Alkohol, alcohol, Der Alkohol, alcool, alcanolo, espirítu... kdo ho miluje není co řešit, ale patří lihoviny a jiné "povzbuzující" nápoje na pódium?
Michal Samiec: Nevím, proč zrovna mě oslovil zástupce nejmocnějšího šéfredaktora planety, abych se pokusil sepsat několik vět o tom, zda před hudební produkcí či během ní požívat etanolové směsi a jiné povolené či nepovolené substance. Snad proto, že naše první setkání zůstává zahaleno v mlžném oparu, nevím. Přesto se pokusím srozumitelně, tak aby pochopil zavilý abstinent i zasloužilý konzument, nahodit několik myšlének o tom, že požívání před produkcí a během ní má svůj smysl, ano, i kouzlo.
Reakce Jiřího Křivky: Rád bych zdůraznil, že zavilý abstinent nejsem. Pití však vnímám jako společenskou záležitost, a navíc mě zajímá pouze kvalitní víno, ostatní formy alkoholu okrajově.
Laskavý čtenář promine, ale zcela se vyhýbám chemikáliím různě do těla vpravovaným a i pálení travních výpěstků, toto jsou záliby mimo moji mísu, kterým (naštěstí) nerozumím. Mou doménou je starý dobrý alkáč, oblíbená to evropská civilizační droga, milenka i popravčí mnoha generací. V zemi, kde pivo není považováno za alkoholický nápoj a jeho cena bývá zhusta nižší než nealko nápojů, snad není nikdo, kdo by neměl s alkáčem aspoň letmou zkušenost.
Co je to evropská civilizační droga a co má alkoholismus společného s civilizovaností? Možná s civilizací, která se pouze považuje za vyspělou. Pivo jako nápoj má jeden základní nedostatek - nehasí žízeň. Což je ovšem vlastnost velice vítaná pro jeho výrobce a obchodníky.
Mám za to, že festivalový kelímkáč si zaslouží vlastní pivní kategorii a kvalitní vědecké pojednání o tomto kouzelném nápoji. Po dlouhé cestě narvaným samochodem osvěží jako máloco, dodá potřebné kalorie a poloprázdný obal vhozený do davu také udělá své.
Už po jednom pivu se člověku udělá v hlavě vymeteno, v puse jako v polepšovně a ztěžknou mu ruce. Nejlépe to vyjádřil Gene Simmons: "I hate beer - it looks like piss and it tastes like piss." Nezapomenu ani na radu Vincenta Venery: "Křivko, nikdy nepij pivo, protože obsahuje látku zvanou lupulin, která způsobuje demenci." Nevím, jestli Vincent nekecal, ale i bez toho pivo nemusím.
Naopak v zimě, kdy teplota v klubu připomíná iglů a auditorium taky nepřekypuje vřelostí, je panáček výborným startérem, zahřeje, uklidní, povzbudí a fanynky se po něm zdají jaksi hezčí.
Tak asi začíná mnoho zoufalých probuzení vedle strašidla, které bylo ještě včera okouzlující. I muzika se zdá "pod vlivem" subjektivně hezčí, jinak výše zmíněnému auditoriu, pokud ovšem nedrží hladinu s kapelou.
Samozřejmě mluvíme o míře rozumné, krásou alkoholu je to, že je možno jej různě korigovat, dle nejlepšího svědomí a životních zkušeností. Brko z neznámého modelu, podané nadšeným fanouškem s tím, že je "fakt silná", již odrovnalo nejednoho zkušeného paliče, ovšem korigovaná dávka etanolu do krve mívá zpravidla pozitivní "oučinky" již výše popsané.
Přiznám se, že feťácký slang neovládám, tudíž mi sdělení uniklo. Co se týče dávky, nic proti deci červeného, kterou doporučují lékaři proti trémě. Ale pokud má někdo neustále trému, nemá vůbec smysl, aby lezl na pódium. Doma je líp. To ví i Ringo Starr, který prý jeden čas vůbec nevycházel z domu, protože mu hrozilo, že by se venku neměl čeho napít.
Mimo tuto debatu pak zůstávají všichni ti, pro něž už alkáč není kámoš, ale spíše macecha, pak je již zcela egal, zda se věnují produkci hudební či jiné. Partičky, jejichž nejcennější výbavou zkušebny je vlastní pípa, výzdoba z prázdných lahví a otvírák je nedílnou součástí pódiové image, to málokdy dotáhly jinam než z oné zkušebny do nejbližšího restaurantu, kde je vrchní, jako své nejlepší zákazníky, nechá čas od času zahrát pro podobně laděné publikum.
Docela realistický postřeh. Zažil jsem už hodně "lahváčových" zkoušek a schůzí v hospodě se skupinami, po nichž dnes neštěkne ani pes. Kde je těm "pivním hrdinům" konec? Někteří z nich si už možná ani nepamatují, že měli nějaké ambice.
Tedy vážení přátelé, ano. Alkohol na podium patřil, patří a vždy patřit bude, je ovšem na uvážení každého soudruha, nakolik jej nechá hrát místo sebe.
Jestli alkohol někam patří, tak určitě do hospody. Pokud se někdo snaží hospodskou atmosféru prezentovat na koncertě, pak i na pódium. Ale muzika podle toho vypadá. Neumím si představit, že by se mí oblíbení hudebníci občerstvovali na pódiu kořalkou. I když, jedním z nich je Paul Schenzer, a to je nějaká třída. Výjimky však potvrzují pravidlo. Když se před mnoha lety jeden z novinářů otázal Dweezila Zappy, zda pije pivo, odpověděl, že mu na něm vadí "chuť alkoholu". Nemám k tomu co dodat.
Jiří Křivka: Jelikož v očích kolegů platím za abstinenta, dostal jsem příležitost popsat, jak na pódiu ani ve studiu nepožívám alkoholické nápoje. Piju výhradně čistou vodu, hygienicky natočenou z vodovodu, dále kofolu, jasmínový čaj a jinak vše, co je v rámci produkce zadarmo. Tímto vtipným obloukem jsem se dostal k tématu, zvaném muzikanti a alkohol.
Reakce Michala Samiece: Nevím, za co u kolegů platím já, čas od času za pivo. To si rád dám před koncertem i během něj. Nepiju kafe a k životu nepořebuju ani trávu či fet. Kouřím, a co do objemu, vypiju určitě nejvíc pomerančové mattonky.
Jako kapelník jsem si s touto věcí užil dost. Nejde jen o ostudy na veřejnosti, ale o to, že pití má nejhorší dopad na kvalitu muziky samotné. Poplácávání kolegů po zádech s panákem je sice zábavné, na noty však neplatí.
Vzhledem k tomu, že alkohol zpomaluje reakce a vytváří falešný pocit jistoty, není možné, aby opilý člověk zahrál či zazpíval dobře, se správným timingem a jinak než totálně mimo. Přinejlepším rozhodně ne lépe, než s vědomou pozorností a koncentrací na hru. Nemám teď na mysli nekonečné jamy na pódiu, ale normální muziku, která má nějakou formu.
První nesouhlas: jde přece o míru alkoholu. Když je někdo ožralej na mol, nezaváže si ani boty, natož aby něco zahrál. Ovšem spousta legendárních skladeb, i živě nahraných, vznikla pod vlivem alkoholu i jiných substancí, a rozhodně nejsou z kategorie špatně zahraných a nazpívaných, mnohdy naopak. Pivo před koncertem nemusí znamenat ztrátu koncentrace, pokud je materiál nazkoušený a připravený, nevím kolik bych musel požít, abych zapomněl, co a jak hrát. Například některé pěvecké sbory ordinují těsně před koncertem dvě deci bílého, je výborné na hlasivky a navozuje pozitivní náladu.
Samozřejmostí u alkoholika je zapomínání, kterou skladbu a v jaké tónině zrovna hraje, pokud u něj nedojde k vygumování repertoáru en bloc. Dotyčný na každé zkoušce prohlašuje, že je "málo času", a tudíž nelze nacvičit novou skladbu, lepší je "hrát jednoduché věci", neboť v jednoduchosti je síla (míněno tak, že dá menší práci trefit správný tón u písně se třemi akordy), případně doporučuje "neimprovizovat". Každá kapela začíná na určitém bodě muzikantské úrovně a měla by se v ideálním případě pohybovat po vzestupné přímce vývoje. Se spoluhráči, kteří chlastají, je tato prognóza více než černá - řekl bych, že skoro černější než ono pověstné "absolutně černé těleso" z hodin fyziky.
Nemůžu souhlasit se srovnáním: napije se = má problémy s chlastem. Alkoholik je pacient, který se musí léčit, člověk, který si dá panáka před koncertem nebo pár piv během něj, rozhodně nemusí mít nutně problém. Pokud ví, kolik snese, aby alkohol nehrál za něj. V muzice jde přece taky o náladu, pocit, ne jen o precizně zahrané party.
Nebývá výjimkou, že doba potřebná pro nazkoušení repertoáru se prodlužuje do nekonečna. Zato na pódiu se opilec cítí jako býk v aréně. Nejčastější manýrou je ohrožování spoluhráčů nástrojem a nutkání během písní upozorňovat publikum, jaká pasáž za okamžik přijde. Všechno souvisí s osobními kvalitami muzikanta, vzděláním, nebo jeho totální absencí (a z ní vyplývající neprofesionality, kdy záchranná schémata typu tónika - dominanta - subdominanta nefungují, protože dotyčný je nezná) a se zodpovědností, která je u alkoholiků nulová.
Samostatnou kapitolou jsou zpěváci. Sám jsem slyšel, jak jeden ze slavných zpěváků porušil ve vyprodané Lucerně slib, že nebude pít, a během přestávky si nechal donést placatici vodky. Poklekl na pódium, aby odzpíval tklivou píseň - a už nevstal. Stalo se před desítkami let. Horší konec mohl mít nedávný pád jistého kolegy na Opatově, kde se mu podařilo shodit z pódia největší odposlechovou bednu, jakou jsem kdy viděl. Naštěstí padla do volného prostoru. Příčinou byl samozřejmě zdarma rozdávaný šnaps. O pěveckém projevu nemohla být řeč, spíš to vypadalo jako etuda na téma "sakra, jak se ten mikrofon dává na ten stojan", prokládaná brumláním a výkřiky slova "Mrdat!".
Samozřejmě, že s opilci jsou problémy, nejen na pódiu, ovšem ne každý po panáku nutně musí demolovat vybavení a dehonestovat posluchače. Z vlastní zkušenosti ovšem vím, že ani abstinenti nejsou vždy nejpříjemnější ze všech možných. Tendence k moralizování a příliš jasný pohled na věc zkazí i jinak příjemný koncert, a nejen ten.
Snad se mi podařilo oponenta udolat argumenty, a třeba se i zamyslí nad svým vyprahlým životem, v případě muzikantů přece jen o něco šťastnějším než u burzovních makléřů a politiků. No řekněte sami, chtěli byste celý den přehazovat peníze vidlemi a žít v neustálém strachu, aby vám poctivě nasyslený mamon někdo nevytuneloval, nebo si v pohodě hrát blues na fendera, koupeného v zastavárně, kam ho odnesl chudák, co už neměl na další flašku?
Bohužel, či bohudík, nepodařilo. To, že si dám během koncertu pár piv, protože je mám na žízeň nejradši, ještě ze mě nedělá aspiranta péče MUDr. Nešpora a nemám pocit, že by rozumná míra alkoholického nápoje negativně ovlivňovala moje hudební výkony. Za tu dobu, co hraju, mám hlavně pozitivní zážitky a vyprahlost života rozhodně neposuzuji podle toho, zda ten či onen cosi požívá či nepožívá. Zažil jsem mnoho povedených koncertů, kde se hudba dařila, pouto s posluchači bylo skoro hmatatelné a vyplavený adrenalin po koncertě pocitově nenahraditelný. Pak je úplně jedno, jestli během hraní pivo bylo či nikoli. Říct ano, či ne je zde laciné, znalost míry a zodpovědnost nejen za sebe je jednou z kvalit dospělého, rozumného člověka. A s těmi se chci na pódiu i mimo něj potkávat.
