snímače produkují mnohem více parazitických zvuků a nejsou dokonalé, ale mému uchu připadají vždy mnohem organičtější, dynamičtější a teplejší.
Reakce Vladimíra Dvořáka: Hm, i mému, zatím není důvod polemizovat, rád souhlasím.
Pro příklad uvedu zkušenost s několika nejpoužívanějšími typy aktivních elektronik. Protože vycházím z bluesové hudby, přirozeně mě zajímaly nástroje Erika Claptona nebo B. Guye se snímači Lace Sensor, Noiselles a systémem Mid Boost. Výhodou je jistě líbivý tlustý zvuk pro sólovou hru, ale kytara již nezní jako stratocaster, necinká, postrádá twang, zvláště čistý zvuk zní oproti klasickým pasivním singlům synteticky, "plastově" a není zdaleka tak citlivý na způsob hry.
Tady je podle mě zapotřebí vyjasnit, o čem je vlastně řeč. Jak Noisless, tak Fender Lace Senzor nejsou aktivní snímače! Jejich zvuk je jiný díky jejich konstrukci, ne díky obvodu Mid Boost, který se dá kombinovat s jakýmkoli jiným pasivním singlem. Shodou okolností jsem Noisless měl možnost přímo porovnat s klasickými fendery. Snímači Fender Lace Sensor Gold, avšak bez Mid Boost, je dokonce osazen Fender Stratocaster Standard Plus z roku 1989, který jsem si koupil z vůbec první dodávky kytar Fender do republiky a vlastním ho dodnes. Mohu tak sice potvrdit, že snímače Fender Lace Sensor Gold nemají takový twang a brilanci jako "originál" fender (a Noisless jsou na tom v tomto směru nepochybně lépe), ale jejich zvukově odlišný charakter, vhodnější ke zkreslenému zvuku (kromě Erika Claptona i Jeff Beck0¦), rozhodně není způsoben nějakým podílem aktivní elektroniky - jsou pasivní. Aktivní obvod Mid Boost není součástí snímačů, ale korekčních ovladačů v kytaře a byl dodáván do Eric Clapton signature stratocasterů výhradně za účelem dosažení frekvenčně vhodnějšího a silnějšího signálu pro zkreslení. Jen pro zajímavost: Jeff Beck tento problém tehdy neřešil v tomto smyslu "aktivně" obvodem Mid Boost, ale "pasivně", prostým zdvojením Fender Lace Sensor Gold snímačů, a u kobylky z nich měl dvojcívkový a rozpínatelný Gold humbucker.
Další nevýhodu všech aktivních elektronik bych viděl také v tom, že s klasickými kytarovými krabičkami se chovají nestandardně, což je způsobeno tím, že aktivní elektronika produkuje již dost silný signál, na který většina klasických krabiček není konstruována. Se stejnou "vybíravostí" jsem se setkal také u aparátů. Například již zmiňovaný systém Lace Sensor + Mid Boost dobře pracuje pouze se starými typy takzvaných otevřených zesilovačů, typu Fender Black Face Twin Reverb, ´59 Bassman, Marshall Plexi0¦
Decentní polemika - aktivní snímač není totéž co aktivní elektronika. Pracuje na jiném pricipu, někdy napájení slouží k posílení nebo fázovému vyrovnání magnetického pole například pomocí přidané cívky. Představa, že aktivní snímač je pouze napumpován švábovitou elektronikou je scestná. Naproti tomu každá, i klasická, krabička v aktivním stavu dodává na výstupu signál na hony vzdálený úrovni zisku pasivních snímačů. Pak tedy druhá, a každá další krabička v pomyslném řetězci pedálů, se v tomto smyslu chová "nestandardně", a nakonec proč ne. Jde jen o to, co komu vyhovuje. Výsledný zvuk je pro většinu kytaristů prvořadý, někteří zvuk pasivních snímačů upřednostňují, a v zájmu autenticity, často za pomoci "true bypassů", se ho snaží "protlačit" co nejblíž k zesilovači za každou cenu. Jiní kytaristé nevýhod pasivních snímačů záměrně využívají, například v podobě vysokokapacitních kabelů jim dokonce jdou vstříc a mají na nich pak třeba postaven svůj osobitý zvuk.
Velmi oblíbenou variantou jsou například EMG 81 a 85, nabízejí konkrétní tón i pro taková zkreslení, kde již většina pasivních snímačů nestíhá, čistý zvuk je ale dost špatný.
No, mně se zase docela líbí, tady jsme už u subjektivního hodnocení typu holky - vdolky, navíc každá muzika chce svoje. A vůbec si nejsem jist, zda polemika dobrý - špatný je u čistého zvuku dvoucívkových nerozpínatelných snímačů, z hlediska jejich aktivity, smysluplná. Je to spíš obecná otázka problému zkreslení jednocívkových a naopak čistého zvuku dvoucívkových snímačů.
Aktivní elektroniky jistě hrají nezastupitelnou roli u baskytar, ale u elektrických kytar jsou stále chápány pouze jako jedna z alternativních cest. Mimo již zmíněný systém Lace Sensor + Mid Boost, jenž je používán z velké části bluesmany, bych viděl hlavní pole působnosti aktivních systémů v silně zkresleném zvuku a hudbě tvrdšího ražení. Možná, že se v budoucnu budou aktivní systémy stále zdokonalovat, ale v současnosti stále neumějí poskytnout ten teplý a pravdivý tón jako pasivní AlNiCo snímač, za který sice neschováte své nedostatky, ale je základem každého poctivého kytarového soundu.
Tady už se musím ohradit víc. Naše polemika je celkem bezvýznamná ve srovnání se skutečným problémem, který musel řešit třeba David Gilmour nebo Mark Knopfler, a oba jistě mají blízko k filosofii pasivních klasických snímačů. Od letitých nahrávek (s pasivními snímači) až k těm současným je jejich zvuk tak mediálně provařený, že víc než dvacetileté používání EMG, především single coil snímačů, u obou stojí alespoň za pozornost. Poznámku o schovávání nedostatků, s ohledem na výše uvedená jména, nemá cenu komentovat, kdyby ta cesta vedla jednoduše jen k AlNiCo pasivnímu snímači, celá tahle hra na schovávanou by dávno ztratila smysl... Je jasné, že co vyhovuje jednomu, může naopak vadit druhému. Hodnota snímače spočívá podle mě ve schopnosti podpořit, či nepodpořit osobitý kytarový projev. Jak se to daří aktivním snímačům, může napovědět pohled do katalogů zvučných kytarových značek nebo do set-up listů kytarových velikánů. Vedle jmen Seymour Duncan nebo DiMarzio, s produkcí rozsáhlé škály snímačů, se tam stále častěji objevuje EMG s produkcí pouhých sedmi dvoucívkových a šesti jedocívkových modelů.V katalogu firmy Gibson, která sama produkuje superkvalitní a často napodobované snímače, má tato skutečnost lehce pikantní příchuť.
Vladimír Dvořák: S elektrickou kytarou jsem si začal pozdě, vlastně až na vojně, a právě tam jsem prožil s tímto tématem zdánlivě nesouvisející příhodu.
Při zkoušce na jednu z vypečených akcí olomouckého PDA jsem se pravou rukou snažil narovnat skloněný kovový mikrofon Tesla AMD, zatímco levačka svírala krk kytary Iris. Následný modrý blesk, svírající tlak a pád vzad si pamatuji docela živě dodnes.
Reakce Štěpána Gruchaly: Díky za úsměvnou historku z "natáčení", ta vždy potěší, jen je mi líto, že nemohu sdílet nostalgickou vzpomínku na tuto dobu. Když kytara Iris prožívala svá nejlepší léta a mikrofony Tesla nechyběly na žádném pódiu, tehdy jsem stále "prožíval" mykologickou fázi svého života, tedy byl jsem ještě na houbách a ani základní vojenský výcvik mě k velké radosti již nepostihl. Jsem ale přesvědčen, že v dnešní době je většina profesionálních pódiových rozvodů proti takovýmto nehodám ošetřených. Jinými slovy - nesmíme zapomínat nejen na kvalitní nástroje a aparáty, ale i na kvalitní elektrosoučástky. Neviděl bych to jako vadu pasivních snímačů, spíše jako vadu prodlužovaček té doby.
Zkušený mazák z RTZetky (rota týlového zabezpečení), co měl na povel provoz mobilních elektrocentrál, mi po povinné školicí rýmovačce ohledně zapojení prodlužovaček "vlevo fáze, vpravo nulák, kdo to neví, ten je0¦" škodolibě vysvětlil i princip potlačení brumu elektromagnetických snímačů - uzemněním přes všechny kovové součástky nástroje včetně strun0¦ až do těla kytaristy! Funguje to prý spolehlivě a bezpečně, pokud ovšem někdo neprohodí fázi s nulou a zároveň neodpojí zemnící bezpečnostní kolík.
Hned první informace, že aktivní snímače jsou sice na baterku, ale nemusejí se zemnit přes struny, byla pro mě ta nejdůležitější. A sada jednocívkových EMG-SA snímačů v mém stratu znamenala moji první zkušenost s takovým typem snímačů.
Tato příhoda s elektrickým proudem byla jistě frustrující, ale první informace, která mne na snímači zajímá, je jeho zvuk. Myslím, že mnohem více se svými životy hazardujeme, pokud hrajeme na čtyřicet let staré aparáty, tehdejší bezpečnostní normy jistě nebyly tak přísné, ani opotřebení materiálů nelze podcenit, přesto je nás mnoho, kteří den co den takto riskují, a rádi.
Dalším příjemným zjištěním byla jejich daleko větší odolnost proti chytání brumu ze stmívacích jednotek a problematicky uzemněných pódiových rozvodů.
Ano, tohle jistě můžeme považovat za výhodu, ale kvalitním stíněním můžeme brum eliminovat na rozumnou míru i u pasivních snímačů. Opravdu nás brum tolik štve? Například klasické singly brum produkují, což je dáno již jejich konstrukcí, ale žádné jiné řešení se neobešlo bez ztráty jejich charakteristického zvuku. A to je pro hráče mnohem vyšší daň nežli brum samotný.
Filozofie použití většinou dvou cívek (vedle sebe i pod sebou), kolejnicového typu magnetu, ale především zařazením předzesilovacího obvodu přímo do snímače ve mně vyvolala dojem nejvýhodnějšího využití především u jednocívkových snímačů. Zařazení druhé cívky do single coil typu snímače neslouží v tomto případě k posílení pasivního zisku signálu, ale umožňuje fázové vyrovnání nebo vyčištění signálu - například odečet brumu.
Zatímco u pasivních snímačů jsou jejich zvukové vlastnosti svázány s jejich technicky přijatelnými hranicemi (použitelný signál je vždy kompromisem vyvážení síly magnetu a impedance cívky), u aktivních snímačů není problém barevně zajímavý signál předzesílit hned u zdroje. Bez nutného současného zesílení parazitně problematických uzlů, jako jsou přepínače, potenciometry a kabely různé délky, se zvukově problematickým zatížením vstupů efektových krabiček, respektive přímo zesilovačů.
Pasivní snímače jsou zvukově limitovány svou konstrukcí, ale pokud je snímač zvukově dokonale vyvážen, co na něm měnit? Měl jste pravděpodobně na mysli zesílení například středových frekvencí, to nám u pasivních snímačů obstarají mimo jiné overdrive pedály nebo vybuzený lampový zesilovač.
Dnes používám aktivní dvoucívkové typy EMG 81 a 85, které ve srovnání s pasivními barevně podobnými typy SH-4, SH-6 (Seymour Duncan), Super Distortion, Paf Pro (DiMarzio) nebo 500T, 496R (Gibson) nemají sice tolik basů, ale v oblasti středů jsou podle mě pevnější, s tlustšími výškami, a především s rychlejším a jasnějším atakem - tolik potřebným pro srozumitelnost vysoce zkreslených nebo podladěných kytarových partů.
Jak jsem již poznamenal, snímače EMG 81 a 85 jsou velmi oblíbenou a povedenou variantou, otvírají nové pole zkresleného zvuku a poskytují konkrétnost tam, kde již většina pasivních snímačů pokulhává. Jedná se ale o dosti specifickou záležitost a jejich nedostatek, v porovnání s některými vámi uvedenými typy pasivních snímačů, bych viděl v neuniverzálnosti a nehezkém čistém zvuku.
Že se to dá všechno chápat i jako nevýhoda, komplikovaná elektronickou úpravou původního tónu, proměnnou energetickou labilitou baterie a podobně, je podle mého názoru pochopitelnou námitkou - každé řešení má svoje pro a proti, záleží na každém, jakou cestou se za jakých obětí vydá.
To, že každá baterie jednou dojde, je snad každému jasné. Jako nevýhodu bych to snad ani nevyčetl, její trvanlivost je celkem slušná a stav svého nástroje by si měl muzikant hlídat a vždy pro jistotu nosit rezervní baterii všude s sebou stejně jako třeba rezervní struny. Pokud ale za hlavní přednosti aktivních elektronik prezentujete jejich "bezpečnost" a tichý chod bez brumu, a pokud je to opravdu vše, co nového nám přináší, tak mi to jako muzikantovi připadá málo, navíc pokud je to spojeno se ztrátou některých zvukových charakteristik, které od kytary požaduji.?
